Příběh na pokračování, 2. kapitola - Hodina českého jazyka

7. března 2012 v 18:02 |  Příběh na pokračování
(...)

Co bylo příčinou toho, že Jindra Vodička v tu chvíli Honzovi nedořekl, kdo že je ten DJ Bobo?

Způsobila to Mgr. Ivana Dočkalová, učitelka českého jazyka, která právě přišla do třídy. Usedlá pětačtyřicátnice, která má v porovnání s některými jinými vyučujícími docela autoritu. Zatímco v některých jiných hodinách se žáci mezi sebou baví, rozhodně to neplatí v hodinách českého jazyka. Ale největší třídní "experti" přece jen i v jejích hodinách sem tam něco vykřiknou, aniž by se předtím přihlásili.

"Tak, začneme. Ale, Jindra se hlásí... Copak je?" Jindra odvětil: "Paní učitelko, já se chci omluvit, že nemám domácí úkol. Musel jsem včera z naší kočky tahat mrtvý koťata. Ono se jí tam nějak vzpříčila páteř a ona ty koťata nemohla porodit. Teď už bylo jasný, že jsou mrtvý, ale museli jsme je z ní dostat, jinak by z toho dostala infekci. Jasně, mohli jsme ji praštit lopatou a byl by pokoj, ale když to je zrovna maminčina oblíbená kočka..."
"Ale na splnění úkolu jsi měl celý týden. Ale dobře - pro jednou ti to omluvím. Ale jenom proto, že jinak si své úkoly plníš a že jsi mě hned takhle po ránu rozesmál."

"Než začneme probírat gramatiku, tak vám řeknu něco o té exkurzi, která nás čeká přespříští úterý. Dnes máme dvacátého května, takže pojedeme, kolikátého to bude... ano, prvního června. Jistě, je to až za dvanáct dní, ale jak už víte, tak příští týden budu u maturit, takže se neuvidíme, no a další společnou hodinu bychom měli až právě toho prvního června... Tak je to vlastně naše poslední setkání před tou exkurzí do Kamenice. Takže - sraz na vlakovém nádraží tady ve Veselí bude o půl osmé ráno." "Ale paní učitelko, vždyť..." ozval se z první lavice u okna student Daniel Bureš, kterému ale spolužáci neřeknou jinak než Denny. Ne tak učitelka, ta jej oslovuje formálnějším způsobem: "Počkej Danieli, já to všechno dořeknu a pak můžeš mluvit, jo?" "O. K.", odvětil krátce Denny. "Takže... dojedeme do Kamenice, pak půjdeme asi dva kilometry na zámek. Jsme objednaní na půl desátou, takže žádný rozchod v Kamenici mít nebudete. Nestihli bychom to. Exkurze na zámku bude trvat necelou hodinu, pak projdeme zámeckou zahradou do lesoparku, a tudy pak asi pět kilometrů pěšky ke tvrzi v Malovicích. Navštívíme tamní expozici - tam se nemusíme objednávat, to je volná expozice bez průvodce. Pak dojdeme na malovické nádraží, odkud pak pojedeme zpátky sem do Veselí."

Učitelka dopověděla a Denny jí položil otázku, kterou měl na jazyku už před chvílí. "Paní učitelko, vždyť ten ranní vlak do Kamenice odjíždí tady z Veselí až v 7:52. Proč je sraz už o půl osmé?" "No jo, ty to víš, protože tudy denně dojíždíš. Hele, buď rád, že sem nemusíš ráno jezdit a že si můžeš trochu přispat. Stačí, když budeš před vchodem do zámku před půl desátou. Samozřejmě cestou zpátky z Malovic můžeš vystoupit už v Kamenici. Nemusíš s námi jet až zpátky do Veselí... Ten sraz jsem stanovila radši dřív, aby i opozdilci ten vlak stihli. Kdybychom měli jt až dalším vlakem, tak bychom se tam na tu půl desátou nedostali."

"A ještě bych zapomněla - protože váš třídní učitel bude ten týden u maturit, tak nepojede on, ale pojede s námi pan učitel Havlík. Sám se k tomu nabídl. Rád cestuje a navštěvuje zámky, hrady a tak podobně. Takže rád s námi pojede. Pak Havlík je prostě dobrej chlap ve všech směrech."
Spěšně se přihlásil Jindra Vodička. "Ale paní učitelko, já jsem myslel, že pan učitel Havlík je ženatý a že má se svou ženou dvě děti. A vy s ním takhle?"
Přišla krátká odmlka. Učitelka Dočkalová asi chvíli přemýšlela, jestli má na Jindrův dotaz něco odpovědět. Nakonec to ponechala bez komentáře. O chvilku později zahájila výklad. "Tak a teď už přejdeme k té gramatice. Dnes máme jako téma přívlastky, určíme si jeho druhy a řekneme si konkrétní příklady."

Honza přitom přivřel oči. Zamyslel se, proč do školy tak spěchal. Vždyť větné členy, ty už přece umí - stejně jako snad i všichni jeho spolužáci - ze základní školy. Mohl klidně první hodinu oželet. Nebo to vzít do školy oklikou. Ještě se trochu projít jarním ránem. Pak by se ve škole omluvil, že zaspal... O to více se těšil na odpoledne, až z té školy "vypadne". Fyzicky v tu chvíli ve škole byl, duchem však nikoliv.
Když někomu něco takového přijde na mysl asi jen po patnácti minutách vyučování, není to dobré znamení. Vždyť mají dnes sedm vyučovacích hodin... K návratu jeho mysli do rozlehlé třídy došlo až o několik minut později. To už se v hodině mluvilo o přívlastku postupně rozvíjejícím. Učitelka připomněla, že přívlastek postupně rozvíjející se vyznačuje tím, že mezi jednotlivými slovy se nepíší čárky, čímž se tento odlišuje od přívlastku několikanásobného. A pak vyzvala žáky, aby uvedli nějaké případy takového postupně rozvíjejícho přívlastku. Nikdo se k tomu ale neměl, tak si vzal slovo Jindra Vodička: "Třeba starý šedivý plesnivý důchodce". Třídou se rozlehl smích.

Ale to nebylo všechno. Něco totiž dodal Mirek Stejskal, který sedí s Dennym Burešem v první lavici u okna. "Jo, a Karásek ví, kdo je ten důchodce." Podruhé během jedné minuty odrážely holé stěny třídy v posledním podlaží průmyslové školy ležící na okraji města Veselí. Honza v tu chvíli zpozorněl. Možná až tímto okamžikem se jeho vědomí naplno vrátilo zpátky do třídy. Bez přemýšlení vykřikl "Proboha, koho myslíš?" Mirek nahlas odpověděl: "No přece ten, koho budeme mít dneska poslední hodinu. Si vzpomeň, jak tě minule přidusil." V Honzovi hrklo. "Jéžišmarjá..." Bylo to jediné slovo, které na to Honza odpověděl nahlas. Zbytek si říkal už jen v duchu pro sebe: "Tak on myslel Gottlieba... Sakra, musím na něj myslet už od první hodiny. No ale ono to je fakt: je to dědek nad důchodem. Z těch vlasů, co ještě má, tam těch šedin má docela hodně. Jenom ta plesnivina, ta tam snad nebude..."

Jeho mysl se od té chvíle opět soustředila na něco jiného, než na nějaké přívlastky několikanásobné či postupně rozvíjející. A tak tomu více či méně zůstalo až do konce hodiny.

(...)
 


Komentáře

1 Fial Fial | E-mail | Web | 8. března 2012 v 14:41 | Reagovat

Tak jsem si kapitolu přečetl a četla se velice snadno. Tak to má u takovýchto příběhů být. Z kapitoly je poznat, že má nastínit věci příští, protože v ní samotné se toho až tolik nestalo. U kapitolovek, které vycházejí jednou za čas, by možná byla do každé kapitoly umístit nějakou akci, trochu napětí. Když se pak celý příběh spojí, tak už je to jedno... To je vlastně jedna z nevýhod kapitolovek. Člověk si jich všimne až postupně, časem. Ale je dorbé o nich vědět.

2 baywatchnights baywatchnights | Web | 8. března 2012 v 20:24 | Reagovat

[1]: Díky za komentář. Je pravda, že tyto dvě kapitoly vznikly díky tomu, že jsem se rozhodl z původně uvažované kratší "jednorázové" povídky udělat příběh na pokračování. Jinak by ta úvodní expozice byla výrazně kratší.

Už po napsání těchto dvou kapitol a při uvažování přesného vyústění pozdější zápletky ale vím, že jednak by bylo škoda to "odbýt" najednou a v kratší verzi, a také že bych to přece jen asi nesepsal tak jednoduše a rychle, jak jsem uvedl v úvodní předmluvě (kde jsem psal, že kdybych ji psal najednou a v kratší verzi, že už dávno mohla být napsána a zde uvedena).

S tím umístěním menších "akcí" či "napětí" do každé kapitoly je to zajímavý tip. Ale zase nechci něco takového přidávat do děje nějak "násilně". Každopádně některé z dalších kapitol, hlavně ty pozdější, už by nějakou tu "akci" či "napětí" mít měly. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama