Vtom jsem se probudil (2005)

7. prosince 2011 v 7:15 |  Povídky
Minulý pátek pro mě byl dost divným dnem. Nikdy jsem nic tak hrozného nezažil a doufám, že se mi už nic takového nepřihodí.

Odpoledne jsem si pouštěl na počítači kreslené horory, které mi nedávno půjčil můj bývalý spolužák. Pořád tam tekla krev a umírali lidé. Vlastně... ne lidé, ale animovaná zvířátka. Také při jejich sledování rychle ubíhal čas, takže odpoledne se brzy převtělilo ve večer. Právě v tu chvíli, když už jsem vypínal počítač, protože už jsem se na ty horory dodíval, přišel ke mě do pokoje táta. Že pro mě něco má.

Šlo o nástěnný kalendář na rok 2005. Byl vydán nejen jako ukazatel toho, který den či měsíc právě je, ale i jako příručka, jak se zachovat, kdyby došlo k havárii v jaderné elektrárně Temelín, která je od našeho bydliště vzdálena asi dvacet kilometrů. Právě temelínská elektrárna nechala tento kalendář vydat. Samozřejmě jsem si všechno, co v té příručce stálo, pozorně pročetl. Za nějakou dobu jsem šel spát. Pořád jsem měl v hlavě myšlenku, co bych dělal, kdyby se doopravdy nějaká jaderná havárie přihodila.

Jak už to u některých lidí bývá, když o něčem ve dne přemýšlejí víc, než je zdrávo, pak se jim o tom v noci zdá. Stalo se tak i u mojí maličkosti.
Zdálo se mi, že už je najednou znovu bílý den. Sledoval jsem televizi. Najednou zmizel obraz, asi deset sekund byla obrazovka černá. Pak se na ní objevil redaktor Pavel Zuna a vyhlásil, že došlo k poškození reaktoru elektrárny v Temelíně. Říkám si: "To není možné, to si snad dělají legraci! Kdyby k něčemu takovému došlo, houkaly by přece sirény!" Jen jsem to v duchu dořekl, už se to venku spustilo. Je to jasné, ono se opravdu něco stalo! Podívám se znovu na televizi - studio prázdné, Zuna už je pryč. Taky chtěl být v bezpečí, snad jako každý. I kameraman utekl. Kameru ale nechal zapnutou...

Hlava říkala mému tělu: "Proboha, co teď mám dělat? Táta je v práci. Ten se ukryje s ostatními někde v budově! Mají tam přece podzemní garáže. Ty byly vybudovány i jako úkryt!" Potom jsem se porozhlédl po pokoji a můj pohled se zastavil u nového kalendáře. Až v tu chvíli mě napadla otázka, co je s mámou. Měla být u babičky, ale kam se chce schovat? "Musím jí zavolat", napadlo mě. Rychle jsem vymačkal na číselníku naší pevné linky babiččino číslo, ale záhy mi došlo, proč pár sekund předtím přestalo být v televizi vidět i to prázdné studio. Vždyť elektrárna nemůže vyrábět elektřinu, má přece poplach! Tak zavolám z mobilu... Ale ne, já jsem si přece nekoupil kredit! Jsem s ním na nule! Musím si poradit sám...

Mám přece kalendář! Otevřu jej. Stojí zde: "Ukryjte se v krytu civilní obrany, případně sklepě či vnitřních prostorách domu. Oblékněte si neprodyšný oděv. Vezměte si s sebou dostatek pitné vody a jídla". Následoval seznam úkrytů civilní obrany. Nejbližší z nich byl od našeho bytu vzdálen asi kilometr. Nebudu riskovat chůzi, nebo spíše běh, po venku. Vždyť venkovní prostory už mohou být zamořené! Sklep máme v přízemí, ten mě neochrání. Tak se schovám do komory! Tam máme několik lahví limonád. Dostatek pití mít budu! Ještě obléci pogumovanou bundu, kalhoty ze stejného materiálu, a ještě holínky. Co si mám dát na hlavu? Nic lepšího než čepici a šálu jsem v tom směchu nenašel. A co náš pes Ben? "Beníku, pojď sem, kde jsi?" Ben byl ve svém pelíšku v ložnici rodičů. Tak a teď už do komory. Ještě jsem zacpal klíčovou dírku papírem a škvíru mezi dveřmi a podlahou několika starými tričky, která jsem v komoře našel. Teď už mi nezbývá nic jiného než čekat, až nebezpečí pomine.

Brzy začal bušit na dveře nějaký muž. Vylezl jsem z komory a otevřel. Ptám se: "Co se děje?" On na to: "V tomto době se nesmí nikdo nadále zdržovat, panelové domy propouštějí zážení v životu nebezpečné míře!" "Tak co mám dělat?" "Jděte do nějakého rodinného domku! Nejlépe do sklepa, který v něm je." To bylo to poslední, co muž řekl. V tu chvíli se skácel na zem. Asi byl příliš ozářen radioaktivním svinstvem. A přišla spásná myšlenka - proběhnout pár desítek metrů do Kropáčkova domu. No jistě! Mám klíč od verandy, abych měl přístup k nářadí na úklid sněhu, který mám tuto zimu u jejich, po většinu roku neobývaného, domu dělat. Ale dosud pořádně nesněžilo.

Co si s sebou vezmu? Vodu, jídlo, Beníka. Vezmu ještě to malé rádio, co máme v kuchyni, ať můžu slyšet nějaké aktuální informace. Jestli tedy někdo vysílá... Psa jsem schoval pod bundu. Snad na něj půjde to záření o něco méně. Ostatní věci mám v tašce. Tak, jdu!

Venku nebylo ani živáčka. Lidé se asi buď schovali doma, anebo už jsou pryč. U Kropáčkovic domu jsem byl přibližně za dvě minuty. Utíkám do sklepa. Je tam jedna místnost bez oken. Ta bude nejlepší pro úkryt! Doufám, že nejsem příliš ozářen. Je Ben v pořádku? "Beníku!" Jeho štěkání dávalo najevo, že snad je. Ale co tu budeme dělat? Okno tu není, elektřna nejde. Baterii na svícení jsem si nevzal. Začal jsem přemýšlet o tom, co když ani v takovémto úkrytu nepřežiji. Po chvíli mě myšlenky unavily natolik, že jsem usnul.

Vtom jsem se probudil. Ale ne u Kropáčků ve sklepě, ale doma. Zkusil jsem zapnout televizi, jestli už vysílá. Normálně fungovala. Spustil jsem teletext. Bylo tam datum 1. ledna 2005. Čtyři hodiny ráno. Až v tu chvíli mi došlo, že to celé byl sen. Pravdou bylo jen to, že jsem zaspal silvestrovskou noc. A stalo se tak jen kvůli kalendáři, který mi svým obsahem nahnal strach a který mi dal zapomenout na ostatní věci. Tedy i na to, že jsem neměl jít spát. O silvestrovské noci jsem přece chtěl být vzhůru! Jedinou, zato velice dobrou zprávou bylo, že se nic nestalo, elektrárna neexplodovala a všichni jsme byli živi a zdrávi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama