Červen 2012

Příběh na pokračování, 8. kapitola - Něco si musíme vyjasnit

24. června 2012 v 8:04 Příběh na pokračování
(...)

Napětí mezi Honzou a Vojtou jako by se v dalších vyučovacích hodinách dalo krájet. Alespoň to tak vnímal Honza, ale předpokládal, že jeho spolužák z jedné lavice to cítí stejně tak. Seděli vedle sebe, byli od sebe jen několik desítek centimetrů, ale jako by si byli vzdáleni na hony daleko. Tak, jako dosud nikdy. Vždycky si v hodině něco šeptli, ať už to bylo k tématu probíraného předmětu, anebo o něčem jiném. I když v posledních týdnech až měsících už to občas nebylo ono - Honza občas měl náladu pod psa a Vojta zase používal různé ironické narážky. Ale nikdy nedošlo k tomu, že by spolu celé hodiny nepromluvili. Ale také se do toho dne nikdy nepoprali... A asi by žádného z nich nenapadlo, že k něčemu takovému někdy dojde.

Pátou hodinou, kterou toho dne měli, byla angličtina. Tu nemají ve třídě, ale ve specializované jazykové učebně. Jde asi o nejmenší místnost sloužící ve vyučování, která se v té škole dá najít. Je v ní jen osm lavic, uspořádaných do tvaru podkovy. Tři lavice vpravo, tři vlevo a dvě vzadu. To znamená jen šestnáct míst. A právě tolik studentů je i ve skupině, do které Honza s Vojtou chodí. Nebylo vyhnutí. Honza si před hodinou říkal, jestli někomu dalšímu neříct, jestli by si s ním nechtěl vyměnit místo. Ale zároveň mu to přišlo hloupé. Nemusejí všichni vědět, že s Vojtou nechce mluvit. To, že se poprali, nemusí přece nic takového znamenat, že...

V žádné jiné hodině spolu dva spolusedící nemusejí promluvit ani slovo. Většinou je to přímo nežádoucí. Ne tak v případě angličtiny. To naopak v části hodiny, obvykle až spíše k jejímu konci, probíhá komunikace mezi dvěma spolužáky sedícími v jedné lavici kteří spolu řeší zadání úkolů. Například mají diskutovat nad článkem, který si přečtou z učebnice, a pak vyplnit zadané úkoly.

Honzovi to došlo až v průběhu hodiny. "Ale co, třeba se stane něco mimořádného a dneska tu práci ve dvojicích mít nebudeme", utěšoval ještě sám sebe. Dlouho probírali novou látku v gramatice - předpřítomné časy. Honza se znovu zamyslel, jak by to vypadalo, kdyby se přenesl do předpřítomnosti. Třeba zpět do předchozí přestávky. Přece jen by asi někomu řekl, jestli si pro tuto hodinu nevymění místa. Ale co, už se s tím stejně nedá nic dělat. Co se stalo, to se neodstane.

Paní učitelka jej vyvedla z omylu jen o několik minut později. "Work in pairs", ozvalo se z jejích úst obvyklé zaklínadlo. "Tak, už je to tady. Budu muset s ním promluvit a budeme se bavit o článku na straně č. 120. Moc se mi s ním bavit nechce, ale tak co... Nějak to snad zvládneme... Ty jo, tak já s ním přece jenom budu mluvit už teď..." Než Honza ve své hlavě v tichosti dokončil myšlenku, všiml si, že Vojta se mezitím otočil vlevo k Dennymu Burešovi, který seděl vedle něj. Sice v jiné lavici, ale vlastně stejně daleko, nebo spíše blízko, jako od Vojty. Oni diskutovali o článku ve trojici - ještě s Mirkem Stejskalem, zatímco Honza zůstal sám. "Ty jo, tak ten mě teda přechcal", napadlo v duchu Honzu. "Skoro už bych to překousnul, mluvit s ním. Takhle to vypadá divně. Takže ani on nechce mluvit se mnou..." Všimli si toho i ostatní spolužáci, že v uspořádání dvojic něco nehraje. Všimla si toho i paní učitelka, ale nechala to bohorovně být.

Honza pracoval na zadaných úkolech sám, diskutoval článek sám se svojí myslí. Ostatně, takto sám se sebou toho dne v duchu rozmlouval už vícekrát. A nejen toho dne, vlastně i v mnoha jiných chvílích svého života. V této učebně se mu toho dne ve srovnání s jejich třídou přemýšlelo lépe - zatímco do třídy, která je situována na jih, už čtvrtou hodinu mířil ostrý sluneční svit, tak jazyková učebna je umístěna na opačnou stranu - směrem severním. Příjemný chládek Honzovu uvažování pomáhal. Zadané úkoly měl vypracované dříve než většina ostatních, takže chvíle na další přemýšlení se naskytla už teď. Říkal si: "Sakra, s tím Vojtou si to musíme brzo vyříkat, přece nebudeme vedle sebe sedět nebo i jinak existovat, aniž bychom promluvili jediného slova. Tahle to přece nemůže zůstat. I když... neměl by s prvním krokem přijít on? Vždyť on to vyprovokoval..."

Po chvilce přemýšlení přišla kontrola zadaného úkolu a po několika minutách zazvonil zvonec... vlastně ne, školní zvonek. A hodiny angličtiny byl konec. Honzovi se znovu zachtělo jít, jak se říká, "na malou". Šel hned po hodině, tedy ještě s taškou na zádech. Snad všichni ostatní šli opačným směrem, na konec chodby nejvyššího podlaží, a následně školy odbočili vpravo do třídy. Každopádně Vojta tím směrem šel. Honza vstoupil na místnost, kam i císařpán, ba i ředitel museli, respektive musejí jít pěšky, a udělal, co bylo třeba. Ale co se nestalo. Ve chvíli, kdy procházel ze druhé místnosti do té první, ve které jsou umístěna umyvadla, srazil ve dveřích s... Vojtou. Ten na sobě už tašku neměl. Nejprve si ji totiž odnesl do třídy.

"Jé, promiň, já jsem do tebe vrazil", vyhrkl ze sebe Honza spontánně. Promluvil s Vojtou, aniž by to sám plánoval. Kdyby měl o tom přemýšlet, neřekl by v daném momentě asi nic. Ale stalo se a ze srdce mu spadl pomyslný kámen, který jej tam tížil. Rozpovídal se dále: "Hele... takhle to dál nejde, musíme si promluvit. Něco si musíme vyjasnit." "No, necháš mě teď jít se vychcat?", odvětil Vojta. "No jasně, vždyť kvůli tomu tady seš... Já půjdu do třídy, ale pak si musíme nějaké věci vyříkat, reagoval na to Honza." "No... tak jo, no", souhlasil vlažně Vojta.

Temnou chodbou došel Honza do sluncem rozpálené kmenové třídy TLA1 a předem si nachystal učení na hodinu chemie. Ve čtvrtečních hodinách - a nesejde na tom, jestli je týden sudý nebo lichý - bývají ve své "domácí" třídě. Naopak v sudé pondělí nebo liché úterý bývají ve specializované učebně chemie, případně v laboratoři. Po chvilce Honza spatřil ve dveřích Vojtu a začal hledat ta správná slova.

"Hele, nebolí tě to tam... no tam, jak jsem tě kopnul?", začal Honza dialog. "Ne, ani moc ne.", odvětil Vojta. "Tak, asi bych se ti měl omluvit za tu rvačku a za ty rány... Asi jsem to přehnal." "No, asi jo, no", odvětil suše Honzův spolusedící. "Ale... prostě jsi mě vyprovokoval, prostě jsi řekl něco, co..." Honza se na chvíli zarazil a pak pokračoval trochu jinak. Začal jinou větu: "Necítíš, že se mi chceš taky za něco omluvit?" Vojta lehce podzvihl obočí: "Já? Nemám za co. Ty ses začal rvát." "No to jo, ale předtím jsi prostě něco říkal, ne?" Vojta si vzal slovo na trochu delší dobu: "Tak hele, já si můžu říkat co chci. Nebylo to nic sprostýho a beztak to byla pravda. Ty seš v poslední vůbec takovej útlocitnej. Proč bych ti něco takovýho neměl říkat? A vůbec, fakt mi přijde, že ještě v devítce, nebo fakt možná ještě tady loni na podzim, by ses z něčeho takovýho nevytočil. Nějak ses změnil."

Honza chvilku přemýšlel a pak Vojtovi odpověděl: "No... ale nemyslíš, že kámoš kámošovi by určitý... jak to říct... ne zrovna hezký věci říkat neměl, i když to třeba je pravda? No a pak dál... Útlocitnej... Možná, ne, to není to správný slovo. Asi, jo... Asi máš pravdu, ale vem si to - loni jsem měl v devítce samý jedničky. Byl jsem jeden z nejlepších žáků na škole. Teď tady mi vychází možná i pár trojek a to nemluvím o... no víš, co budeme mít dneska poslední hodinu..." "Jo, když to bereš takhle... Jako že to, že mě bereš jako kámoše, tak to znamená, že nemůžu říct, co si myslím?", pokračoval Vojta. "Ale tak... můžeš, ale uznej, že když už jsi to chtěl nějak sdělit, tak jsi to mohl říct mnohem... jaký je to správný slovo... ohleduplnějc." Vojta trochu zakoulel očima a vzal si slovo: "Co řešíš se známkama? Učíš se aspoň, abys měl ty známky lepší? No co, já jsem měl v osmičce i devítce trojku z češtiny a budu ji mít i teď. No a z toho technickýho kreslení teď na konci roku asi taky. A zboří se svět? Nezboří." Honza na to: "Tak vidíš, nakonec vlastně budeš mít lepší známky než já." Toho se ale Vojta chytil "Jo, tak ty mi nakonec závidíš, co?" Že jsem lepší než ty." Honzu to trochu vzalo u srdce: "Ty jo, no je to pro mě taková nezvyklá situace, no. Jak jsem ti říkal, byl jsem zvyklej... Ale to je jedno. Fakt teda necítíš, že se mi taky chceš za něco omluvit?", znovu se zeptal Honza. Vojta však trval na svém "Dyť nemám za co, ne?"

Honza už těžko hledal dalších slov. I tak jich prohodil s Vojtou více, než by si ještě o pár desítek minut dříve pomyslel. Jedna otázka jej přece jen ještě napadla: "Hele, tak můžem se spolu dál normálně bavit? Nechci říkat, jestli můžeme dál..." V tu chvíli se zarazil. Chtěl říci něco o tom, jestli mohou nadále zůstat kamarády, ale než to vyslovil, tak si uvědomil, že takováto otázka by mohla být taková netaktická a vyvolat další reakce, které by mohly Honzu zabolet. Ne na těle, ale na duši. "Můžeme dál co?", zeptal se Vojta zaraženého Honzy. "Ne, to je fuk. Prostě jestli se můžeme spolu dál bavit a prostě vedle sebe normálně existovat." "No jasně, proč ne?", odvětil Vojta suše. Honzu ještě napadla otázka, proč se tedy Vojta v hodině angličtiny otočil k Dennymu, místo aby probíral zadání úkolu právě s ním, ale už ji raději nevyslovil.

A už by na to ani nebyl čas, protože zazvonilo na hodinu a prakticky zároveň vstoupil do třídy učitel chemie, shodou okolností statutární zástupce ředitele školy, Ing. Čapek. Honzovi přijde již od prvního pohledu sympatický - stejně jako je pro něj sympatickou právě i chemie jako předmět. Zástupce Čapek je sice již značně prošedivělý, ale na druhou stranu nemá téměř žádné vrásky, vlasů má na hlavě možná více než Honza. A vůbec působí tak svěže a vitálně, že blížící se šedesátku by mu hádal jen málokdo.

Vyučovací hodina Honzova oblíbeného předmětu připomínala spíše matematiku - počítali tam příklady na výpočet molární hmotnosti a podobných veličin. "Jo, kdyby byli v učebně chemie, tak by hodina byla zpestřena nějakým tím pokusem", napadlo Honzu. Ale i tak se při této hodině, na rozdíl od většiny svých spolužáků, docela bavil. Měl dobrý pocit z toho, že s Vojtou se tak nějak udobřil - i když několik červíčků pochybností mu v hlavě vrtalo, hlavně co se týkalo toho, že Vojta necítil potřebu se omuvit za svá slova. Také mu činilo dobře na duši, že výpočty příkladů mu ve všech případech dobře vycházely. K dobré náladě a úsměvu na rtech přispěl i jeho pohled na modrou oblohu. Ani ty rány obdržené o velké přestávce už tolik nebolely. A také po delší době viděl Míšu a chvíli s ní i mluvil. Příznivý vliv na náladu mělo i pomyšlení, že už běží šestá, toho dne předposlední, vyučovací hodina.

Jako by si Honza v tu chvíli ani neuvědomoval, že ke zdárnému překonání celého školního dne mu přece zbývá ještě hodina poslední, a spolu s ní předmět pro něj ze všech nejhorší - technické kreslení...

(...)

Příběh na pokračování, 7. kapitola - Přemítání o návratu a milé setkání

21. června 2012 v 14:59 Příběh na pokračování
(...)

Po temné chodbě Honza nedošel ani k prvním schodům. Odbočil do posledních dveří před těmito schody. Na pánské záchodky. Zastavil se hned v části mísnosti, u jednoho z umyvadel. Nikdo další tam v tu chvíli nebyl. Pohlédl do zrcadla. Jeho oči v něm viděly zčervenalý obličej. Ten barevný nádech mu dávalo zčásti rozčilení, zčásti čerstvě obdržené rány. Pravou rukou, která jej trochu bolela po kroucení a tahání od Vojty, otočil kohoutky nad umyvadlem. Dlouho nemohl najít tu správnou tepelnou kombinaci. Ale bylo mu to jedno. Jen se trochu opláchnout vodou... Anebo ne, strčí tu hlavu pod vodu celou. Voda byla nakonec docela studená, ale to Honzovi v tu chvíli nějak nevadilo. Možná se díky tomu trošku vzpamatoval z toho, co právě zažil. Zároveň se ale v jeho modrých očích objevilo několik slz. Stékaly po zarudlé tváři. Až do úst. Byly tak slané...

V tu chvíli uslyšel z navazující místnosti spláchnutí. Bylo jasné, že za chvíli někdo k umyvadlům přijde. Přece jej nikdo nemůže spatřit plačícího! Zkusí úhybný manévr. Rychle se postaví k oknu. Jako že se z něj kouká. O několik vteřin později za ním prošla vysoká postava. Honza se jen mírně ohlédl. Vždyť to byl třídní učitel, pan Pavlíček... Ještě že jej neviděl. Ptal by se, co se stalo. A navíc - před ním se přece nebude ukazovat se slzami! Vstoupil do navazující místnosti. Hned zapadl do jedné z kabinek. To bude místo, kde jej nikdo neuvidí. A neuslyší...

Potichu přemýšlel: "Jak se mám vrátit do třídy? Zase si budu muset sednout vedle Vojty... Jak budeme vedle sebe dál sedět po tom, co jsme si teď udělali? Jinam si sednout nemůžu. Lavic máme ve třídě akorát patnáct a je nás tam třicet. Navíc dneska stejně nikdo nechybí, takže ani pro dnešek by to tak nešlo udělat. No ale co když půjdu domů? To by mi asi neprošlo. A stejně, ve třídě mám věci. Tašku, učebnice, sešity." Zašmátral ve svých kapsách, co vlastně má při ruce. Jen peněženku a klíče. I doklady měl zrovna v aktovce. "Ale zase... ach jo obě možnosti jsou špatné". V tu chvíli uslyšel, že na záchod přichází několik dalších lidí. Za takové situace už tam nechtěl zůstávat déle, než je nutné.

V kabince ještě ulevil svému močovému měchýři. Pak zamířil k umyvadlu. Kromě rukou si znovu opláchnul obličej, aby smyl zbytky slz. Stopy po fackách ale pochopitelně smýt nešly. Ze záchodu ale zamířil jinam než do třídy. Do přízemí, kde je, kromě jiného, školní bufet. Ale před dveřmi do místnosti s občerstvením se zarazil. "Vždyť já ani nemám chuť. Hlad možná ano, ale chuť ani náhodou.".

V následujícím okamžiku se mu ale málem zastavilo srdce. Z bufetu vyšla Míša Kaštánková. "Jé, ahoj Honzo", začala rozhovor. "Jejda... ahoj", vykoktal Honza. Zároveň cítil, že se mu znovu třesou nohy. Zažil to během krátké doby podruhé. Nejdříve to bylo krátce po rvačce, teď to přišlo znovu, i když z jiného důvodu. "Něco se ti stalo?", zeptala se Míša. Honza pohlédl do jejích hnědých očí kaštanové barvy. Jaká podoba s jejím příjmením... "Ne, mělo by něco", zalhal Honza. "No, že seš takovej... červenej. A máš mokrý vlasy..." "Víš, my jsme měli tělocvik, tak proto", zalhal Honza znovu. Ten den tělocvik vůbec neměli. "Aha, tak... tak se měj, já už půjdu do třídy", rozloučila se Míša. Její třída TLB1 sídlí na opačné straně školy. Vlastně je to v docela jiné budově - škola se skládá ze dvou budov, které mají společný právě vestibul s bufetem, šatnami a školní jídelnou.

Bylo to krátké setkání, ale Honzovi vlilo novou krev do žil. Říkal si pro sebe: "Proč bych teď měl ze školy odcházet? Vždyť tohle se vyřeší", zavlál pro tu chvíli v jeho mysli optimismus. Přečkal ve vestibulu až do konce přestávky a nakonec, jak si předtím naplánoval, vstoupil do své třídy jen krátce předtím, než stejnými dveřmi prošel učitel, kterého měli třetí vyučovací hodinu.

(...)

Příběh na pokračování, 6. kapitola - Rvačka o velké přestávce

2. června 2012 v 13:20 Příběh na pokračování
(...)

Jen co pan učitel Pavlíček odešel ze třídy, obrátil se Honza na Vojtu s dotazem, který nestihl dopovědět během hodiny. Mluvil jen polohlasně, aby jej neslyšel Petr Motalík, který seděl před ním. "Hele, k čemu to jako Petrovi je, že teď dostal čtyřku, když tam stejně má tři pětky? Chápeš to? Vždyť to už si stejně nemůže zlepšit, když teď už budeme psát už jenom tu závěrečnou písemku." Honza podvědomě očekával nějakou souhlasnou odpověď ve stylu "No jasně, co jiného". Ale Vojta vytasil odpověď, která Honzu opět docela zamrzela: "No proč ne? Ty ses taky divil, jak ti minule říkal Gottlieb, že tě nenechá projít a přitom jsi mi tu pořád opakoval, že to přece nejde, protože tam máš dvě trojky a čtyřku. No tak proč by nešlo naopak projít se třema pětkama a jednou čtyřkou, no ne?" Honza nevěděl, co si o tom má myslet. "Co blbneš, vždyť to se nedá srovnávat. A vůbec, myslíš tohle vážně, nebo si děláš srandu?"

"Tak se příště tak blbě neptej, ne?", odvětil Vojta. Konverzace už pokračovala hlasitěji, neboť se už netýkala přímo Petra. "No, prostě mě to zajímalo. A toho Gottlieba mi radši nepřipomínej, stačí, že ho budeme dneska zase mít. No propadnout mě snad nenechá, ale já ani nechci mít na vysvědčení žádnou čtyřku. Aspoň trojku kdyby mi nakonec dal... Sakra, vždyť na základce jsem nikdy ani žádnou trojku na vysvědčení nikdy neměl... Jo, to jsem ti ještě neříkal, víš že Gottliebova dcera bydlí v naší ulici, nedaleko našeho baráku?" "Ne, o tom nevím, to jsi mi neříkal", odvětil krátce Vojta. Honza pokračoval: "Ona se teď jmenuje Michaela Lamková, je dávno rozvedená, ale vdaná byla dvakrát. Vlastně už asi ve svých pětadvaceti letech byla dvakrát rozvedená. Má dva kluky, každého s jiným chlapem. Jeden je starej asi jako my dva a ten druhej je asi o tři nebo čtyři roky starší. Jo a vůbec si nejsou podobní. Vlastně každý z nich má jiné příjmení. Michal Rippel a Pavel Lamka. Ona vlastně je Michaela Gottliebová - Rippelová - Lamková. Já ji vlastně ani neznám, ale taťka jo. A víš jak jí říká?" "No jak?" odvětil vlažně Vojta. "Říká jí GoRiLa, to je zkratka těch jejích příjmení - bývalých i toho, co má teď."

Vojtu napadlo: "Jo ona se jmenuje Michaela, jo? Stejně jako ta tvoje Míša Kaštánková, co jsi s ní vždycky ráno chodíval do školy." Pro Honzu byla tato věta dalším kamínkem do mozaiky, která až se dá dohromady, tak to bude znamenat vysoký stupeň rozčílení. A Honza cítil, že těch pomyslných kamínků už moc nezbývá. Hlas ještě o něco zvýšil: "Hele, už toho fakt nech. Tohle je pro mě taky hrozně citlivý téma. Víš, jak mi s ní bylo dobře, i když jsme si vlastně jenom povídali? Nebo jak jsme spolu byli loni před Vánocemi několikrát nakupovat dárky... Ale nikdy jsem jí neřekl, že k ní něco cítím. Teda, párkrát jsem chtěl, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. No a pak po Novém roce mi najednou napsala, že se mnou ráno do školy už chodívat nebude, že má nějakého přítele tady odněkud z vyššího ročníku a že bude chodit do školy... teda nejenom do školy... s ním, no." "No já jsem si všiml, že právě asi od toho začátku roku seš nějakej nedůtklivej. Asi ses o ní málo snažil, co? Nebo pro ni nejseš dost dobrej."

Asi to byl poslední kamínek do mozaiky. Pro Honzu v tu chvíli určitě. Vstal ze židle. Vojta stále seděl. Honza na něj koukal z patřičného nadhledu. "Tak hele, o co ti vlastně jde? Chceš mě nasrat nebo co? Hele, omluv se mi za to, co jsi teď řekl.", řekl Honza nahlas. Jeho slova měla až výhružný tón. "Proč bych se ti měl omlouvat, nemám za co. Dyť to je pravda, ne? Kdybys pro ni byl dost dobrej, tak by byla tvoje." Honza pokračoval: "Tak hele, chceš přes hubu nebo co?" "Ale na to se neodvážíš", byl si jist Vojta.

"Že ne?", odpověděl krátce Honza. "Mlask", ozvalo se z míst, kde se potkala dlaň Honzovy pravé ruky s Vojtovou levou tváří. Vojta vstal. Honza řekl: "Nestoupej si na špičky, seš skoro o hlavu menší než já." "Já ale na špičkách nestojím. Jsem už jenom o nějakejch deset centimetrů menší než ty. Hodně jsem teď za posledních pár měsíců vyrostl. Toho sis nevšiml?" "No... ale to je teď jedno. Hele, omluv se mi. Prostě jsi řekl pár věcí, které... se neříkají. Prostě se omluvíš a hodíme to za hlavu." "Prosím tě, co si myslíš? Že se ti budu za jakoukoliv blbost omlouvat?", odvětil Vojta s nezájmem. "Tak a dost, pojď dozadu", vypěnil už Honza.

Oba se přesunuli do zadní části třídy. Za poslední lavice. Místa pro souboj tam bylo dost. Honza Vojtu lehce chytil pod krkem. "Tak hele, prostě se mi omluv za to, co jsi mi řekl, a zapomeneme na to." "Já ti pořád říkám, že nemám za co. Nemám se ti za co omlouvat". Téměř stejná slova tedy zazněla v krátké době dvakrát. A zazněla by za chvíli možná i potřetí. Ale to už se nestalo. Honza se začal s Vojtou prát. Spadli oba na zem. Navzájem si kroutili rukama, padlo i několik vzájemných facek. Boj na zemi zakrátko získal své přihlížející. Nejzvědavěji na to koukali Mirek Stejskal s Dennym Burešem. První říkal druhému: "Tak co, nedáme je od sebe?" "Ani náhodou. Počkej, bude ještě sranda, jenom ať si dají do nosu", odvětil druhý. "Vlastně jo, máš recht. Bude to tak lepší.", pokračoval ten první...

"Tak ty se chceš rvát, jo? Na mě nemáš", hřímal Vojta na zemi a dal Honzovi pár facek. "Stačí ti tohle na probrání?" "Nestačí", zakřičel Honza, který už v tu chvíli byl ve Vojtově sevření. Jeho ruce byly paralyzovány. Vojta mu je totiž držel. Honza se rozhodl použít jiné končetiny. Použil pár kopanců. Jedním z nich kopnul Vojtu do nejcitlivějších míst, které lze na těle nalézt. "Tak tohle ti nedaruju", zvolal Vojta. Uštědřil Honzovi ještě několik facek. Bylo to jen krátce poté, co zasyčel bolestí po Honzově kopanci. Nohy Honzy, ležícího stále na zádech, zneškodnil svými dolními končetinami. Kopat už tedy Honza nemohl. A ani ruce nemohl použít. I ty mu Vojta držel. Ale facky mu přišly stále o něco milejší než představa obdržení rány do míst, kam před chvílí kopnul Vojtu.

Vojta klečel nad Honzou v pozici vítěze. A mohl si klást podmínky: "Tak hele, ty sis začal tady s tím praním. Tohleto bylo naposled, je ti to jasný?" V Honzově mysli zůstávala uvězněna zuřivost a pachuť z nadešlé porážky. Jen tak ale kapitulovat nechtěl. Nechtěl říct to, co od něj Vojta očekával. Něco, co by mělo znít "Ano, máš pravdu, já jsem všechno začal. Bylo to naposled." Vždyť to bylo trochu jinak... Zmohl se ještě na jeden projev odporu. Má přece k dispozici svou hlavu. A jeho hlava, to je tvář zrudlou rozčilením i z obdržených facek. Také je to mozek, který umí uvažovat. A také to jsou jeho ústa... Z plných sil nasál ve svých ústech dávku slin. Plivl Vojtovi na tvář. Vojta reflexivně Honzu pustil, aby si ze své tváře ty sliny utřel.

V té chvíli, kdy Vojta Honzu jakoby nakrátko pustil, do duelu zasáhli Jindra Vodička a pro některé možná překvapivě i "rebel" Petr Motalík. Na rozdíl od několika dalších spolužáků, nechtěli jen nečinně přihlížet tomu, jak se perou dva jejich spolužáci. Natož spolužáci, kteří před ne tak dlouhou dobou přece byli dobří kamarádi... Odtáhli Vojtu od ležícího Honzy. Druhý jmenovaný mezitím vstal. Na nic se neohlížel a spěšně utekl ze třídy. "Zbabělec", zaslechl ještě ve dveřích jedno slovo. Nebyl si jist, ze kterých úst vyznělo. Snad od Dennyho Bureše?

Šel pomalu dlouhou temnou chodbou nejvyššího patra školy. Záblesky světla přicházely jen otevřenými dveřmi z jednotlivých tříd. A zároveň v jeho hlavě vznikaly záblesky myšlenek: "Ty jo, tak on je silnější než já... Ale vlastně jo, vždyť on pomáhá doma na statku a z toho se asi vypracoval. Já nic takovýho nedělám... Ale fakt je už docela velkej. Toho jsem si nevšiml... Přitom ještě na podzim byl mezi námi dvěma fakt velkej rozdíl... Vždyť jak jsme byli spolu párkrát na fotbale, tak..." Vzápětí odklonil myšlení jinam než k tomu, co se stalo na podzim u travnatého hřiště. "Ale teda, že jsem se nechal vyprovokovat, no teda. Nad tímhletím bych před pár měsíci asi fakt jenom mávnul rukou... Nebo se tomu vysmál. Ale zase on by mi ještě před pár měsíci neříkal takovéhle věci... Ale co bude teď? Jak spolu budeme dál sedět v jedné lavici? Co si o mně teď asi myslí další kluci?" Po chvilce myšlenkového odmlčení si položil ještě jednu otázku: "Mám se do té třídy vůbec vracet?"

(...)