Duben 2012

Příběh na pokračování, 4. kapitola - Třídní učitel Pavlíček a spolužák Petr Motalík

19. dubna 2012 v 23:20 Příběh na pokračování
(...)

Druhou hodinou, která Honzu a jeho třídu onoho jarního, slunečného, horkého, voňavě rozkvetlého, sytě modrého a zárověň svěže zelenavého květnového dne čekala, byla hodina fyziky. První ročník technického lycea má tento předmět dvakrát týdně. A ať už jde o sudý, nebo o lichý týden, sešit s popiskem "Fyzika" si Honza musí balit do své školní tašky vždy v pondělí a ve čtvrtek. Ve čtvrtečním případě to dokonce bývá tak, že fyziku mají druhou vyučovací hodinu, ať už je číslo daného týdne dělitelné beze zbytkou číslem dva, či nikoliv.

V pondělí bývají na specializované učebně pro fyziku, ale ve čtvrtek musejí být ve své třídě. Přece jen, fyzikářská učebna je ve škole jen jedna a těch tříd, které fyziku mají, je docela hodně. Samozřejmě nejde jen o obor technické lyceum - škola nabízí celkem šest studijních oborů, které se zakončují maturitní zkouškou. A když uvážíme, že v případě některých oborů jsou v tom kterém ročníku otevřeny dvě různé třídy - ostatně jako tomu je i v prvním ročníku technického lycea, nemůžeme se divit tomu, že to nevychází tak, aby se všechny hodiny fyziky odučily ve specializované učebně. Totéž platí i pro chemii, kterou dnes bude Honzova třída mít šestou hodinu - a také nebudou v "chemické" třídě, ale v té nejodlehlejší místnosti celé velké školní budovy, která je sídlem jejich třídy. Honzovi ale docela vyhovuje, když výuka těchto předmětů probíhá ve třídě. Pokud totiž mají hodinu ve fyzikální učebně, tak si často pouštějí - alespoň po část hodiny - nějaké to naučné video. Honza ale má ve fyzice, která patří k jednomu z jeho oblíbenějších předmětů, raději výklad učitele.

Jen krátce po zazvonění, tedy téměř přesně v devět hodin ráno, sotva si Honza s Vojtou stihli nachystat učení na příslušnou hodinu, vstoupila do třídy osoba vysoké postavy. Statný čtyřicátník s hustými, i když již mírně prošedivělými vlasy. Neoholená tvář s již rovněž prošedlými vousy mu opticky přidává na věku, ale také na autoritě. A kdo že je tou osobou? Je to Mgr. Václav Pavlíček, fyzikář a zároveň třídní učitel Honzy, Vojty i jejich spolužáků.

Jen vstup pana učitele Pavlíčka do třídy se odehrává za jiných okolností, než za jakých překračují práh stejné učebny jiní učitelé. Václav Pavlíček totiž přímo vyžaduje, aby žáci při jeho příchodu nevstávali ze židlí. Od počátku roku, kdy na něco takového všichni koukali s vykulenýma očima, již uplynula dlouhá doba, a tak si už skoro všichni zvykli. Jen sem tam se stane, že jeden, maximálně dva studenti si to neuvědomí a při vstupu pana učitele Pavlíčka do třídy změní polohu své tělesné schránky do vzpřímené polohy, kdy tato změna je doprovázena hlasitým vrzáním starých židlí o linoleovou podlahu třídy.

Tentokrát se jeden takový student, který si existenci zažitého pravidla neuvědomil, našel. Byl to Petr Motalík. Puberťák vysoké postavy, je téměř tak vysoký jako Honza. Ale to je asi jediné, v čem jsou si ti dva podobní. Petr rád navštěvuje diskotéky a různé další zábavní akce. Honza nikdy na žádné takové akci nebyl. Zatímco Honza má krátké vlasy, tak Petr nenavštívil holiče snad od chvíle, co se stal studentem střední školy. Dokud jeho vlasy byly jen středně dlouhé, upravoval si je gelem. Od jisté chvíle, kdy se dal jeho vlasový porost označit za dlouhý, už gel nepoužívá. A ještě je tu jeden nepatrný rozdíl - zatímco Honza má ve většině předmětů, s výjimkou těch technických (se zvláštním zřetelem na technické kreslení) většinou dobré známky, tak Petr v několika předmětech doslova plave. Nejinak je tomu i v případě fyziky.

(...)

"Platini: Zastavme bandity!" aneb komentář k článku z novin

14. dubna 2012 v 3:52 Ostatní
Ve včerejším vydání deníku Sport mě zaujal jeden krátký článek (jehož titulek jsem použil i do nadpisu k tomuto článku), který jsem následně našel i v internetové verzi, například zde:


Nejzásadnější část textu je asi tato:

Šéf UEFA Michel Platini vyzval ukrajinské úřady, aby zasáhly proti výraznému zvyšování cen hotelů v dějištích červnového EURO. Ve Lvovu, Doněcku, Kyjevě a Charkově zdražily hotely pro termín šampionátu desetinásobně. Výjimkou není ani zvýšení ceny ze 40 na 500 eur (asi 12 400 korun) za noc. "Je třeba zastavit tyto bandity a podvodníky, kteří chtějí na šampionátu jen vydělat a postarají se o to, že fanoušci nakonec na Ukrajinu nedorazí", vyzval Platini během své návštěvy Lvova, kde se zúčastnil otevření nového letištního terminálu.

Raději nechci zkoumat, jak je to s cenami například na běžné utkání Ligy mistrů (pořádané tím kterým klubem) a následně na finále Ligy mistrů (pořádané samotnou UEFou obvykle na stadionu, na kterém některý z předních evropských klubů sídlí) a jestli to třeba není tak, že ten poměr by tam byl také výrazný. (Nevím, třeba není.) Ani nechci zkoumat, jakých zisků tato organizace dosahuje a jestli se opravdu nikdy nedají označit za "banditské" nebo "podvodné". Spíše mě zaujalo něco jiného.

Příběh na pokračování, 3. kapitola - Příchod Vojty Tománka

11. dubna 2012 v 23:59 Příběh na pokračování
(...)

Zvonek zazvonil a paní učitelka Dočkalová odešla ze třídy. Začala přestávka. Honza Karásek opatrně odsunul židli, na níž seděl. Až narazila na lavici za ním. Opatrně vstal a protáhl se. Zrovna v tu chvíli mu přišlo na mysl něco, co jej ve škole napadá den co den - že dřevěná židle s útlými kovovými nožičkami, v kombinaci s lavicí, pod níž sotva své nohy složí, není pro jeho vysokou postavu tím pravým ořechovým. Krátké protažení těla trochu pomohlo.

Pak Honza učinil pár kroků k lavici Jindry Vodičky. "Hele Jindro, kdo je to teda ten DJ Bobo, jak jsi mi o tom říkal před hodinou?" "Jéžiš, ty to nevíš? To před nějakými... asi osmi lety pořád hráli tu jeho písničku Chiuhauha! To si nepamatuješ?" "Jo tak je to. Tak to si fakt nepamatuju. Vždyť kolik nám tehdy bylo let..." "Ale tehdy to hrávali v rádiu pořád. Fakt si na to nevzpomeneš?" "Jo aha, takže jedna z takových písniček, které v rádiu hrají furt dokolečka, a pak se řekne - jóó, to je nebo to byl megahit... Ale stejně mi to nic neříká. Snad kdybych si tu písničku mohl poslechnout..."

Z nicotného lamentování nad nějakou dávnou písničkou Honzu s Jindrou vytrhl příchod Vojty Tománka do třídy. Zamířil do třetí lavice uprostřed, kde sedává spolu s Honzou. "Jé, nazdar", zahájil Vojta rozverně konverzaci. "Čau. Jak to, že jsi přišel až na druhou hodinu?" "Nechtělo se mi vstávat. Včera jsme měli takové myslivecké školení a pak se to protáhlo. A v češtině jsem stejně o nic nepřišel, že jo." "No, asi o nic. Sakra, taky jsem si mohl přispat. Anebo se ještě projít... Jak ses sem vlastně dostal? Vždyť z Chotíkova ti přece jede autobus před půl osmou a pak už dlouho nic." "Jsem přijel na kole. Mám je zamčené na školním dvoře. Tam, jak má těch pár starších borců z vyšších tříd zaparkované ty svoje motorky... Hele, můžu se tě na něco zeptat?" "No ptej se." "Máš na ocase květinku?" "Co to kecáš za blbosti?", odvětil Honza. "Copak jsem nějaký zvíře, abych měl ocas? A jakou květinku proboha?" "No to je právě v myslivecké mluvě taková..." Honza si to vysvětlení vyslechl, ale bylo to jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Nešlo o něco, co by jej zajímalo, ale možná ze slušnosti, možná ze zbabělosti říci pravdu, že ho to nezajímá, nechal Vojtu povídat.

Když Honzův "spolužák z jedné lavice" dovysvětlil "o květince", udeřil na jeho slabé místo: "Tak co, jak se těšíš na technické kreslení?" "No lepší otázku sis najít nemohl. Chceš mě rozčílit?", odvětil nevrle Honza. "To chce klid a nohy v teple", řekl trochu ironicky Vojta. Honzova nálada se v tu chvíli zhoršila hned nadvakrát - jednak připomenutím toho, čím bude muset Honza ještě toho dne ve škole projít, jednak tou jízlivou poznámkou.

Více už toho o přestávce probrat nestihli - všechny přestávky (kromě té velké, která je dvacetiminutová) jsou ve škole pouze pětiminutové. Zazvonilo na hodinu. Ani jeden z nich ještě neměl nachystáno, tak to rychle napravili. Stihli to právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevila osoba, které měli v následujících čtyřiceti pěti minutách věnovat svoji pozornost.

(...)

Bílá sobota a Velikonoční neděle 2012

9. dubna 2012 v 0:42 Básničky a rýmovačky
Otevřelo jaro dveře,
zelenají stromy, keře.
Avšak o sobotě Bílé
padají znovu vločky bílé.

Tráva tmavě zelená
posypaná bílou skořicí,
zajímavý kontrast to tvořící.
Kombinace divná, ne však nedovolená.

Pod úplňkem syté luny
zima znovu ladí struny.
O nedělním Božím hodu
zimní viděl jsem přírodu.

Mysl moje se teď stará:
Co je symbol svátků jara?
Rozkvetlé snad kočičky?
Ne, sněhové vločičky!

Chvílemi pak hlavá má
docela si není jista:
Slavíme svátky vzkříšení,
či narození Krista?