Úsměv v hlase, úsměv na tváři, úsměv v srdci

31. října 2018 v 23:12 |  Ostatní
Na tomto místě prozradím jednu osobní věc - od podzimu 2014 do jara 2016 jsem pracoval jako operátor call-centra. Na tzv. aktivní lince - tedy takové, kdy já (+ mnoho mých kolegyň a několik kolegů) jsme aktivně volali klientům.

Nic moc jsem od toho nečekal, ostatně - brali skoro každého (o pár měsíců později už víceméně úplně každého, kdo měl zájem), ale po několika týdnech se "úspěchy" (coby "krycí výraz" pro hovor, ve kterém klient předběžně sjednal to, co mu bylo telefonicky představeno/nabídnuto) dostavily a věděl jsem, že tato práce bude moci být dlouhodobější, i když dříve či později se naše pracovní cesty rozejdou (ale s tím zjevně nepočítá ani zaměstnavatel).

Jednou z věcí, kterou nám supervizorky/supervizoři říkaly/i, bylo, že při hovoru s klientem je potřeba mít "úsměv v hlase" a přenést na něj svoji pozitivní energii. A hlavně se v každé situaci chovat vůči klientům příjemně.

V té době se také do mojí blízkosti dostala osoba, která tím víc přispěla k tomu, aby ten úsměv nebyl jen v hlase, ale i na tváři, potažmo v mém nitru - v mém srdci. I v tomto případě jsem věděl, že dříve či později se naše životní cesty vzdálí a že může jít max. o platonické pouto, ale i tak se do mého srdce i na moji tvář díky ní dostalo mnoho úsměvů.

Dostatek k tomu, abych zapomněl na předchozí velké citové zklamání, o kterém jsem se svého času více či méně rozepsal i na těchto stránkách.

Přeji vám všem, kdo čtete tyto řádky, ať máte ve své blízkosti také alespoň jednu takovou osobu, která vás pozitivně naladí a přinese úsměv na vaši tvář i do vašeho srdce. Ať už takovou osobou je vaše máma, sourozenec, kamarád(ka) anebo v neposlední řadě i přítel(kyně). Ale (jak jsem si sám uvědomil), nemusí to nutně být ten poslední jmenovaný případ, aby se do vašeho srdce díky tomu druhému ten úsměv dostal. :-)
 

Dosud jsem nezažil "mimozemský kontakt" - neodpoutal jsem se od povrchu zemského

30. září 2018 v 7:00 |  Ostatní
Letní měsíce prožité aktivitami do posledního okamžiku (z pracovních aktivit za těmi volnočasovými a pak zase pracovat), po krátkém odpočinku na přelomu srpna a září zase nová várka pracovních aktivit. Tak až po dvou měsících jsem se "dokopal" k napsání nového článku, a to na "téma týdne", které tentokrát považuji za docela abstraktní, resp. takové "volné".

Již od dětství jsem rád cestoval a poznával zajímavá místa naší země i zemí okolních (před několika lety jsem převážnou část letních období strávil v Rakousku). Letos jsem se pomyslně posunul o kousek dál a navštívil krásná místa ve Švýcarsku i různých koutech Německa. Ale všechny cesty měly jedno společné - vždy jsem při nich byl pevně spjat s povrchem zemským.

Mnohé jsem projezdil ve vlacích, něco pak v autobusech, něco i v automobilu (i když - v autě jen v rámci českého státu a jen v situaci, kdy jsem necestoval sám). Ale nikdy ne letadlem.

Nikdy jsem neletěl letadlem, ani balónem, vzducholodí; nikdy jsem nepoužíval rogalo či podobné zařízení. Nikdy jsem vlastně nedosáhl odpoutání se od povrchu zemského. Nikdy jsem nezažil mimozemský kontakt.

Přiznám se, že nerad se váži k věcem jako např. povinná rezervace atd. Protože pokud se mezitím něco nenadále přihodí, musím řešit stornování/vracení peněz atd. Při svých cestách (díky tomu, že většinu z nich jsem realizoval samostatně) jsem nic takového řešit nemusel. U cesty letadlem by něco takového už bylo nutné (letenka na konkrétní spoj atd.).

Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že mým předmětem zájmu zatím byly jen blízké destinace, to ničemu nevadilo. A nějaké exotické, vzdálenější relace (do kterých už reálně připadá v úvahu jedině letecká doprava) mě ani nějak moc nelákají. Přinejmenším ne natolik, abych svůj (v poslední době relativně vzácný) čas věnoval cestám právě do nich.

Kdo si zaslouží své místo v mém srdci?

31. července 2018 v 19:37 |  Ostatní
Komu dát místo ve svém srdci? Odpověď se mi zdá být jednoduchá - jen těm, kteří si to zaslouží. Horší už je odpověď na otázku "Kdo (tedy - kdo všechno) si to skutečně zaslouží?".

Tak nějak automaticky by tam měli své místo mít naši nejbližší příbuzní. Ale - bohužel se může stát, kdy někdo z nich se dlouhodobě začne chovat natolik odporně, že své místo v našem srdci ztratí. Mám s tím osobní zkušenost a necítím v této věci žádné výčitky - kdo neumí mít ve svém srdci své blízké (kteří jsou zároveň i mými nejbližšími) nemusí mít své místo v srdci mém.

A kdo další kromě mých nejbližších příbuzných? Jen ti, kterých si mohu vážit. A to zejména pro jejich lidské vlastnosti. Ani takových lidí nemusí být nijak moc. Důležité je, když jejich chování, postoje atd. jsou takříkajíc opravdové a že si své místo v mém srdci zaslouží.

A snad i opravdovými zůstanou. V opačném případě to bohužel může (opět vlastní zkušenost, kterou jsem zde ve svých článcích před několika lety nepřímo naznačoval) dopadnout značným zklamáním a nakonec i bolestí onoho mého srdce, ke kterému si předtím ona osoba takříkajíc našla svoji cestu.
 


"Být tebou" neexistuje aneb Dokud si tou zkušeností neprojdeme sami, nevíme přesně, jaké to je

28. června 2018 v 20:53 |  Ostatní
"Kdybych byl(a) na tvém místě"... "Být tebou, tak to udělám tak a tak"...

Kdepak, nic takového neexistuje. Dokud se sami nedostaneme do stejné nebo podobné situace, tak nemůžeme sami soudit, jak bychom se zachovali. Možná že bychom se nezachovali o nic lépe (ba dokonce by to bylo ještě horší) než ten, ke komuž moralizujeme způsobem "být tebou, tak...".

Podobně to platí i pro opačnou situaci - při dotazech ve smyslu "Jak by ses zachoval(a) v mé situaci?" Těžko soudit. Mnohé rady se v tomto ohledu zdají být radami "hraběcími".

Pomíjivé (ne)štěstí s miliony na kontě vs. štěstí a radost z toho, co "je"

13. května 2018 v 21:06
Štěstí je, narodit se v takové poměrně vyspělé zemi jako je ta naše.
Štěstí je, být od narození přes dospělost až po stáří živ a zdráv.
Štěstí je, mít (v dětství, dospívání i dospělosti) okolo sebe lidi, na které se dá spolehnout.

Štěstí je (ve významu "je = existuje"), když je sami vnímáme.
Jsou lidé, kteří jsou ve svém životě stále s něčím nespokojeni. Chtějí mít více peněz, "plakají nad rozlitým mlékem" v tom, co mohli ve svém životě (možná) učinit lépe.
Přitom ke štěstí jim může chybět jen jedna věc - být spokojen s tím, co "je". A neřešit to, co "není".
Štěstí je, že kromě takovýchto negativistů existuje i mnoho lidí, kteří jsou šťastni, i když nemají miliony korun na kontě či honosné vily.

Naopak, ze své blízkosti znám osobu, která svého času ty miliony a vilu v prominentní pražské čtvrti měla.
Ta osoba ale i v té době byla vnitřně nešťastná. Chtěla stále více. Vilu dala do zástavy, půjčila si peníze a ty peníze rizkově investovala.
Investice nevyšla a ta osoba o tu vilu přišla. Noví majitelé ji zbourali.

Popisovaná osoba je bratrem muže, který stál na počátku mojí existence.
Neštěstí je, že onen muž je nešťastný (resp. nespokojený/negativistický) jen o trochu méně než jeho hamižný bratr.
Nezbývá než zopakovat, že štěstí je, že kromě takovýchto negativistů existuje i mnoho lidí, kteří jsou šťastni, i když nemají miliony korun na kontě či honosné vily.

Nadávání na změnu času aneb Vždycky je v tom nějaké "ale"

31. března 2018 v 21:42 |  Ostatní
V letošním roce si tím více všímám negativních názorů na přetáčení času. Vnímám jich více snad i v návaznosti na příslušnou "euroiniciativu". Bohužel, jak se tak říká, že všechno má své "pro" i "proti", či že vždycky je v něčem nějaké "ale", tak to platí i pro tyto negativní názory.

Pokud přestane existovat změna času, potom budou jarní i letní (ba i časně podzimní) večery takříkajíc o hodinu kratší. Slunce zapadne o hodinu dříve. Jistě, také o hodinu dříve vyjde, ale - určitě je lepší, když např. v červenci se rozednívá v 5 hodin a slunce zapadá ve 21 hodin, než aby slunce vycházelo již ve 4 hodiny, ale zapadalo už ve 20 hodin.

Některé názory na tuto připomínku reagují, že tedy O. K., že by bylo vhodné tedy přestat přetáčet čas, ale ponechat čas letní. O. K., pak to ale bude znamenat, že v prosinci se bude rozednívat až okolo 9. hodiny, tzn. například cesta dětí do školy se bude odehrávat ještě za úplné tmy.

Ano, dá se přestat přetáčet čas. ALE pravděpodobně za cenu některého z výsledků naznačeného výše.


DIČ - citlivý údaj (ale jen u fyzických osob), který nemusí být na účtenkách (ale na fakturách nadále být musí)

28. února 2018 v 22:20 |  Ostatní

Jeden z mála objektivních článků na toto téma. Články na "všeobecně zaměřených" infozdrojích pouze jednostranně uváděly (a vlastně i ono soudní rozhodnutí bylo v tomto smyslu), že DIČ nebude muset být na účtenkách uvedeno proto, že v případě podnikajících fyzických osob je totožné s rodným číslem; a že rodné číslo je považováno za citlivý údaj.

Jak je správně poznamenáno v okazovaném článku, tak v obchodním styku (vystavené/přijaté faktury) bude muset být DIČ u plátců DPH uváděno i nadále (logicky - coby identifikace dodavatele, případně i odběratele).

Na tomto místě také upozorním, že u právnických osob (firmy, tzn. s. r. o., a. s. atd.) není DIČ žádným citlivým osobním údajem. Přesto ani na účtenkách vydaných právnickými osobami (firmami) nebude muset být DIČ uvedeno.

Taková "střela napůl mimo terč", toto soudní rozhodnutí...

P. S. S mnoha čísly DIČ jsem v poslední době přišel do kontaktu. Včetně DIČ mnoha fyzických osob. Je to zvláštní pocit, chtě nechtě tím pádem vědět, kdy přesně se ten který živnostník/podnikatel/provozovatel narodil.

Velké vs. ještě větší zlo aneb krátký komentář k prezidentským volbám

28. ledna 2018 v 22:17 |  Volby a politika
Od roku 2006, kdy jsem poprvé mohl využít svého aktivního volebního práva, jsem byl volit vždy. Ať už u voleb sněmovních, komunálních či těch, které se vyznačují nižší volební účastí, tedy senátních či "europarlamentních".

Vždy bylo z čeho vybírat, ať už v absolutním vyjádření (z mého pohledu nejlepší kandidát) i alespoň ve vyjádřením relativním (menší/nejmenší zlo).

Před druhým kolem prezidentnských voleb došlo k situaci, kdy jsem věděl, že vybírám mezi jedním velkým zlem a ještě horším zlem.

Obálku se zvoleným lístkem jsem do urny vhodil se smíšenými pocity - nejen s obvyklým "slavnostním" pocitem, že splňuji svoji nepsanou občanskou povinnost, ale i pocitem, že zde nešlo vybrat správně.

Věřím, že v příštích prezidenstkých volbách již tomu bude jinak.

Jsem ale velmi rád, že jsem tu možnost volit měl - že prezidenta již volí přímo občané. A také jsem velmi rád, že ve 2. kole byla volební účast rekordně vysoká - 66,6 % je číslo u voleb dosažené naposledy snad před 15 (či ještě více?) lety.

Krátké příhody ze života (1. část) - s teplotou do nemocnice, dítě uzamčené do svého pokoje a testy otcovství

31. prosince 2017 v 0:30 |  Povídky
Žil byl pán.

Jednoho dne se oženil. Později s manželkou měli syna. Byl jejich prvním a zároveň posledním společným potomkem.

Přišla chvíle, kdy pán začal dělat práci, která jej psychicky vysávala. Od té doby začal tím víc hledět jen na sebe. I když to asi myslel v dobrém - zajistit rodinu, když byl jediným pracujícím členem (jeho žena v tu dobu již byla v invalidním důchodu). A tím víc se začali s manželkou odcizovat. V téže době mu také spadlo do klína dědictví ve výši téměř milionů korun, což tehdy - v polovině devadesátých let dvacátého století - byla slušná částka.

Brzy poté odkoupili od městského úřadu svůj panelákový byt do osobního vlastnictví. Za tehdy obvyklou, sníženou cenu nabídnutou dlouhodobým uživatelům bytů. Je paradox, že nebýt toho dědictví, neměli by ani na to odkoupení bytu.

Byla chvíle, kdy syn byl nemocný. Jeho máma si potřebovala jít něco zařídit, když muž-otec-manžel přišel dopoledne domů. Asi z náročné porady. Nečekaně zde zastihl syna.
"Ty nejsi ve škole?"
"Ne tati, není mi dobře a mám teplotu."
"Tak, do nemocnice!"

Když přišla máma domů, syn jí o této anabázi řekl. Máma si povzdechla a - sama trpící pod čím dál tím podivnějším chováním svého muže - řekla synovi, že v té nemocnici by mu snad i bylo lépe.

Možná v té době, možná při jiné synově nemoci, přišla v pracovní den dopoledne chvíle, kdy syn byl doma, máma byla pryč a otec potřeboval také odejít. I řekl synovi:
"Půjdu pryč. Zamknu tě tady."
Syn odvětil: "Jasně, však když mě tu máma nechává, tak taky zamyká."
Už se otec chystal jít pryč, když si syn všiml, že ve dveřích jeho pokoje, ze strany z chodby, je zasunut klíč.
"Proboha, ty mě chceš zamknout do pokoje?"
"No jistě, říkal jsem, že jdu pryč."
"A co když budu potřebovat na záchod? Nebo cokoliv jiného?"
"No a jak to mám udělat?"
"No zamknout dveře od bytu, jak to dělá i máma! Ne dveře od pokoje!"

Plusmínus v té době i přišla chvíle, kdy muž manželce sdělil, že bude trvat na testu otcovství. Aby se zjistilo, jestli jeho - tehdy už téměř desetiletý - syn je skutečně jeho pokrevním synem. Nakonec k tomu nedošlo, nějak to "vyšumělo".

Jestlipak ten muž tehdy věděl, že zákony jsou (i když možná v této věci nespravedlivě) nastavené tak, že kdyby se k synovi nepřihlásil jiný muž jako otec, tak by manžel matky nadále byl veden jako otec (se všmi povinnostmi), byť by testy prokázaly, že není jeho pokrevním otcem....



Několik (opožděných) postřehů ke sněmovním volbám 2017

26. listopadu 2017 v 19:37 |  Volby a politika
Uplynul již více než měsíc od sněmovních voleb. Že jsem k nim ještě nenapsal komentář? Je to tak. I když, časový odstup alespoň přináší větší "rozhled" než když je komentář napsán krátce po skončení toho všeho. Takže:

- Nečekal jsem, že se do sněmovny dostane devět (!) stran. Tzv. průzkumy počítali s osmi stranami a i tehdy jsem si říkal, že spíše to bude 6, max. 7 stran, které se tam dostanou.

- V sobotu 21. 10. jsem podnikl celodenní výlet, po kterém jsem se domů k internetu dostal až asi ve 22:30 h. Jen dobře - v tu chvíli již byly výsledky známé, nedlouho poté bylo zveřejněno i oficiální rozdělení mandátů.

- Několik stran dosáhlo výsledku těsně nad 5,00 % a je to vidět na počtu mandátů, které (ne)získaly. V mnoha (a to těch menšíhch) krajích jejich hlasy de facto propadly. V případě TOP09 a STAN se to týkalo deseti, resp. devíti, z celkem čtrnácti krajů!

- Čekal jsem, že ANO se stane tzv. vítězem voleb (že získá nejvíce hlasů), ale nenapadlo mě, že to bude takto "o parník".

- Doslova šokem pro mě byl velmi nízký volební výsledek ČSSD (pozn. první stránku, kterou jsem onu sobotu v těch 22:30 h navštívil, byla tato tabulka na stránkách volby.cz a tento údaj mě hned na začátku "praštil přes oči".

- Naopak u "Pirátů" jsem předpokládal, že se do sněmovny vůbec nedostanou, resp. pokud ano, tak jen těsně; a hle - nakonec jsou třetí nejsilnější stranou.

Komentář k tendenčnímu článku z motolské prádelny

1. října 2017 v 11:13 |  Volby a politika

Článek s mnoha argumentačními fauly, co se údajného ponižování zaměstnanců (atd.) týče:
- Za neplacení zdravotního pojištění (ve chvíli, kdy byla tzv. dobrovolně nezaměstnanou) si dotyčná paní v prádelně může jen a jen sama.

- Pokud si její kolega nechtěl kvůli chřipce vzít dovolenou (namísto nemocenské - ?!) kvůli "solidaritě s kolegy", tak je to jen jeho věc a nemůže za to zaměstnavatel. Mj. jde o solidaritu falešnou, protože chřipka je velmi nakažlivá a nakonec se mohlo stát, že nemocných pracovníků v prádelně bude více.

- To, že ta kolegyně bydlí jinde než na místě trvalého bydliště, je opět její "mínus" a její boj. Z povinnosti přijímat korespondenci ji to nijak nevyjímá.

- Paní Uhlové již po 1,5 hodině práce v prádelně začalo vadit, že musí věšet prádlo. Co jiného se tak od práce v prádelně dá čekat?

- Po té 1,5 hodině dostala paní Uhlová chuť na cigaretu. Tím prozrazuje, že je kuřačkou (v opačném případě by nemohla vědět, jak taková chuť vypadá). To mj. znamená, že část svých peněz vyhazuje za věc, která škodí jejímu zdraví i peněžence. Těžko může někdo nadávat nad případným nedostatkem svých peněz, když je kuřákem.

Temně modré nebe, "vůně povinností" ve vzduchu a férové slunce

31. srpna 2017 v 0:50 |  Ostatní
Modř na obloze poněkud tmavá.
Listí na stromech a keřích jde už lehce do žluta.
Ve vzduchu je cítit něco, co jsem už před lety nazval "vůní povinností".

Ano, konec srpna. Snad ke každému z několika minulých let si dovedu přiřadit konkrétní dny ze sklonku srpna, kdy jsem tuto "vůni povinností" ze vzduchu ucítil. Bylo tomu tak i ve slunných dnech na konci srpna 2017. I když pro mě už několik let žádné nové povinnosti v této části roku nevznikají.

Některá z předchozích sklonků prázdnin mi připomínají (a vůbec v mých očích popisovanou atmosféru navozují) písničky:


Jsem rád, že i v minulých dnech (kdy se mi naskytl i nějaký ten volný čas nad rámec obvyklého) bylo slunce fér, nezaspalo a hřálo záda. :-)

Pud sebezáchovy KDU-ČSL aneb co "Starostům" nevadilo před 4 lety, nyní vadí

29. července 2017 v 22:23 |  Volby a politika

... a proto nakonec nepůjdou s nikým a do sněmovny se v podzimních volbách nedostanou.

V roce 2013 jim kandidování na kandidátních listinách TOP09 (tzn. nikoliv koalice, ale pouze "podpora kandidátky") nevadila. O 4 roky později (poté, co spolupráci s "TOPkou" ukončili), poté co představitelé KDU-ČSL logicky zachovali pud sebezáchovy, jim obdobná spolupráce najednou vadí.

Nuž, kdo chce kam, pomozme mu tam.

P. S. Na druhou stranu - je pravda, že 10%ní kvórum pro dvoučlenné koalice (ale do značné míry to platí i pro ono 5%ní kvórum pro "nekoalice) je podivné. Na "třetí stranu" - o tomto pravidlu dotyční představitelé věděli ve chvíli, kdy onu spolupráci na bázi koalice sjednávali.

Virtuální sídla firem aneb v jednom domě v centru Prahy "sídlí" 3123 společností

30. června 2017 v 18:16 |  Ostatní
V posledních několika měsících se mi dostalo do rukou mnoho faktur i dalších dokladů vydaných různými firmami.

Zaujalo mě, že některé z firem, ačkoliv zjevně působí v okolí mého rodného okresního města (vcelku daleko od Prahy), mají jako sídlo firmy uvedenu pražskou adresu. Původně jsem si myslel, že asi tam mají nějaké administrativní ústředí. Až nedávno jsem se začal o věci více zajímat a nestačil se divit.

Oficiální sídlo společnosti se totiž nemusí shodovat s místem, kde firma reálně působí (tzv. vyrábí, má prodejnu atd.). Pražské sídlo pak pro firmu může znamenat prestižnější adresu, ale např. i větší "anonymitu" a také snížení pravděpodobnosti kontroly ze strany finančního úřadu.

Jedním z častěji se vyskytujících sídel firem, jejichž doklady jsem měl v rukou, byla i Rybná ulice č. 24 v centru Prahy. Zpětně jsem si dohledal, že v tomto standardně velkém historickém domě má sídlo 3 123 (!) firem (stav k polovině června 2017) - viz tento rejstřík...

Je jasné, že tyto firmy tam ani nemají žádnou kancelář a že reálně působí jinde. Dům v Rybné ulici č. 24 je jen jejich tzv. virtuálním sídlem.

Nesmyslný "protikuřácký" zákon zřejmě způsobí vyšší obtěžování (nás) nekuřáků

31. května 2017 v 21:40 |  Ostatní
Nikdy v životě jsem nekouřil (ba ani neměl v ústech) ani jednu cigaretu. Jsem na to docela hrdý. Kouření nejen že škodí zdraví, ale také "žere čas" (nutnost najít si čas a místo pro vykouření cigarety) a také (nemalé) peníze. Jsem také rád, že jsem vyrůstal v nekuřácké domácnosti, kde ani máma, ani táta nekouřili. Přesto - či naopak právě proto - nesouhlasím s tzv. protikuřáckým zákonem v té podobě, v jaké začal od 31. 5. 2017 platit.

Do zakouřených hospod/restaurací jsem nikdy nechodíval. Nejen proto, že mi vadí cigaretový kouř, ale i proto, že bych si neměl moc co říci s obvyklým tamním osazenstvem.

Naopak - s tímto osazenstvem se tím více budu setkávat ve chvíli, kdy půjdu po chodníku okolo některé z "vynuceně nekuřáckých" hospod - kdy oni lidé budou kouřit před hospodou. Nemluvě o tom, že takto půjde cigaretový kouř (eventuálně hluk z rozhovoru většího počtu kuřáků) i do bytů nacházejících se nad hospodou.

Hospoda/restaurace je soukromý podnik, jehož majitel má právo si dle svého uvážení stanovit sortiment a úroveň služeb. Nyní mu stát direktivně nařídil jeden z prvků tohoto sortimentu a úrovně.

Ironií je, že zákaz se týká jen vnitřních prostor, nikoliv letních zahrádek. Lze očekávat, že o to větší procento kuřáků bude v létě na zahrádkách. O to více mě bude jejich kouř obtěžovat, pokud budu chtít také posedět na takové zahrádce.

Neobstojí ani argument typu "ochrana zdraví zaměstnanců hospody". Pominu-li věc, že i tito zaměstnanci mohou být sami kuřáci, tak při této argumentaci by se musela zakázat i konzumace alkoholu v hospodách - protože lidé pod vlivem alkoholu bývají agresivnější - a to i směrem k personálu. Hospoda je a bude rizikovějším pracovištěm i při "vynuceně zakázaném" kouření.

Jedním z argumentů k přijetí tohoto zákona bylo i "zlepšení zdraví obyvatelstva". Lze se proto ptát, jaký zákaz tedy přijde příště? Zákaz tučných jídel? Zákaz alkoholických nápojů? Paradoxně těch nápojů, z nichž odvedená spotřební daň vylepšuje (stejně jako spotřební daň z tabákových výrobků) bilanci státního rozpočtu? :-)

O člověku žijícím ve své vlastní bublině

29. dubna 2017 v 18:21 |  Ostatní
Ostatní tomu nerozumějí, to jen já tomu rozumím.
Ostatní umějí jen negativně kritizovat, to jen já jsem něco dokázal.

V některých otázkách jsou ostatní škarohlídi (a "drží se moc při zdi"), ale já jsem optimista.
V jiných, ale obdobných otázkách ti samí lidé neznají všechny souvislosti (proč něco "nejde"), jen já je znám.

V jeden okamžik napíšu nějaké stanovisko. O pár dní později ústně dodám, že to stanovisko bylo "informačním šumem" a "vytržené z kontextu", že realita je jiná. O pár dalších měsíců/let později zastávám opět stanovisko z té "písemné" verze.

Když má někdo stejný názor jako já, je to "názor, který sdílejí všichni".
Když má někdo opačný názor než já, je to u něj "ojedinělý názor, který má jen on".

Když mě někdo upozorní na nějakou chybu, odpovím mu, že nevím, o čem mluví.
Když mi dotyčný tu chybu/problém vysvětlí, řeknu mu, že "nikdo další si nestěžoval" a že sám jsem se s tou situací dosud nesetkal.

Když si bude u mě na něco stěžovat, tak je to "člověk, který ve všem hledá problémy a chyby".
Když si nikdo stěžovat nebude, tak to znamená, že žádný problém neexistuje = všechno je v pořádku.

Najdete v tomto popisu někoho, koho znáte? Nejde například o představitele veřejné správy? Podobnost čistě náhodná? :-)


Předčasně zahájená předvolební kampaň a koaliční sebevražda

27. března 2017 v 1:41 |  Volby a politika
Březen se chýlí ke svému konci a dosud jsem během něj nezveřejnil ani jeden článek... Je na čase to změnit. :-)

Na různých místech internetové sítě na mě v posledních dnech "vyskakují" reklamy na několikerá politická uskupení. Uvážím-li, že do sněmovních voleb zbývá více než půl roku, jde z mého pohledu jednak o obtěžující záležitost, jednak o smělý krok těchto uskupení. Na druhou stranu - aby jim nakonec "nedošel dech".

KDU-ČSL chce do těchto voleb jít v koalici s uskupením Starostové a nezávislí (STAN). Větši politickou sebevraždu si těžko představit. Coby dvoučlenná koalice bude muset pro vstup do sněmovny překročit 10%ní hranici volebních hlasů. V opačném případě se do sněmovny nedostane.

I tato skutečnost (odlišná hranice pro koaliční uskupení) ukazuje na nesmyslnost konkrétní %ní hranice. I kdyby ta nynější 5%ní (resp. pro koalice vyšší) hranice neexistovala, tak neplatí, že by se do sněmovny dostala např. strana s jen 2%ním volebním ziskem. Proč tomu tak je? Malá nápověda - větší počet volebních obvodů. Další nápověda - můj článek z roku 2013. :-)

Ani jeden z orgánů není "ten nejdůležitější" - důležité jsou všechny

19. února 2017 v 16:30 |  Ostatní
Nebýt srdce, nedostala by se k ostatním orgánům krev.
Nebýt mozku, nedostal by žádný orgán pokyny ke své činnosti.
Nebýt plic, neobdržel by žádný další orgán kyslík potřebný pro svoji práci.

Nebýt trávicí soustavy, nedostalo by tělo živiny potřebné ke své existenci.
Nebýt kostí, svalů a nervových vláken, bylo by tělo nefunkčním torzem.
Nebýt pohlavních orgánů, neměl by jak vzniknout další člověk se všemi těmito orgány.

Kdepak, o žádném lidském orgánu nelze říct, že by byl "tím nej" - důležitějším než všechny ostatní.

Podobně to může platit i pro různé jiné ankety, v nichž se dá udělit jen jeden hlas. Ať už jde o anketu o nejhezčí (kulturní či přírodní) památku či třeba o anketu o nejhezčí dívku.

Stačí jeden chybný krok a vznikneme, žijeme, zemřeme

26. ledna 2017 v 15:21 |  Ostatní
Stačil jeden "chybný" krok a byl počat můj otec.
Stačil jeden "chybný" krok a byl jsem počat já.

Stačil jeden chybný krok a přihlásil jsem se na střední školu, na kterou jsem se hlásit neměl.
Naštěstí, stačilo pak udělat správný krok a přihlásit se na jinou, pro mě ideální střední školu.
Stačil jeden chybný krok na náledí a došlo z toho k sérii lapálií se zdravím, které pak ovlivnily i má vysokoškolská léta.
I když, stačil jeden chybný krok a i z banální operace by se mohl stát akt ohrožující život. I takové případy se bohužel přihodily.

Stačil jeden chybný krok a potkal jsem se s někým, s kým jsem nakonec zažil mnoho bolesti.
Ale po několika letech stačil jeden krásný krok, díky kterému jsem se poznal s někým, s kým jsem předcházející 2 - 3 roky svého života zažil v nebývalé radosti. :-)

Stačil by jeden chybný krok kdykoliv, po celou tu dobu, a nemusel jsem tu být.
Protože stačí např. chybný krok do vozovky a srazí nás auto.

I v historii stačil jeden chybný krok a umíraly miliony lidí.
Jeden chybný krok a miliony lidí se staly nešťastnými.

Některé chybné kroky se dají později napravit anebo je jejich chybnost nepříliš podstatná.
Jiné chybné kroky jsou fatální a nenapravitelné.

Přeji vám všem, ať se vám přinejmenším ty fatální chybné kroky vyhýbají.



"Kdyby - chyby" aneb na "kdyby" se nehraje

28. prosince 2016 v 8:56 |  Ostatní
Kdyby jsou chyby.

Kdybych se rozhodl jít na jinou střední školu...
Kdybych se rozhodl jít na jinou vysokou školu... (přitom kdybych původně šel na jinou střední školu, tak bych pak možná ani nešel na žádnou vysokou školu)...
Kdybych se rozhodl mít v klíčkové chvíli pevnější zdraví... Aha vlastně, o tom se nemohu rozhodnout...
Kdybych se nešťastně nezamiloval... I když, v tomto se taky nedá dost dobře "rozhodnout" rozumem...

Kdyby mému budoucímu tátovi padl v roce 1978 "orel", když si házel korunou, zda z Prahy půjde pracovat "na sever" (orel) či "na jih" (panna)...
Kdyby se můj budoucí táta po rozvodu s první ženou rozhodl vrátit zpět do Prahy (což se ale nerozhodl, protože mezitím poznal moji budoucí mámu)...
Kdyby padl orel nebo se táta rozhodl vráti do Prahy, tak by nenastala ani žádná z výše uvedených "kdyby"... Nebyl bych to já, na tomto světě.

Kdyby jsou chyby. Na "kdyby" se nehraje.

Kam dál