Květen 2012

Příběh na pokračování, 5. kapitola - Hodina fyziky

27. května 2012 v 23:38 Příběh na pokračování
(...)

Pohled fyzikáře a třídního učitele v jedné osobě se zaměřil na stojícího Petra Motalíka. Zpod jeho vousů zaznělo poněkud přísně: "Máš něco na srdci, Motalíku?". "Jéžiš sorry, já jsem zapomněl...", odpověděl učiteli odměřeně Petr. "No já jsem myslel, že se třeba chceš nechat vyzkoušet. Zatím tady máš tři pětky a nic jiného. Víš to?" "No... jo", odpověděl podobně odměřeným způsobem student sedící ve druhé lavici v prostřední řadě.

"Prosím vás, než začneme... Víte, že teď to bude takové složité. Příští dva týdny budu jako zkoušející u maturit, takže se dlouho neuvidíme. Přitom nám ještě zbývá do konce roku probrat ještě Sluneční soustavu, planety a tak podobně. Začneme s tím už dneska, ale další hodina nám vychází až na... proboha, kolikátého to až bude... sedmého června. Pak nám budou zbývat už asi jenom čtyři nebo pět hodin, nakonec velká písemka dohromady na celou látku za poslední dva měsíce a hotovo. Sice by bylo lepší udělat dvě písemky na každou látku zvlášť, ale holt není čas. A hlavně, ještě než načneme novou látku... domluvil jsem to ubytování v chatkách na Traxleráku." "Kde že," ozvalo se z první lavice u okna. To Denny Bureš udiveně poslouchal název, který mu do té doby byl cizí. "No Traxlerův mlýn. Je to asi pětatřicet kilometrů na jihozápad odtud od Veselí." "A proč tak daleko?" ozvalo se ze třicetihlavé třídy několik hlasů. "No protože tam je pěkně a taky to vychází docela lacino. Majitel je můj známý, chodíme spolu do hospody. On bydlí v Dašíně, stejně jako já."

Honzovi až v té chvíli došlo dohromady pár indicií. Jednou z nich bylo uvědomění, že v dobách, kdy pravidelně chodíval do školy tak, že vstupními dveřmi ústavu procházel už okolo tři čtvrtě na osm, vidával občas pana učitele Pavlíčka přijíždět v jeho starší Felicii. Až nyní mu došlo, proč ta Felicie nemá Veselskou SPZ. Že jej to nenapadlo dříve... Vždyť Dašín už leží na území sousedního okresu... Možná ten nápad v hlavě Honzovi nesepnul proto, že v těch dobách míval při cestě do školy ve své mysli a po svém boku lepší objekt zájmu, než je nějaká značka na učitelově autě. Ale s tím nepředbíhejme.

Honzovo uvažování přerušilo pokračování hovoru pana učitele: "Tak, někoho si musíme vyzkoušet. Ale dnes stihneme jen jednoho, máme toho ještě hodně k probrání". Posadil se a otevřel svůj tlustý zápisník. "Tak, moje třída TLA1. Tak kdo půjde k tabuli... A hele Motalíku, pojď. Ať si tu známku, co ti tu vychází, můžeš vylepšit. Pojd, neříkej, že nejsi naučený." "Ale jo, díval jsem se na to", odvětil Petr. "No tak vidíš, tak pojď k tabuli." Než začal učitel Petra zkoušet, pocítil, že v místnosti schází čerstvého vzduchu. A tak dal pokyn Dennymu Burešovi a Mirkovi Stejskalovi, kteří sedí v lavici hned u učitelského stolku "Otevřete všechna okna. Ať se vám taky okysličí mozek. Vždyť jinak vám to ani nebude myslet a nebudete dávat pozor."

Někdy se stává, že sebelépe myšlený nápad má přesně opačný účinek, než jak bylo zamýšleno. A tak se tomu stalo i v případě otevření oken a závanu čerstvého vzduchu s nádechem jarního rozkvětu. Alespoň v případě Honzy. V jeho hlavě se míchaly pocity vnímané jeho sluchem - totiž jak učitel Pavlíček tahá z Petra Motalíka doslova jak z chlupaté deky znalosti k tématice rychlost, hodnota zrychlení, tíhové zrychlení a tak podobně, a pocity vnímané jeho čichem. Díky tomu se ze školní lavice opět pomyslně přenesla Honzova mysl do představy, jak zaslechuté fyzikální vlastnosti sám vyprodukuje odpoledne - až přijde ze školy domů, navlékne na sebe sportovní oblečení a osedlá kolo. Snad jen to tíhové zrychlení nezažije - volným pád by přece jen zažít nechtěl. A vydá se asi na svůj oblíbený, převážně lesní okruh. Koruny stromů jej jednak ochrání před přímým slunečním svitem, jednak o to více pocítí závan jara...

Stejně jako v hodině českého jazyka, byl i z této představy něčím vytržen. Tentokrát to měl na svědomí přímo třídní učitel Pavlíček. "Karásku, dávej pozor! Vypadá to, jako bys byl duchem úplně jinde." "Ano, promiňte", špitl jen Honza. Marná sláva, zatímco obvykle na něj učitelé ze své židle nevidí, protože v cestě stojí - nebo vlastně sedí - Petr Motalík, tak ve chvíli, kdy Petr stál u tabule, to možné nebylo.

Ale zkoušení Petra Motalíka už stejně bylo u konce. Učitel započal svůj verdikt: "No... opravdu to z tebe lezlo jak z chlupaté deky, ale ty základní věci jsi řekl, i když pak použít v případech jsi je neuměl. Domotal jsi tam, co se dalo." Petr se výrazněji zamračil a učitel si uvědomil, co řekl "Pardon, já jsem zkomolil tvoje jméno, že." "No, jo." "Tak se omlouvám", připustil. "Tak ať se vrátím k tomu hodnocení. Nedostatečné to nebylo, ale dobré také ne. Takže - za čtyři. Vidíš, první vlaštovka", dodal.

Honza už v tu chvíli, po učitelově výstraze, plně vnímal, co se děje u tabule. Nešlo mu to ale do hlavy. Vždyť jakou výhrou může být, když někdo, kdo má zatím z toho kterého předmětu tři pětky, dostane ze zkoušení čtyřku. Vždyť jakou může taková známka hrát roli v celkovém hodnocení? Navíc, když už budou psát jenom jednu závěrečnou písemku. Nebo že by se Petr dokázal na tu písemku naučit tak perfektně, že to ještě může vylepšit? Polohlasně se na to zeptal Vojty, jestli v tom vidí smysl alespoň on. "Hele Vojto, chápeš k čemu mu to jako bude? Vždyť stejně si tohle už nemůže vylepšit...".

Ale neuhlídal přitom sílu svého hlasu. A než Vojta vůbec mohl stihnout zareagovat, ozvalo se z úst pana učitele Pavlíčka: "Zase Karásek, nech už toho!". Honza se cítil provinile. Přece jen, všichni jej berou jako "slušňáka" a on také chce takovým slušným žákem být. Od té chvíle do konce hodiny už ani nepromluvil a docela se i soustředil na výklad i přes pestrou vůni jarních květů, která se do třídy stále linula.

"Tak, a teď musíme rychle začít s novým tématem. Ale je to něco, co všichni alespoň zčásti znáte. Ať už ze základní školy, nebo prostě jako všeobecné znalosti. Napište si do sešitu, nejlépe na novou stranu, velký nadpis SLUNEČNÍ SOUSTAVA." Po chvíli výkladu došel učitel k tématu planet sluneční soustavy. Přišlo mu hloupé vyjmenovávat několik jednoslovných názvů, které znají nazpaměť snad všichni žáci prvního stupně základní školy. Tak přenechal iniciativu žactvu. "Tak, jmenujte všichni, jak planety jdou popořadě ve směru od Slunce". Docela nesměle z třídy zaznívaly jednotlivé názvy. "Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun." "Správně", odvětil učitel. "Ještě před pár lety bychom tam zařadili i Pluto. Ale to už se dnes nepovažuje za klasickou planetu, ale jenom za takzvanou trpasličí planetu. Klasických planet je tedy osm."

Řekli byste, že takovouto skutečnost těžko kdo zpochybní? Jestli ano, tak byste se spletli. Přihlásil se totiž Jindra Vodička. "Ale pane učiteli, těch osm planet a pět dalších trpasličích, tak to vůbec není. Naopak, ta třináctá je největší. Ještě o hodně větší než Jupiter." Pan učitel sotva pozdvihl obočí, ale možná proto, že jej tato informace tak šokovala, nechal Jindru pokračovat: "Bylo to takhle. Ta planeta, tím jak je velká, tak má obrovskou oběžnou dráhu. Po většinu doby je až třináctou v řadě. Ale kdysi byla těsně vedle naší Země. Obyvatelé té třinácté planety vysadili na Zemi lidskou rasu jako pokusnou. Měla být čistě pod jejich nadvládou. Jenomže se jim to zvrtlo, ta planeta se pak v určitou chvíli zase moc vzdálila od Země a lidstvo se osamostatnilo. Ale ono se to zase všechno vrací. A leccos tomu nasvědčuje, že ta planeta se zase přibližuje k zemi. A obyvatelé té třinácté planety si nás znovu zotročí a zase budeme pod jejich kontrolou." Osazenstvo třídy zčásti nevěřícně zíralo, co se to právě dozvěděli za teorii, kterou dosud neslyšeli. Zčásti se pak pochichtávali. Ne tak pan učitel, který dodal: "Tak já to zase vrátím tam, jak to stojí ve vědeckých poznatcích. A jestli náhodou máš pravdu ty, tak o to víc si musím pospíšit, než mě začnou ovládat lidé ze třinácté planety", uzemnil Jindru pan učitel Pavlíček.

Spolužáci byli od Jindry zvyklí na ledacos. Už jen toho dne toho z jeho úst slyšeli víc. Ale historka o třinácté planetě, kterou poprvé nastínil v této hodině fyziky a i jindy ji v různých souvislostech rád zopakoval, dala vzniknout jeho nové přezdívce. Od té chvíle jej někteří jeho spolužáci oslovovali Třináctá planeto. Jedním z této skupiny spolužáků se stal i Honza.

Vyučovací hodina pokračovala v duchu zažitých zvyklostí v ohledu držení se všeobecně uznávaných vědeckých poznatků. Honza a jeho spolužáci se dozvěděli o růzých planetách a planetkách, jejich družicích, o hvězdách a souhvězdích a tak dále. Pan učitel Pavlíček dal výkladu nezvyklý spád, až to zaskočilo i Honzu. Ve chvíli, kdy byl zase duchem ve třídě a docela se soustředil i na výklad učitele, tentokrát to pro něj tak záživné nebylo. Honza si říkal, že to je možná proto, že opravdu spěchá, aby to stihl, než jej zotročí obyvatelé třinácté planety. Anebo možná proto, aby nenechával - na rozdíl od většiny předchozí hodin - žádný prostor k diskusi a k dotazům, protože by to mohlo také dopadnout další historkou o nějaké další "třinácté planetě". "Co třeba teorie o brzkém vyhasnutí Slunce", napadlo v duchu Honzu.

Ale ne, pravda byla docela jinde. Jak říkal pan učitel na začátku hodiny, bylo potřeba probrat potřebnou látku během jediné hodiny, protože další dva týdny bude pan učitel... sice ve škole, sice jej jeho žáci uvidí, ale ne v obvyklém tričku, které v zimních obdobích doplňoval svetrem, ale v oděvu výhradně společenském, s upravenějším vousem a hlavně - s docela jinými povinnostmi, než je vyučování fyziky prvnímu ročníku.

(...)

Láska tě spoutá

23. května 2012 v 17:10 Upravené texty jiných básní nebo písní
Já chtěl bych s tebou přežít pondělí,
jenže během něj nás osud rozdělí.
O neděli nashledanou dáš mi,
druhý den už budu navždy spát.

Jó, tak si říkám, nevěř románům,
kde hrdina se odebere k snům,
láska a smrt, sourozenci vášní,
tu hořkosladkou chuť už musíš znát.

Ráno najdeš moje tělo pouhý,
smutek v tváři, když mi říkáš, "Péťo musíš žít",
tak varuji tě, nestane se žádný zázrak, pamatuj,
láska tě spoutá,
láska tě spoutá,
láska tě spoutá.

Jó, nádherná mi slova povídáš,
že ti odpovím, snad vůbec nedoufáš.
Chvíle, které dojmou. Vítr fouká
a slzy spadlý nikdo nestírá.

Včera jedli spolu při svíčkách,
dnes jen jeden z milenců má strach,
láska a smrt, sourozenci vášní.
Duše má, ta už je "out"
a smutek se ti v srdci rozvírá.

Ráno najdeš moje tělo pouhý,
duše má už v nebi září, dál tam bude žít,
varuji tě, nestane se žádný zázrak, pamatuj,
láska tě spoutá,
láska tě spoutá,
láska tě spoutá.


Jak se pozná dobrý knihkupec?

15. května 2012 v 0:41 Ostatní
Přiznám se vám, že reklamy mezi pořady nebo umístěné přímo do pořadů jsem před několika lety zcela přestal sledovat. Většinou to řeším tak, že vypnu zvuk a chvíli dělám něco jiného, než že bych sledoval televizi. Po skončení reklamy zvuk zase zapnu a televize se opět stane středobodem mého vnímámí.
Z dob, kdy jsem televizní reklamy ještě sledoval, mi do dnešních dní samozřejmě řada reklam zůstala v paměti. Vzpomínám si například na dávnou reklamu, kde žena říká muži, který v reklamě vystupuje jako její manžel: "Víš, co je to dobrý hostinec?" Reklama pokračovala tím, že žena toho dne večer nebyla doma, muž uvařil večeři (kuře na paprice díky "směsi z pytlíku") a jejich syn si pochvaloval, jak "to mámino kuře na paprice je fakt skvělý, viď tati"...

Jinak tomu je u některých případů tzv. teleshoppingu. Takový Horst Fuchs se svými pomocníky, ti mě vždy spolehlivě rozesmějí, proto se na teleshopping s touto celebritou rád podívám i v dnešní době.
A pak je tu takový speciální případ. Jmenuje se to "ČT nabízí", nebo snad "Edice ČT", teď sám nevím přesně.
Mezi pořady ve vysílání České televize se prostě objeví krátký "teleshopping", nabízející nějakou knihu, kalendář nebo něco podobného. Na konci tohoto spotu se pak dozvíme, že nabízenou věc lze koupit buď ve specializovaném obchodě v budově Českého rozhlasu, anebo...

... anebo U DOBRÝCH KNIHKUPCŮ.

Stejně jako v oné někdejší reklamě se ptali "víš, co je to dobrý hostinec?" se nyní ptám já - "víš, kdo je to dobrý knihkupec?". Zkusím si na následujících řádcích odpovědět sám.

Dobrým knihkupcem může být v mých očích ten, který má ve svém knihkupectví knihy podle mého gusta. Jenomže, každý má jinou představu o takových knihách a každému se líbí něco jiného. Pak by byl stejný knihkupec pro někoho dobrým, pro jiného - zaměřeného na jiný žánr - by byl knihkupcem špatným. Ale takové hodnocení by přece bylo čistě subjektivní.

Takže jinak. Dobrým knihkupcem může být z jistého pohledu ten, který dokáže dlouhodobě udržet knihkupectví v prosperitě. Tedy že dosahuje zisku. Jenže jak takového dlouhodobého zisku dosahovat? Jistě i tak, že bude nabízet takové knihy, o které mají lidé zájem. A jsme zase tam, kde jsme byli o odstavec výše.

Nebo je možné ještě jiné vysvětlení. Dobrý knihkupec, to bude ten, který je k zákazníkům vždy maximálně vstřícný. A i když je jasné, že nemůže mít v obchodě všechny dostupné knihy, tak je ochoten na požádání zákazníka tuto knihu objednat, i kdyby mělo jít jen o jeden výtisk. Sám jsem tímto způsobem několik knížek už pořídil, ani po mně v knihkupectví nechtěli žádný zvláštní příplatek a ani jem nemusel platit předem. Ale i kdybych měl, tak bych něco takového (pokud by ten příplatek byl v rozumné výši) akceptoval. Ano, tady bude to správné východisko. Dobrý knihkupec je takový, který jednak dovede udržet svůj obchod dlouhodobě v provozu, a i když nemá všechny tituly "na skladě", tak je schopen kteroukoliv jinou knihu zajistit.

Co to znamená z pohledu toho sdělení z Teleshoppingu ČT? Že slova "žádejte u dobrých knihkupců" nebo "k dostání u dobrých knihkupců" se dají přeložit přesněji takto: Ani dobrý knihkupec nemusí mít tuto knihu ve svém knihkupectví, pokud ji sám nepovažuje za dobrou, nebo pokud usoudil, že by se takovýto titul neprodával anebo by se mu to jinak nevyplatilo. V každém případě však každý dobrý knihkupec vyhoví požadavku zákazníka a takovouto knihu na požádání objedná. :-)

Mobil (2007)

5. května 2012 v 1:28 Básničky a rýmovačky
Několik rýmů bez hlubšího významu,
které jsem kdysi z nudy napsal během vyučovací hodiny
na okraj školního sešitu z Českého jazyka a literatury. :-)


Děláš do něj "tlachy, tlachy",
mezitím ti bere prachy.
Nepřímo, jaksi ve skrytu,
bere ti prachy z kreditu.

Píšeš do něj zprávy krátký,
do nich smajlíky a zkratky.
Když zvoní, tak ti "zajuchá",
nosíš ho pořád u ucha.
Přispívá ke stresu, shonu.
O čem mluvím? Telefonu!

Ale ne pevném, debilním,
nýbrž o malém, mobilním!