Příběh na pokračování, 3. kapitola - Příchod Vojty Tománka

11. dubna 2012 v 23:59 |  Příběh na pokračování
(...)

Zvonek zazvonil a paní učitelka Dočkalová odešla ze třídy. Začala přestávka. Honza Karásek opatrně odsunul židli, na níž seděl. Až narazila na lavici za ním. Opatrně vstal a protáhl se. Zrovna v tu chvíli mu přišlo na mysl něco, co jej ve škole napadá den co den - že dřevěná židle s útlými kovovými nožičkami, v kombinaci s lavicí, pod níž sotva své nohy složí, není pro jeho vysokou postavu tím pravým ořechovým. Krátké protažení těla trochu pomohlo.

Pak Honza učinil pár kroků k lavici Jindry Vodičky. "Hele Jindro, kdo je to teda ten DJ Bobo, jak jsi mi o tom říkal před hodinou?" "Jéžiš, ty to nevíš? To před nějakými... asi osmi lety pořád hráli tu jeho písničku Chiuhauha! To si nepamatuješ?" "Jo tak je to. Tak to si fakt nepamatuju. Vždyť kolik nám tehdy bylo let..." "Ale tehdy to hrávali v rádiu pořád. Fakt si na to nevzpomeneš?" "Jo aha, takže jedna z takových písniček, které v rádiu hrají furt dokolečka, a pak se řekne - jóó, to je nebo to byl megahit... Ale stejně mi to nic neříká. Snad kdybych si tu písničku mohl poslechnout..."

Z nicotného lamentování nad nějakou dávnou písničkou Honzu s Jindrou vytrhl příchod Vojty Tománka do třídy. Zamířil do třetí lavice uprostřed, kde sedává spolu s Honzou. "Jé, nazdar", zahájil Vojta rozverně konverzaci. "Čau. Jak to, že jsi přišel až na druhou hodinu?" "Nechtělo se mi vstávat. Včera jsme měli takové myslivecké školení a pak se to protáhlo. A v češtině jsem stejně o nic nepřišel, že jo." "No, asi o nic. Sakra, taky jsem si mohl přispat. Anebo se ještě projít... Jak ses sem vlastně dostal? Vždyť z Chotíkova ti přece jede autobus před půl osmou a pak už dlouho nic." "Jsem přijel na kole. Mám je zamčené na školním dvoře. Tam, jak má těch pár starších borců z vyšších tříd zaparkované ty svoje motorky... Hele, můžu se tě na něco zeptat?" "No ptej se." "Máš na ocase květinku?" "Co to kecáš za blbosti?", odvětil Honza. "Copak jsem nějaký zvíře, abych měl ocas? A jakou květinku proboha?" "No to je právě v myslivecké mluvě taková..." Honza si to vysvětlení vyslechl, ale bylo to jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Nešlo o něco, co by jej zajímalo, ale možná ze slušnosti, možná ze zbabělosti říci pravdu, že ho to nezajímá, nechal Vojtu povídat.

Když Honzův "spolužák z jedné lavice" dovysvětlil "o květince", udeřil na jeho slabé místo: "Tak co, jak se těšíš na technické kreslení?" "No lepší otázku sis najít nemohl. Chceš mě rozčílit?", odvětil nevrle Honza. "To chce klid a nohy v teple", řekl trochu ironicky Vojta. Honzova nálada se v tu chvíli zhoršila hned nadvakrát - jednak připomenutím toho, čím bude muset Honza ještě toho dne ve škole projít, jednak tou jízlivou poznámkou.

Více už toho o přestávce probrat nestihli - všechny přestávky (kromě té velké, která je dvacetiminutová) jsou ve škole pouze pětiminutové. Zazvonilo na hodinu. Ani jeden z nich ještě neměl nachystáno, tak to rychle napravili. Stihli to právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevila osoba, které měli v následujících čtyřiceti pěti minutách věnovat svoji pozornost.

(...)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama