Únor 2012

Příběh na pokračování, 1. kapitola - Cesta do školy

19. února 2012 v 21:30 Příběh na pokračování
Honza Karásek už byl připraven vyjít z domu na ulici. Ještě si nasadil kšiltovku, aby se chránil před sluncem. Sice bylo teprve deset minut před osmou hodinou ranní, ale čtvrtý květnový týden toho roku byl velmi, velmi horký. Naměřené teploty úspěšně atakovaly své dávné rekordy. Nebe bylo modré, úplně bez mráčku. Vyšel ven. Jak se zpívá v jedné písni: byl máj, bláznivě voněl bez. Jen to ráno nesplývalo s nocí (jak pokračuje text té písně), ale spíše s polednem. Zatímco ještě nedávno byla rána chladná a Honza vycházel do školy oblečený do džín a až odpoledne, cestou domů, mu bylo vedro, tak nyní už mohl poněkolikáté vyrazit v šortkách. Kráčel ulicí panelákového sídliště, obklopen šedivými prefabrikovanými barabiznami. Na chvíli se zastavil a zhluboka se nadechl. Cítil vůni jara. Nejen šeříky, ale i další stromy z okolí provoněly jarní ráno.

Jeho chůze byla rozvážnější než jindy. Přitom z domova vyšel v čase, kdy by měl do školy spíše spěchat, aby stihl přijít včas. Ale dnes jej něco brzdí. A není to jen myšlenka, proč by měl polovinu takového nádherného dne prožít za zdmi ústavu, jehož je už necelých devět měsíců studentem. Je v tom i něco jiného. Dnes je totiž čtvrtek, a to znamená jediné - bude mít předmět Technické kreslení. Je to jeho nejméně oblíbený předmět. Ještě to zvládl překousnout v době, kdy probírali technické normy nebo jen obyčejné rýsování. Ale několik posledních týdnů jen trápí další problém - probírají deskriptivní geometrii. A ta Honzovi opravdu nejde. Vlastně ji dosud nepochopil. Nebo je to možná ještě jinak - pochopit by mohl, ale nechce se mu nad tím přemýšlet. Rád se učí a rád přemýšlí nad učivem, které ho baví. Do této skupiny patří v první řadě dějepis a chemie. Ve druhém sledu pak český jazyk a literatura, snad i matematika a fyzika. Ale nějak do té skupiny nezapadají technické předměty. A už vůbec ne technické kreslení.

Chuť do studia tohoto předmětu ho ještě více přešla před týdnem. Byl vyvolán u tabule a dostal zadání, ať narýsuje nějaké zobrazení v trojrozměrném prostoru (sám už ani po týdnu nevěděl, o co mělo jít). Vůbec nevěděl, jak na to. Docela se za to i styděl. Ale nebyl sám, v tomto předmětu takříkajíc plavalo více jeho spolužáků. Ale o to by ani tolik nešlo. U té tabule mu vyučující tohoto předmětu, Ing. Gottlieb, řekl cosi nepěkného. Byla to věta "Já tě taky nemusím nechat projít". Honzu to zaskočilo. Sice mu ten předmět moc nejde, ale přece jen - zatím má za druhé pololetí tři známky, a to dvě trojky a jednu čtyřku. To sice není důvod k radosti, zejména když brzy mají přibýt nové známky právě z té deskriptivní geometrie, ale že by to bylo na propad? To snad ne. Ale učitel to tak prostě řekl. Byla to jen jedna věta, jejíž vyřčení nezabralo více než několik sekund. Ale Honzovi zněla v uších celý týden. A tím více se mu vybavuje nyní, když se blíží další hodina technického kreslení.

Cesta do školy, která Honzovi běžně trvá od jeho domu asi deset minut chůze, se protáhla na víc než čtvrthodinu. Přitom šel stejnou trasou, jakou chodí vždy. Až v osm hodin čtyři minuty se před ním zjevila rozlehlá budova, která mu má dát střední vzdělání. Ústav, který v této budově sídllí, se jmenuje Střední průmyslová škola a střední odborné učiliště. Vlastně většina škol v jeho městě začíná vyučování už v 8:00. Ale "průmyslovka" to má jinak - začíná až deset minut po osmé. Prý se také o několik let dříve začínalo přesně v osm, ale pak došlo k posunu časů vyučovacích hodin - prý proto, aby stíhali včas dojít do školy i ti studenti, kteří dojíždějí autobusem z okolních vesnic. Poslední závan čerstvého jarního vzduchu a hurá dovnitř.

V okamžiku, kdy rozlehlá, nepříliš vzhledná školní budova pohlcuje opozdilého studenta Honzu, je osm hodin šest minut. Ve vstupních dveřích stojí iniciativní učitel a jeden z mistrů odborného výcviku, pan Škoda. Opozdilce do školy nepustí do té chvíle, dokud mu neřeknou své jméno a ze které jsou třídy. To si vyučující zapíše do svého sešitu. Studentů, kterým se do školy asi moc nechtělo a snad proto si řekli, že bude lepší přijít až na poslední chvíli (nebo šlo o dojíždějící studenty, kteří se cestou z autobusového nádraží příliš loudali), se toho květnového rána našlo víc. Honzu to zdrželo, asi o minutu. Sám pro sebe si potichu říká, že nebýt toho, mohl být už přezutý a na cestě do třídy, zatímco takto teprve vstupuje do šatny.

Z prostoru, kde má škola umístěny skříňky, zbývá Honzovi do místnosti, která je třídou jeho oboru Technické lyceum, ještě vyjít o tři patra výše, a pak jít dlouhou chodbou. Až na její konec. Je to takové nejodlehlejší místo celé školy - nejvyšší patro, poslední dveře...
Vstupuje do třídy právě ve chvíli, kdy zazvoní zvonek. Hned usedá na své místo ve třetí lavici v prostřední řadě. Přes uličku ho zdraví spolužák Jindra Vodička: "Chihauha, Honzo". "Hele, takhle mě zdravíš už poněkolikáté, co to znamená?" "Ty si nepamatuješ tu písničku, kterou kdysi zpíval DJ Bobo?" "DJ Bobo? A kdo to je? Někdo z nějaké diskotéky? Já na diskotéky nechodím, tak to neznám..."

Jindra mu chtěl odpovědět, ale cosi mu to znemožnilo.

(...)

Příběh na pokračování - Úvod

19. února 2012 v 21:29 Příběh na pokračování
Když jsem na sklonku léta minulého roku poznal stránky několika autorů nebo autorek, záhy mě napadlo, že podobnou stránku bych si mohl založit také (učinil jsem tak ale až v době, kdy léto bylo dávno to tam a panoval pozdní podzim).
A kromě některých starších básniček či některých slohových prací, u kterých jsem předpokládal, že je časem přepíši na tyto stránky, se v mé hlavě zrodily dvě povídky. První z nich, kterou jsem nazval Strach v Zapadákově, se stala první položkou, kterou jsem na tyto stránky napsal.

A potom je tu povídka druhá. V jednotlivých bodech jsem ji měl vymyšlenou již v první polovině října 2011. Možná by nebyla o moc delší, než je Strach v Zapadákově, a mohla být již dávno napsána na tyto stránky, a to naráz v jednom článku.
Ale postupem času mě napadlo, že s jednotlivými částmi původně uvažované povídky se dá pracovat více a dají se rozvinout do podoby delšího příběhu.

Některé ze stránek amatérských spisovatelů či spisovatelek, které mě inspirovaly k založení této stránky, mne inspirovaly i v jiném bodě - psát tento příběh na pokračování a zveřejňovat jej po částech. Je to výhodné jednak proto, že není potřeba vymýšlet a psát celý příběh najednou, a jednak proto, že lépe se přece jen čtou kratší články psané postupně než jeden velmi dlouhý článek publikovaný jednorázově. Příběh zatím nemá název, ale to není až tak důležité.

Přeji vám ničím nerušené čtení a uvítám vaše komentáře pod jednotlivými kapitolami.

Politické rybníky (2006)

9. února 2012 v 23:31 Upravené texty jiných básní nebo písní
Parafráze na báseň Rybníky od Antonína Sovy:

Sepsáno krátce před sněmovními volbami na jaře 2006,
kdy mj. prudce stoupaly preference Strany zelených,
předvolební projevy tehdejšího premiéra J. Paroubka
se mnohým lidem zdály jejich formou téměř jako komunistické (rudé),
a častým argumentem ODS proti ČSSD bylo,
že vlivem mnoha byrokratických překážek,
drobní živnostníci a podnikatelé již "téměř ani nemohou dýchat".


Politické rybníky jsou stříbro slité,
žíhané ministry, co kradou jak straky,
vložené v sliby do kampaně líté,
jen aby přitáhli všech voličů zraky.

Tu jeden hlesne "prostředky pro kraje".
Doprava lodní je slibem zelenavým,
pro rudé barvy čas pomalu zraje,
premiér ve válce s proudem středopravým.

Smrad s teplem výš jak preference stoupá,
s příznaky otravy živnostník nedýchá,
vzduch mírně chlazen, oranžovou loupá
a něco jako rudý lesk v tom vzdychá.