Příběh na pokračování, 8. kapitola - Něco si musíme vyjasnit

24. června 2012 v 8:04 |  Příběh na pokračování
(...)

Napětí mezi Honzou a Vojtou jako by se v dalších vyučovacích hodinách dalo krájet. Alespoň to tak vnímal Honza, ale předpokládal, že jeho spolužák z jedné lavice to cítí stejně tak. Seděli vedle sebe, byli od sebe jen několik desítek centimetrů, ale jako by si byli vzdáleni na hony daleko. Tak, jako dosud nikdy. Vždycky si v hodině něco šeptli, ať už to bylo k tématu probíraného předmětu, anebo o něčem jiném. I když v posledních týdnech až měsících už to občas nebylo ono - Honza občas měl náladu pod psa a Vojta zase používal různé ironické narážky. Ale nikdy nedošlo k tomu, že by spolu celé hodiny nepromluvili. Ale také se do toho dne nikdy nepoprali... A asi by žádného z nich nenapadlo, že k něčemu takovému někdy dojde.

Pátou hodinou, kterou toho dne měli, byla angličtina. Tu nemají ve třídě, ale ve specializované jazykové učebně. Jde asi o nejmenší místnost sloužící ve vyučování, která se v té škole dá najít. Je v ní jen osm lavic, uspořádaných do tvaru podkovy. Tři lavice vpravo, tři vlevo a dvě vzadu. To znamená jen šestnáct míst. A právě tolik studentů je i ve skupině, do které Honza s Vojtou chodí. Nebylo vyhnutí. Honza si před hodinou říkal, jestli někomu dalšímu neříct, jestli by si s ním nechtěl vyměnit místo. Ale zároveň mu to přišlo hloupé. Nemusejí všichni vědět, že s Vojtou nechce mluvit. To, že se poprali, nemusí přece nic takového znamenat, že...

V žádné jiné hodině spolu dva spolusedící nemusejí promluvit ani slovo. Většinou je to přímo nežádoucí. Ne tak v případě angličtiny. To naopak v části hodiny, obvykle až spíše k jejímu konci, probíhá komunikace mezi dvěma spolužáky sedícími v jedné lavici kteří spolu řeší zadání úkolů. Například mají diskutovat nad článkem, který si přečtou z učebnice, a pak vyplnit zadané úkoly.

Honzovi to došlo až v průběhu hodiny. "Ale co, třeba se stane něco mimořádného a dneska tu práci ve dvojicích mít nebudeme", utěšoval ještě sám sebe. Dlouho probírali novou látku v gramatice - předpřítomné časy. Honza se znovu zamyslel, jak by to vypadalo, kdyby se přenesl do předpřítomnosti. Třeba zpět do předchozí přestávky. Přece jen by asi někomu řekl, jestli si pro tuto hodinu nevymění místa. Ale co, už se s tím stejně nedá nic dělat. Co se stalo, to se neodstane.

Paní učitelka jej vyvedla z omylu jen o několik minut později. "Work in pairs", ozvalo se z jejích úst obvyklé zaklínadlo. "Tak, už je to tady. Budu muset s ním promluvit a budeme se bavit o článku na straně č. 120. Moc se mi s ním bavit nechce, ale tak co... Nějak to snad zvládneme... Ty jo, tak já s ním přece jenom budu mluvit už teď..." Než Honza ve své hlavě v tichosti dokončil myšlenku, všiml si, že Vojta se mezitím otočil vlevo k Dennymu Burešovi, který seděl vedle něj. Sice v jiné lavici, ale vlastně stejně daleko, nebo spíše blízko, jako od Vojty. Oni diskutovali o článku ve trojici - ještě s Mirkem Stejskalem, zatímco Honza zůstal sám. "Ty jo, tak ten mě teda přechcal", napadlo v duchu Honzu. "Skoro už bych to překousnul, mluvit s ním. Takhle to vypadá divně. Takže ani on nechce mluvit se mnou..." Všimli si toho i ostatní spolužáci, že v uspořádání dvojic něco nehraje. Všimla si toho i paní učitelka, ale nechala to bohorovně být.

Honza pracoval na zadaných úkolech sám, diskutoval článek sám se svojí myslí. Ostatně, takto sám se sebou toho dne v duchu rozmlouval už vícekrát. A nejen toho dne, vlastně i v mnoha jiných chvílích svého života. V této učebně se mu toho dne ve srovnání s jejich třídou přemýšlelo lépe - zatímco do třídy, která je situována na jih, už čtvrtou hodinu mířil ostrý sluneční svit, tak jazyková učebna je umístěna na opačnou stranu - směrem severním. Příjemný chládek Honzovu uvažování pomáhal. Zadané úkoly měl vypracované dříve než většina ostatních, takže chvíle na další přemýšlení se naskytla už teď. Říkal si: "Sakra, s tím Vojtou si to musíme brzo vyříkat, přece nebudeme vedle sebe sedět nebo i jinak existovat, aniž bychom promluvili jediného slova. Tahle to přece nemůže zůstat. I když... neměl by s prvním krokem přijít on? Vždyť on to vyprovokoval..."

Po chvilce přemýšlení přišla kontrola zadaného úkolu a po několika minutách zazvonil zvonec... vlastně ne, školní zvonek. A hodiny angličtiny byl konec. Honzovi se znovu zachtělo jít, jak se říká, "na malou". Šel hned po hodině, tedy ještě s taškou na zádech. Snad všichni ostatní šli opačným směrem, na konec chodby nejvyššího podlaží, a následně školy odbočili vpravo do třídy. Každopádně Vojta tím směrem šel. Honza vstoupil na místnost, kam i císařpán, ba i ředitel museli, respektive musejí jít pěšky, a udělal, co bylo třeba. Ale co se nestalo. Ve chvíli, kdy procházel ze druhé místnosti do té první, ve které jsou umístěna umyvadla, srazil ve dveřích s... Vojtou. Ten na sobě už tašku neměl. Nejprve si ji totiž odnesl do třídy.

"Jé, promiň, já jsem do tebe vrazil", vyhrkl ze sebe Honza spontánně. Promluvil s Vojtou, aniž by to sám plánoval. Kdyby měl o tom přemýšlet, neřekl by v daném momentě asi nic. Ale stalo se a ze srdce mu spadl pomyslný kámen, který jej tam tížil. Rozpovídal se dále: "Hele... takhle to dál nejde, musíme si promluvit. Něco si musíme vyjasnit." "No, necháš mě teď jít se vychcat?", odvětil Vojta. "No jasně, vždyť kvůli tomu tady seš... Já půjdu do třídy, ale pak si musíme nějaké věci vyříkat, reagoval na to Honza." "No... tak jo, no", souhlasil vlažně Vojta.

Temnou chodbou došel Honza do sluncem rozpálené kmenové třídy TLA1 a předem si nachystal učení na hodinu chemie. Ve čtvrtečních hodinách - a nesejde na tom, jestli je týden sudý nebo lichý - bývají ve své "domácí" třídě. Naopak v sudé pondělí nebo liché úterý bývají ve specializované učebně chemie, případně v laboratoři. Po chvilce Honza spatřil ve dveřích Vojtu a začal hledat ta správná slova.

"Hele, nebolí tě to tam... no tam, jak jsem tě kopnul?", začal Honza dialog. "Ne, ani moc ne.", odvětil Vojta. "Tak, asi bych se ti měl omluvit za tu rvačku a za ty rány... Asi jsem to přehnal." "No, asi jo, no", odvětil suše Honzův spolusedící. "Ale... prostě jsi mě vyprovokoval, prostě jsi řekl něco, co..." Honza se na chvíli zarazil a pak pokračoval trochu jinak. Začal jinou větu: "Necítíš, že se mi chceš taky za něco omluvit?" Vojta lehce podzvihl obočí: "Já? Nemám za co. Ty ses začal rvát." "No to jo, ale předtím jsi prostě něco říkal, ne?" Vojta si vzal slovo na trochu delší dobu: "Tak hele, já si můžu říkat co chci. Nebylo to nic sprostýho a beztak to byla pravda. Ty seš v poslední vůbec takovej útlocitnej. Proč bych ti něco takovýho neměl říkat? A vůbec, fakt mi přijde, že ještě v devítce, nebo fakt možná ještě tady loni na podzim, by ses z něčeho takovýho nevytočil. Nějak ses změnil."

Honza chvilku přemýšlel a pak Vojtovi odpověděl: "No... ale nemyslíš, že kámoš kámošovi by určitý... jak to říct... ne zrovna hezký věci říkat neměl, i když to třeba je pravda? No a pak dál... Útlocitnej... Možná, ne, to není to správný slovo. Asi, jo... Asi máš pravdu, ale vem si to - loni jsem měl v devítce samý jedničky. Byl jsem jeden z nejlepších žáků na škole. Teď tady mi vychází možná i pár trojek a to nemluvím o... no víš, co budeme mít dneska poslední hodinu..." "Jo, když to bereš takhle... Jako že to, že mě bereš jako kámoše, tak to znamená, že nemůžu říct, co si myslím?", pokračoval Vojta. "Ale tak... můžeš, ale uznej, že když už jsi to chtěl nějak sdělit, tak jsi to mohl říct mnohem... jaký je to správný slovo... ohleduplnějc." Vojta trochu zakoulel očima a vzal si slovo: "Co řešíš se známkama? Učíš se aspoň, abys měl ty známky lepší? No co, já jsem měl v osmičce i devítce trojku z češtiny a budu ji mít i teď. No a z toho technickýho kreslení teď na konci roku asi taky. A zboří se svět? Nezboří." Honza na to: "Tak vidíš, nakonec vlastně budeš mít lepší známky než já." Toho se ale Vojta chytil "Jo, tak ty mi nakonec závidíš, co?" Že jsem lepší než ty." Honzu to trochu vzalo u srdce: "Ty jo, no je to pro mě taková nezvyklá situace, no. Jak jsem ti říkal, byl jsem zvyklej... Ale to je jedno. Fakt teda necítíš, že se mi taky chceš za něco omluvit?", znovu se zeptal Honza. Vojta však trval na svém "Dyť nemám za co, ne?"

Honza už těžko hledal dalších slov. I tak jich prohodil s Vojtou více, než by si ještě o pár desítek minut dříve pomyslel. Jedna otázka jej přece jen ještě napadla: "Hele, tak můžem se spolu dál normálně bavit? Nechci říkat, jestli můžeme dál..." V tu chvíli se zarazil. Chtěl říci něco o tom, jestli mohou nadále zůstat kamarády, ale než to vyslovil, tak si uvědomil, že takováto otázka by mohla být taková netaktická a vyvolat další reakce, které by mohly Honzu zabolet. Ne na těle, ale na duši. "Můžeme dál co?", zeptal se Vojta zaraženého Honzy. "Ne, to je fuk. Prostě jestli se můžeme spolu dál bavit a prostě vedle sebe normálně existovat." "No jasně, proč ne?", odvětil Vojta suše. Honzu ještě napadla otázka, proč se tedy Vojta v hodině angličtiny otočil k Dennymu, místo aby probíral zadání úkolu právě s ním, ale už ji raději nevyslovil.

A už by na to ani nebyl čas, protože zazvonilo na hodinu a prakticky zároveň vstoupil do třídy učitel chemie, shodou okolností statutární zástupce ředitele školy, Ing. Čapek. Honzovi přijde již od prvního pohledu sympatický - stejně jako je pro něj sympatickou právě i chemie jako předmět. Zástupce Čapek je sice již značně prošedivělý, ale na druhou stranu nemá téměř žádné vrásky, vlasů má na hlavě možná více než Honza. A vůbec působí tak svěže a vitálně, že blížící se šedesátku by mu hádal jen málokdo.

Vyučovací hodina Honzova oblíbeného předmětu připomínala spíše matematiku - počítali tam příklady na výpočet molární hmotnosti a podobných veličin. "Jo, kdyby byli v učebně chemie, tak by hodina byla zpestřena nějakým tím pokusem", napadlo Honzu. Ale i tak se při této hodině, na rozdíl od většiny svých spolužáků, docela bavil. Měl dobrý pocit z toho, že s Vojtou se tak nějak udobřil - i když několik červíčků pochybností mu v hlavě vrtalo, hlavně co se týkalo toho, že Vojta necítil potřebu se omuvit za svá slova. Také mu činilo dobře na duši, že výpočty příkladů mu ve všech případech dobře vycházely. K dobré náladě a úsměvu na rtech přispěl i jeho pohled na modrou oblohu. Ani ty rány obdržené o velké přestávce už tolik nebolely. A také po delší době viděl Míšu a chvíli s ní i mluvil. Příznivý vliv na náladu mělo i pomyšlení, že už běží šestá, toho dne předposlední, vyučovací hodina.

Jako by si Honza v tu chvíli ani neuvědomoval, že ke zdárnému překonání celého školního dne mu přece zbývá ještě hodina poslední, a spolu s ní předmět pro něj ze všech nejhorší - technické kreslení...

(...)
 


Komentáře

1 Fial Fial | 24. srpna 2012 v 10:07 | Reagovat

Tak jsem se sem podíval (skoro po měsíci) a hned jsem si přečetl ty dvě kapitoly, co jsem zatím nečetl. A jsou dobré, velmi čtivé.

Všiml jsem si jedné věci, která je u kapitolovek dost častá (taky s ní mám problém) - běhěm jednotlivých kapitol se trochu mění forma vyprávění (k lepšímu). Strašně dlouho jsem se s tím u Velkého týdne nemohl vypořádat, začínal jsem znovu od první kapitoly, takže vzniklo množství verzí... Ale už mi došlo, že na "jeden zátah" to stejně nenapíšu, takže upravovat a slaďovat budu až po dokončení.

2 baywatchnights baywatchnights | Web | 26. srpna 2012 v 16:24 | Reagovat

[1]: Těch proměn formy vyprávění jsem si sám vědom, stejně jako toho, že se to dá těžko uhlídat. Cosi jako "hledání těch správných slov" a "čas na jejich nalezení" je možná zatím úskalím k napsání další kapitoly, u které předpokládám, že bude delší než ostatní, neboť v ní chci popsat celou poslední vyučovací hodinu + možná i ještě něco navíc. Totéž víceméně platí i pro další kapitoly, jejichž osnovu mám víceméně vymyšlenou, jen je sepsat právě těmi správnými slovy. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama