Příběh na pokračování, 6. kapitola - Rvačka o velké přestávce

2. června 2012 v 13:20 |  Příběh na pokračování
(...)

Jen co pan učitel Pavlíček odešel ze třídy, obrátil se Honza na Vojtu s dotazem, který nestihl dopovědět během hodiny. Mluvil jen polohlasně, aby jej neslyšel Petr Motalík, který seděl před ním. "Hele, k čemu to jako Petrovi je, že teď dostal čtyřku, když tam stejně má tři pětky? Chápeš to? Vždyť to už si stejně nemůže zlepšit, když teď už budeme psát už jenom tu závěrečnou písemku." Honza podvědomě očekával nějakou souhlasnou odpověď ve stylu "No jasně, co jiného". Ale Vojta vytasil odpověď, která Honzu opět docela zamrzela: "No proč ne? Ty ses taky divil, jak ti minule říkal Gottlieb, že tě nenechá projít a přitom jsi mi tu pořád opakoval, že to přece nejde, protože tam máš dvě trojky a čtyřku. No tak proč by nešlo naopak projít se třema pětkama a jednou čtyřkou, no ne?" Honza nevěděl, co si o tom má myslet. "Co blbneš, vždyť to se nedá srovnávat. A vůbec, myslíš tohle vážně, nebo si děláš srandu?"

"Tak se příště tak blbě neptej, ne?", odvětil Vojta. Konverzace už pokračovala hlasitěji, neboť se už netýkala přímo Petra. "No, prostě mě to zajímalo. A toho Gottlieba mi radši nepřipomínej, stačí, že ho budeme dneska zase mít. No propadnout mě snad nenechá, ale já ani nechci mít na vysvědčení žádnou čtyřku. Aspoň trojku kdyby mi nakonec dal... Sakra, vždyť na základce jsem nikdy ani žádnou trojku na vysvědčení nikdy neměl... Jo, to jsem ti ještě neříkal, víš že Gottliebova dcera bydlí v naší ulici, nedaleko našeho baráku?" "Ne, o tom nevím, to jsi mi neříkal", odvětil krátce Vojta. Honza pokračoval: "Ona se teď jmenuje Michaela Lamková, je dávno rozvedená, ale vdaná byla dvakrát. Vlastně už asi ve svých pětadvaceti letech byla dvakrát rozvedená. Má dva kluky, každého s jiným chlapem. Jeden je starej asi jako my dva a ten druhej je asi o tři nebo čtyři roky starší. Jo a vůbec si nejsou podobní. Vlastně každý z nich má jiné příjmení. Michal Rippel a Pavel Lamka. Ona vlastně je Michaela Gottliebová - Rippelová - Lamková. Já ji vlastně ani neznám, ale taťka jo. A víš jak jí říká?" "No jak?" odvětil vlažně Vojta. "Říká jí GoRiLa, to je zkratka těch jejích příjmení - bývalých i toho, co má teď."

Vojtu napadlo: "Jo ona se jmenuje Michaela, jo? Stejně jako ta tvoje Míša Kaštánková, co jsi s ní vždycky ráno chodíval do školy." Pro Honzu byla tato věta dalším kamínkem do mozaiky, která až se dá dohromady, tak to bude znamenat vysoký stupeň rozčílení. A Honza cítil, že těch pomyslných kamínků už moc nezbývá. Hlas ještě o něco zvýšil: "Hele, už toho fakt nech. Tohle je pro mě taky hrozně citlivý téma. Víš, jak mi s ní bylo dobře, i když jsme si vlastně jenom povídali? Nebo jak jsme spolu byli loni před Vánocemi několikrát nakupovat dárky... Ale nikdy jsem jí neřekl, že k ní něco cítím. Teda, párkrát jsem chtěl, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. No a pak po Novém roce mi najednou napsala, že se mnou ráno do školy už chodívat nebude, že má nějakého přítele tady odněkud z vyššího ročníku a že bude chodit do školy... teda nejenom do školy... s ním, no." "No já jsem si všiml, že právě asi od toho začátku roku seš nějakej nedůtklivej. Asi ses o ní málo snažil, co? Nebo pro ni nejseš dost dobrej."

Asi to byl poslední kamínek do mozaiky. Pro Honzu v tu chvíli určitě. Vstal ze židle. Vojta stále seděl. Honza na něj koukal z patřičného nadhledu. "Tak hele, o co ti vlastně jde? Chceš mě nasrat nebo co? Hele, omluv se mi za to, co jsi teď řekl.", řekl Honza nahlas. Jeho slova měla až výhružný tón. "Proč bych se ti měl omlouvat, nemám za co. Dyť to je pravda, ne? Kdybys pro ni byl dost dobrej, tak by byla tvoje." Honza pokračoval: "Tak hele, chceš přes hubu nebo co?" "Ale na to se neodvážíš", byl si jist Vojta.

"Že ne?", odpověděl krátce Honza. "Mlask", ozvalo se z míst, kde se potkala dlaň Honzovy pravé ruky s Vojtovou levou tváří. Vojta vstal. Honza řekl: "Nestoupej si na špičky, seš skoro o hlavu menší než já." "Já ale na špičkách nestojím. Jsem už jenom o nějakejch deset centimetrů menší než ty. Hodně jsem teď za posledních pár měsíců vyrostl. Toho sis nevšiml?" "No... ale to je teď jedno. Hele, omluv se mi. Prostě jsi řekl pár věcí, které... se neříkají. Prostě se omluvíš a hodíme to za hlavu." "Prosím tě, co si myslíš? Že se ti budu za jakoukoliv blbost omlouvat?", odvětil Vojta s nezájmem. "Tak a dost, pojď dozadu", vypěnil už Honza.

Oba se přesunuli do zadní části třídy. Za poslední lavice. Místa pro souboj tam bylo dost. Honza Vojtu lehce chytil pod krkem. "Tak hele, prostě se mi omluv za to, co jsi mi řekl, a zapomeneme na to." "Já ti pořád říkám, že nemám za co. Nemám se ti za co omlouvat". Téměř stejná slova tedy zazněla v krátké době dvakrát. A zazněla by za chvíli možná i potřetí. Ale to už se nestalo. Honza se začal s Vojtou prát. Spadli oba na zem. Navzájem si kroutili rukama, padlo i několik vzájemných facek. Boj na zemi zakrátko získal své přihlížející. Nejzvědavěji na to koukali Mirek Stejskal s Dennym Burešem. První říkal druhému: "Tak co, nedáme je od sebe?" "Ani náhodou. Počkej, bude ještě sranda, jenom ať si dají do nosu", odvětil druhý. "Vlastně jo, máš recht. Bude to tak lepší.", pokračoval ten první...

"Tak ty se chceš rvát, jo? Na mě nemáš", hřímal Vojta na zemi a dal Honzovi pár facek. "Stačí ti tohle na probrání?" "Nestačí", zakřičel Honza, který už v tu chvíli byl ve Vojtově sevření. Jeho ruce byly paralyzovány. Vojta mu je totiž držel. Honza se rozhodl použít jiné končetiny. Použil pár kopanců. Jedním z nich kopnul Vojtu do nejcitlivějších míst, které lze na těle nalézt. "Tak tohle ti nedaruju", zvolal Vojta. Uštědřil Honzovi ještě několik facek. Bylo to jen krátce poté, co zasyčel bolestí po Honzově kopanci. Nohy Honzy, ležícího stále na zádech, zneškodnil svými dolními končetinami. Kopat už tedy Honza nemohl. A ani ruce nemohl použít. I ty mu Vojta držel. Ale facky mu přišly stále o něco milejší než představa obdržení rány do míst, kam před chvílí kopnul Vojtu.

Vojta klečel nad Honzou v pozici vítěze. A mohl si klást podmínky: "Tak hele, ty sis začal tady s tím praním. Tohleto bylo naposled, je ti to jasný?" V Honzově mysli zůstávala uvězněna zuřivost a pachuť z nadešlé porážky. Jen tak ale kapitulovat nechtěl. Nechtěl říct to, co od něj Vojta očekával. Něco, co by mělo znít "Ano, máš pravdu, já jsem všechno začal. Bylo to naposled." Vždyť to bylo trochu jinak... Zmohl se ještě na jeden projev odporu. Má přece k dispozici svou hlavu. A jeho hlava, to je tvář zrudlou rozčilením i z obdržených facek. Také je to mozek, který umí uvažovat. A také to jsou jeho ústa... Z plných sil nasál ve svých ústech dávku slin. Plivl Vojtovi na tvář. Vojta reflexivně Honzu pustil, aby si ze své tváře ty sliny utřel.

V té chvíli, kdy Vojta Honzu jakoby nakrátko pustil, do duelu zasáhli Jindra Vodička a pro některé možná překvapivě i "rebel" Petr Motalík. Na rozdíl od několika dalších spolužáků, nechtěli jen nečinně přihlížet tomu, jak se perou dva jejich spolužáci. Natož spolužáci, kteří před ne tak dlouhou dobou přece byli dobří kamarádi... Odtáhli Vojtu od ležícího Honzy. Druhý jmenovaný mezitím vstal. Na nic se neohlížel a spěšně utekl ze třídy. "Zbabělec", zaslechl ještě ve dveřích jedno slovo. Nebyl si jist, ze kterých úst vyznělo. Snad od Dennyho Bureše?

Šel pomalu dlouhou temnou chodbou nejvyššího patra školy. Záblesky světla přicházely jen otevřenými dveřmi z jednotlivých tříd. A zároveň v jeho hlavě vznikaly záblesky myšlenek: "Ty jo, tak on je silnější než já... Ale vlastně jo, vždyť on pomáhá doma na statku a z toho se asi vypracoval. Já nic takovýho nedělám... Ale fakt je už docela velkej. Toho jsem si nevšiml... Přitom ještě na podzim byl mezi námi dvěma fakt velkej rozdíl... Vždyť jak jsme byli spolu párkrát na fotbale, tak..." Vzápětí odklonil myšlení jinam než k tomu, co se stalo na podzim u travnatého hřiště. "Ale teda, že jsem se nechal vyprovokovat, no teda. Nad tímhletím bych před pár měsíci asi fakt jenom mávnul rukou... Nebo se tomu vysmál. Ale zase on by mi ještě před pár měsíci neříkal takovéhle věci... Ale co bude teď? Jak spolu budeme dál sedět v jedné lavici? Co si o mně teď asi myslí další kluci?" Po chvilce myšlenkového odmlčení si položil ještě jednu otázku: "Mám se do té třídy vůbec vracet?"

(...)
 


Komentáře

1 Fial Fial | 11. června 2012 v 17:22 | Reagovat

Výborná kapitola!!! Konečně se něco stalo. A zakončení je jako dělané přímo na kapitolovku. Takže oproti nedávným mým reakcím veliká pochvala!

2 baywatchnights baywatchnights | Web | 13. června 2012 v 13:30 | Reagovat

[1]: Ano, to zakončení jsem takto napsal záměrně. Ano, tentokrát už jsem konečně došel k okamžiku, kdy k určitému ději došlo, ale nejsem si jist, jestli to podobně vyjde do každé z dalších kapitol. Uvidíme. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama