Kdyby se dědeček probudil (2007)

28. ledna 2012 v 21:18 |  Povídky
Můj táta dodnes rád vzpomíná na svého dědečka, i když letos v září uplyne již třicet pět let od chvíle, kdy tento vzácný člověk náhle odešel. Vzhledem k tomu, jaký zde tehdy vládl režim, určitě se dostal do lepšího světa, než ve kterém byl za svého pozemského života.
(...)
Možná proto, aby zapomenul na facky, které mu život dává (v roce 1948 byl, coby nekomunista, degradován z ředitele pojišťovny na pouhého vrátného), trávil coby penzista s trvalým bydlištěm Praha 7 každé léto na chalupě ve Hvězdonicích, obci na řece Sázavě. Onoho posledního léta jeho života, v roce 1972, stavěl se už v blízkosti obce dálniční most přes Sázavu. Můj pradědeček se těšil, jaká to bude paráda, jak rychle se dostane do Prahy...
Žel, nedočkal se. Srdeční infarkt se mu stal osudným. Možná, že kdyby se to stalo dnes, tak by, při jiné úrovni medicínského poznání, přežil...

Ano, věda za tu dobu učinila obrovský pokrok. Podle některých názorů je dokonce možné, že budeme již v blízké budoucnosti umět probouzet mrtvé. Zkusme si představit, že by to byla pravda už nyní - a obsah urny, připevněné k rodinnému hrobu na hřbitově na Malvazinkách v Praze 5, by se zpět přetvořil na hmotu, ze které kdysi vznikl, a tato by obživla.


Pradědeček se po třiceti pěti letech probouzí. Je tu jiný režim. Už nelezeme do zadní části těla Moskvě, ale Bruselu. Nebo možná Washingtonu. To je však našemu hrdinovi lhostejné. Bere si před hřbitovem taxíka a poroučí jet po dálnici do Hvězdonic. Konečně zažívá to, nač se těšil. Vůz samozřejmě překračuje povolenou rychlost, ale dědečkovi to nevadí, spíše naopak. Ve Hvězdonicích jsou už po půlhodině jízdy. Jde však o věc výjimečnou, takto rychle dojet - ale měli štěstí, neuvázli na Jižní spojce v kolonách.

Dědeček vystupuje z taxíku. I po 35 letech nachází archaické dlažební kostky, které tvoří povrch jediné, zato velmi dlouhé, ulicei Hvězdonic. Ptá se taxikáře, co je dlužen. Všemi mastmi mazaný a "turbem" vybavený podnikatel odvětí, že "to dělá" čtyři tisíce. Dědeček, vědom si, že tolik peněz si jako vrátný vydělal až za dva nebo tři měsíce, marně lapá po dechu. Opět jej skolil infarkt. Tak silný, že mu nebylo pomoci. Zemřel. V jeho životě, dá-li se to tak říci, se mu to stalo už podruhé. A znovu jej oživit? Na to si věda opravdu ještě netroufá. Ale možná je to tak dobře, vždyť co dalšího by zjistil?

Okradl jej taxikář. Ale stejně tak mu tuto "službu" mohl udělat jakýkoliv zlodě. Během své jediné cesty si Prahu pořádně neprohlédl, taky se změnila, nejen k lepšímu. S komunistickým režimem a jeho manýry jsme se dodnes pořádně nevypořádali. Takový hodný člověk by se do dnešní společnosti nehodil. On by se pro své okolí rozdal - kdo je dnes takový? Každý hrabe jenom pro sebe. A v neposlední řadě - stejně už by natomto světě neměl ani svoji ženu a ani jednu ze svých dcer. I ta vnoučata žijí už úplně jiný život. Ne ne, dědečkovi je lépe na Malvazinkách.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama