Prosinec 2011

Tváře jako křeček - básnička jako trest za svačení ve vyučovací hodině (2007)

27. prosince 2011 v 22:57 Básničky a rýmovačky
V hodině jedl jsem svačinu,
byl jsem však chycen při činu.

Jako křeček měl jsem tváře,
červené jak rudá záře.

Křeček mívá v hubě zrní,
vesele si při tom vrní.

I já jsem svoje mluvidla
naplnil kusy pečiva,
avšak v tom problém spočívá.
Porušil jsem tím pravidla.

Proto teď musím báseň psát,
abych si svůj trest odpykal,
na jídlo v hodině nezvykal.
Už se to nesmí stát.

Česko - Nizozemsko 3:2 - veršovaný popis fotbalového utkání (2004)

18. prosince 2011 v 15:45 Básničky a rýmovačky
Bouma za obranu zaběhl,
na centr Robbena naběhl.
Na hlavu Boumy míč narazil
a české fanoušky zarazil.
Hlasivky Bosáka zařvaly
"Ti naši obránci zaspali!"

Nistelrooij - v ofsajdu původně,
vytěžil z tohoto dost hodně.
Přihrávka Robbena našla jej,
ke střele času měl habaděj.
Nula dva za dvacet minutek
vneslo nám do duší zármutek.

Cocu - ten nepřihrál dopředu,
dal to na Baroše, do středu.
Stam sice přibrzdil Milana,
jenž však míč posunul na Jana.
Jan Koller překonal Edwina,
senzační obrat tím začíná.

Nedvěd na Kollerovo břicho,
v nizozemském táboře ticho.
Viděli, jak Dino sklepával,
Baroše do šance dostával.
Ten kopnul do míče ze všech sil,
nádherně pod břevno zavěsil.

Letos Heitinga, loni Davids,
vždy jsme dohráli s hráčem navíc.
Heitingův pobyt byl ukončen
tím, že byl mladý hráč vyloučen.

Marek Heinz ke střele napřáhl,
Edwin van der Sar se vytáhl
proti forvardu ostravskému,
míč však vyrazil k Poborskému.
Šmicra našla přihrávka Káji,
gól! A Holandsko bylo v háji.

Dlouho jsme měli my namále,
teď nás však vítá čtvrtfinále!


Vtom jsem se probudil (2005)

7. prosince 2011 v 7:15 Povídky
Minulý pátek pro mě byl dost divným dnem. Nikdy jsem nic tak hrozného nezažil a doufám, že se mi už nic takového nepřihodí.

Odpoledne jsem si pouštěl na počítači kreslené horory, které mi nedávno půjčil můj bývalý spolužák. Pořád tam tekla krev a umírali lidé. Vlastně... ne lidé, ale animovaná zvířátka. Také při jejich sledování rychle ubíhal čas, takže odpoledne se brzy převtělilo ve večer. Právě v tu chvíli, když už jsem vypínal počítač, protože už jsem se na ty horory dodíval, přišel ke mě do pokoje táta. Že pro mě něco má.

Šlo o nástěnný kalendář na rok 2005. Byl vydán nejen jako ukazatel toho, který den či měsíc právě je, ale i jako příručka, jak se zachovat, kdyby došlo k havárii v jaderné elektrárně Temelín, která je od našeho bydliště vzdálena asi dvacet kilometrů. Právě temelínská elektrárna nechala tento kalendář vydat. Samozřejmě jsem si všechno, co v té příručce stálo, pozorně pročetl. Za nějakou dobu jsem šel spát. Pořád jsem měl v hlavě myšlenku, co bych dělal, kdyby se doopravdy nějaká jaderná havárie přihodila.

Jak už to u některých lidí bývá, když o něčem ve dne přemýšlejí víc, než je zdrávo, pak se jim o tom v noci zdá. Stalo se tak i u mojí maličkosti.
Zdálo se mi, že už je najednou znovu bílý den. Sledoval jsem televizi. Najednou zmizel obraz, asi deset sekund byla obrazovka černá. Pak se na ní objevil redaktor Pavel Zuna a vyhlásil, že došlo k poškození reaktoru elektrárny v Temelíně. Říkám si: "To není možné, to si snad dělají legraci! Kdyby k něčemu takovému došlo, houkaly by přece sirény!" Jen jsem to v duchu dořekl, už se to venku spustilo. Je to jasné, ono se opravdu něco stalo! Podívám se znovu na televizi - studio prázdné, Zuna už je pryč. Taky chtěl být v bezpečí, snad jako každý. I kameraman utekl. Kameru ale nechal zapnutou...

Hlava říkala mému tělu: "Proboha, co teď mám dělat? Táta je v práci. Ten se ukryje s ostatními někde v budově! Mají tam přece podzemní garáže. Ty byly vybudovány i jako úkryt!" Potom jsem se porozhlédl po pokoji a můj pohled se zastavil u nového kalendáře. Až v tu chvíli mě napadla otázka, co je s mámou. Měla být u babičky, ale kam se chce schovat? "Musím jí zavolat", napadlo mě. Rychle jsem vymačkal na číselníku naší pevné linky babiččino číslo, ale záhy mi došlo, proč pár sekund předtím přestalo být v televizi vidět i to prázdné studio. Vždyť elektrárna nemůže vyrábět elektřinu, má přece poplach! Tak zavolám z mobilu... Ale ne, já jsem si přece nekoupil kredit! Jsem s ním na nule! Musím si poradit sám...

Mám přece kalendář! Otevřu jej. Stojí zde: "Ukryjte se v krytu civilní obrany, případně sklepě či vnitřních prostorách domu. Oblékněte si neprodyšný oděv. Vezměte si s sebou dostatek pitné vody a jídla". Následoval seznam úkrytů civilní obrany. Nejbližší z nich byl od našeho bytu vzdálen asi kilometr. Nebudu riskovat chůzi, nebo spíše běh, po venku. Vždyť venkovní prostory už mohou být zamořené! Sklep máme v přízemí, ten mě neochrání. Tak se schovám do komory! Tam máme několik lahví limonád. Dostatek pití mít budu! Ještě obléci pogumovanou bundu, kalhoty ze stejného materiálu, a ještě holínky. Co si mám dát na hlavu? Nic lepšího než čepici a šálu jsem v tom směchu nenašel. A co náš pes Ben? "Beníku, pojď sem, kde jsi?" Ben byl ve svém pelíšku v ložnici rodičů. Tak a teď už do komory. Ještě jsem zacpal klíčovou dírku papírem a škvíru mezi dveřmi a podlahou několika starými tričky, která jsem v komoře našel. Teď už mi nezbývá nic jiného než čekat, až nebezpečí pomine.

Brzy začal bušit na dveře nějaký muž. Vylezl jsem z komory a otevřel. Ptám se: "Co se děje?" On na to: "V tomto době se nesmí nikdo nadále zdržovat, panelové domy propouštějí zážení v životu nebezpečné míře!" "Tak co mám dělat?" "Jděte do nějakého rodinného domku! Nejlépe do sklepa, který v něm je." To bylo to poslední, co muž řekl. V tu chvíli se skácel na zem. Asi byl příliš ozářen radioaktivním svinstvem. A přišla spásná myšlenka - proběhnout pár desítek metrů do Kropáčkova domu. No jistě! Mám klíč od verandy, abych měl přístup k nářadí na úklid sněhu, který mám tuto zimu u jejich, po většinu roku neobývaného, domu dělat. Ale dosud pořádně nesněžilo.

Co si s sebou vezmu? Vodu, jídlo, Beníka. Vezmu ještě to malé rádio, co máme v kuchyni, ať můžu slyšet nějaké aktuální informace. Jestli tedy někdo vysílá... Psa jsem schoval pod bundu. Snad na něj půjde to záření o něco méně. Ostatní věci mám v tašce. Tak, jdu!

Venku nebylo ani živáčka. Lidé se asi buď schovali doma, anebo už jsou pryč. U Kropáčkovic domu jsem byl přibližně za dvě minuty. Utíkám do sklepa. Je tam jedna místnost bez oken. Ta bude nejlepší pro úkryt! Doufám, že nejsem příliš ozářen. Je Ben v pořádku? "Beníku!" Jeho štěkání dávalo najevo, že snad je. Ale co tu budeme dělat? Okno tu není, elektřna nejde. Baterii na svícení jsem si nevzal. Začal jsem přemýšlet o tom, co když ani v takovémto úkrytu nepřežiji. Po chvíli mě myšlenky unavily natolik, že jsem usnul.

Vtom jsem se probudil. Ale ne u Kropáčků ve sklepě, ale doma. Zkusil jsem zapnout televizi, jestli už vysílá. Normálně fungovala. Spustil jsem teletext. Bylo tam datum 1. ledna 2005. Čtyři hodiny ráno. Až v tu chvíli mi došlo, že to celé byl sen. Pravdou bylo jen to, že jsem zaspal silvestrovskou noc. A stalo se tak jen kvůli kalendáři, který mi svým obsahem nahnal strach a který mi dal zapomenout na ostatní věci. Tedy i na to, že jsem neměl jít spát. O silvestrovské noci jsem přece chtěl být vzhůru! Jedinou, zato velice dobrou zprávou bylo, že se nic nestalo, elektrárna neexplodovala a všichni jsme byli živi a zdrávi.

Lovec žen (2007)

1. prosince 2011 v 13:55 Básničky a rýmovačky
Bývaly doby,
kdy člověk neměl co do huby.
Aby chudák nechíp´ hlady,
to si musel vědět rady.

Stal se z něho velký lovec,
pro zvířata to byl konec.
Kůže, masa bylo dosti,
nakonec pak obral kosti.

A tak pořád, zas a znovu,
s nástroji z kamene a kovu,
stále pokračoval v lovu.


Jenže mění se ten náš svět.
Už je to pár tisíc let,
co skončil boj s tou lesní zvěří.
(Nebo snad víc? Ach, kdo to změří...)

Dnes už člověk v lese nebydlí.
Dřevo z lesa stloukl do židlí,
stolů, dveří, podlahy z parket,
jídla je plný supermarket.

Přesto stále, proč - to kdo ví,
jsou muži, co stále loví.
Jejich kořist není zvěří,
o to víc si na ni věří.

Nejste si snad stále jistí,
kdo je lovcovou kořistí?
Žádné zvíře - je tu změna,
kořistí se stala žena.

Málokterá chce být sama
a tak lovci pod rukama
takových žen projdou stovky.
Většinou jde o "rychlovky".

Je milá? Hloupá? To je jedno.
Lovcům jde jen o "to jedno".
Další ženu, zas a znova,
novodobý Casanova.

Jak vám snad verše napoví,
já vůbec nejsem takový.
Lovit ženy? Ne, to není
každodenní potěšení
mojí osoby.
To by byl "Baywatchnights naruby".