Září 2012

Příběh na pokračování, 9. kapitola - Hodina technického kreslení (s Ing. Gottliebem) začíná

18. září 2012 v 0:06 Příběh na pokračování
(...)

Krátce po skončení hodiny chemie se polovina osazenstva třídy zvedla a spěšně odešla z místnosti. Důvod byl jednoduchý - patnácti z třiceti studentů skončila výuka o hodinu dříve, protože následující hodina byla hodinou dělenou. S pocitem jisté závisti sledoval Honza odcházející spolužáky. Venku je tak hezky, ale on bude muset ještě hodinu vydržet ve škole. Ba co hůř, bude muset přežít hodinu z úplně nejhoršího předmětu, který mají. Tedy, alespoň pro něj je nejhorší - pro některé spolužáky je nejhorší třeba český jazyk a literatura...

Ze svého místa se zvedl i Vojta a odešel ze třídy. Ale šlo jen o odchod krátkodobý, vždyť on patří do té poloviny třídy, kterou čeká ještě hodina technického kreslení, přesněji řečeno jeho praktické části. Koneckonců, i tašku s učením si nechal u lavice. Jinak tomu ale bylo v případě jiného studenta. Petr Motalík, i když také ve třídě měl zůstat na hodinu nezáživného technického předmětu, se zvedl, rychle naložil svůj školní batoh na záda a špitl Honzovi: "Hele, já to tady dneska balím. Kdyby něco, tak mě Gottliebovi nebonzněte, že tu nejsem." "No hele, a ty si myslíš, že to nepozná", udivil se Honza. "Jasně že ne, dyť nás nezná ani jménem", odvětil s klidem Petr.

"No tohle by mi neprošlo. Mám pocit, že mě zná až moc dobře." "Jo, tak tebe asi jo, no, to máš recht. Ale ty budeš jeden z mála takovejch." Honza Petrovi chtěl dát už jen pozdrav na rozloučenou, ale ještě si vzpomněl na něco, o čem o pár přestávek dříve mluvil s Vojtou. "Hele, jak si to představuješ v tý fyzice? Dneska jsi dostal čtyřku ze zkoušení a Pavlíček říkal něco o první vlaštovce, ale jinak tam přece máš tři koule. Jak tohle chceš vytáhnout, abys nepropadl?" Petr se pousmál a polohlasně Honzovi odpověděl: "Hele, tohleto už mám na háku. Tohle už je pár tejdnů zařízený úplně jinak." Honza se zamračil. V první chvíli jej napadlo něco o tom, že by snad byl s třídním učitelem domluvený, že jej tak nějak projít nechá. A co měl na srdci, to se mu dostalo i na jazyk. "Jako že Pavlíček tě nechá projít tak jako tak?" Ale Petr ho vyvedl z omylu "Ne, vole. Prostě na tuhle školu a třídu seru. Už to mám od září domluvený jinde... Jo hele, já padám, tak se měj a víš, na čem jsme domluvení. Ještě to řeknu tady Mirkovi a Dennymu a pár dalším klukům." "Jo, tak teda tohle máš dobře pořešený, tak teda ahoj", rozloučil se s Petrem Motalíkem Honza Karásek.

Honza si rychle vytáhl z tašky všechny školní potřeby, které potřeboval na hodinu technického kreslení - učebnici, sešit velikosti A4, trojúhelník, kružítko a také sadu křivítek. Větší část z uvedené výbavy sice skoro vůbec v hodině nepoužívali, ale inženýr Gottlieb vyžaduje, aby všichni měli vše perfektně nachystáno. V opačném případě se umí hodně rozzlobit.

Ve chvíli, kdy si Honza dochystal pomůcky, vrátil se do třídy Vojta. Sotva přišel k lavici, popadl školní tašku. "Tak čau, měj se", řekl Honzovi. "Jéžiš, ty jdeš taky pryč?", řekl Honza, aniž by se více zamyslel nad tím, co právě říká. "Co blbneš? Stěhuju se jenom za tebe. Do jiný lavice. Sis nevšiml, že ostatní se taky přesadili?" "No jasně, sorry. Jasně, sedíme přece po jednom." Ano, v těch hodinách technického kreslení, kde se neprobírá teorie, ale provádí se rýsování a jiné praktické procvičování, sedí žáci po jednom. Je to praktičtější - každý má více prostoru kolem sebe. Možné to je samozřejmě jen díky tomu, že tyto hodiny jsou - na rozdíl od těch hodin technického kreslení, kde probírají teorii - půlené a ve třídě je jen poloviční počet studentů.

Právě zazvonilo na hodinu. A trvalo to jen několik málo sekund, než z potemnělé školní chodby vstoupila do prosluněné třídy jistá osoba. Hnáty křivé, tváře divé... Nebyla to ale Polednice, byl to inženýr Gottlieb. Všichni žáci briskně vstali na pozdrav přicházejícímu učiteli. Ten suše odvětil "Sednout" a za doprovodu vrzajících židlí se čtrnáct puberťáků znovu posadilo.

Ještě než se usadil, zamířil Ing. Gottlieb svým pohledem na jednotlivé lavice. Sledoval, jestli mají všichni žáci nachystané všechny pomůcky. Až když zjistil, že skutečně si všichni dali na této věci záležet, usadil se za katedru. Sundal si své tlusté brýle, které nosí na dálku, a nasadil si jen o měco méně silná skla, která mu měla umožnit čtení z třídní knihy, která ležela před ní. Dlouze se do ní zahleděl a chvíli nic neříkal. A tato chvíle nám dává příležitost k tomu, abychom tuto podivnou osobu blíže popsali.

Inženýr Gottlieb nedorostl do žádné závratné výšky - Honza odhaduje, že může měřit nejvýše sto sedmdesát centimerů. Pod ošuntělou košilí, kterou nejčastěji nosí, se skrývá pivní mozol solidních rozměrů. Malou kulatou hlavu téměř z polovny zakrývají velké brýle. Vlasů už Gottlieb moc nemá, nad čelem mu sice nějaké zůstaly, ale za nimi se rozléhá holé kolečko... no spíše kolo. Zbylé vlasy má šedivé s popelavým nádechem. Jistá nadváha se mu neprojevuje jen na těle, ale i na obličeji - zavalité tváře, mimochodem podobně popelavé jako jeho zbýající vlasy, připomínají tváře křečka, který má v hubě zrní a vesele si při tom vrní. Už dříve se Honza ve škole dozvěděl další zajímavé věci - že všichni tři pánové z vedení školy, shodou okolností nositelé titulu Ing., jsou věkově poskládáni do jednoho roku a že všchni tři v nedávné době dosáhli nebo brzy dosáhnou šestého křížku na krku. Ale zatímco zástupci Čapkovi by to nikdo nehádal a řediteli Slavínskému také ani moc ne, tak naopak zástupce Gottlieb vypadá dost sešle. Inu, takový "starý šedivý plesnivý důchodce", jak ho o několik hodin dříve nazval Mirek Stejskal.

Po dlouhém pročítání třídní knihy zapsal Gottlieb do příslušné kolonky téma hodiny. Pak řekl Dennymu Burešovi, sedícímu v první lavici u okna: "Bureš, odnes třídní knihu do druhé skupiny." Honza se zarazil - druhá skupina nemá jinou vyučovací hodinu, ti už přece šli domů! Ale Denny nehnul brvou a ze třídy i s třídní knihou odešel. Honza měl velké problémy udržet kamennou tvář. Uvědomoval si však, že případný smích by byl učiteli podezřelý. Navíc by na sebe zbytečně upozorňoval. Také Honzovi po chvíli došlo, že Petru Motalíkovi vlastně prošel jeho předčasný odchod z vyučování. "Co kdybych odešel já? Prošlo by mi to taky?", ptal se v duchu Honza sám sebe. "Dost přece, jako by nestačilo, že na tohle jsem myslel už dneska o velké přestávce", utnul nakonec myšlenkové pochody.

(...)

Jak jsme s mámou byli nevědomky rádi, že blízký člověk zemřel někomu jinému

3. září 2012 v 10:37 Ostatní
Byla to doba, kdy letopočet s jedničkou na začátku odpočítával poslední týdny své existence. Jednoho sychravého prosincového dne jsem sledoval televizní zprávy na komerční televizi NOVA. A nebylo na nich nic neobvyklého, dokud nepřišla jedna reportáž, jejíž sdělení by se dalo shrnout do této věty:

"Dvaačtyřicetiletý řidič kamionu nezvládl řízení na zledovatělé vozovce nedaleko Svoru na Českolipsku, kamion se zřítil do propasti a řidič, bydlištěm v Kamenici, na místě zahynul."

A v tu chvíli ve mne hrklo. Přesně tento popis totiž seděl na mého strejdu, přesněji řečeno bratra mojí mámy. Rodiče se na televizi v tu chvíli nedívali, já jsem vyběhl z dětského pokoje (už tehdy jsem měl v pokojíčku svoji televizi) a křičel něco jako "mami, tati, strejda se asi zabil, právě říkali v televizi, že..." Jen co jsem ve zděšení dokončil popis domnělé situace, vzala si slovo máma. Snažila se zachovat klid. "Kde že? U České Lípy? To snad ne... Ne, to určitě ne, Pepek jezdí spíš na západ, přes Plzeň na Německo. I když... taky mohl náhodou jet jinak." Já jsem tehdy odvětil "No jo, ale ten popis úplně sedí. Kolik dvaačtyřicetiletých řidičů kamionu tady u nás v Kamenici asi je?" Máma nadále zachovala klid: "Hele, dneska to stejně nebudeme řešit, ani nebudu volat k Renatě (pozn. manželka strejdy Pepy), ještě bych ji vyděsila. Buď je všechno v pořádku, anebo je to teda v háji, ale tím zavoláním už stejně nic nezměníme, že jo. Zítra jdu k babičce (pozn. myšlena moje babička, maminčina máma) a kdyby se něco stalo, tak ta bude určitě něco vědět.

Druhý den ráno bylo o té nehodě i v novinách. Byla tam vidět i fotka zdemolovaného kamionu. Ještě jsem si říkal "Proboha, vždyť přesně takový kamion míval strejda zaparkovaný před barákem". Ve škole jsem pak toho dne nemyslel na nic jiného, než jestli se strejdovi nic nestalo.

Odpoledne jsem přišel domů a hned ve dveřích mě přivítala máma. "Tak je to dobrý, Pepek je právě v Německu, teta Renata zrovna byla u babičky a říkala mi to. Ani o té nehodě nevěděla." A já jsem si od srdce oddechl "Uff, to jsem rád, že to není strejda Pepek." Objal jsem mámu a ta mi při tom pošeptala "To víš, že i já jsem ráda. Včera jsem ti to nedala najevo, ale i já jsem měla strach".

Další den jsem četl regionální noviny, které vycházejí jen dvakrát týdně. I zde bylo o té nehodě - byť se stala v jiné části českého území, ale týkala se občana našeho okresu - psáno. A bylo zde uvedeno - na rozdíl od TV Nova a celostátních novin, že řidič nebyl od nás z Kamenice, ale z Blahoslavi - obce, která leží asi deset kilometrů od našeho města. To jen tak na okraj.


Od této nehody uplynulo už hodně vody a mezitím se samozřejmě stalo mnoho dalších nehod. Tehdy počítal poslední měsíce své existence letopočet začínající na trojčíslí "200". Samozřejmým vybavením každé domácnosti, ba každé osoby, se mezitím stal mobilní telefon. Moje maličkost se v tu dobu již po většinu času pohybovala po jiných místech, než ve kterých vyrůstala a ve kterých měla stále k dispozici zázemí a mateřskou náruč.

Jednoho takového hezkého podzimního dne, kdy jsem zrovna řešil nějaké relativně nicotné studijní záležitosti, mi zavolala máma. Docela mě to zarazilo, protože domluveni jsme byli tak, že to budu já, kdo občas zavolá, a to podle toho, kdy mi to vyjde časově. Ale maminčin telefonát měl své opodstatnění. "Jé, ahoj mami, co se děje?", zeptal jsem se hned na začátek, protože mi bylo jasné, že máma se mi takto neozývala jen tak. "Kde jsi? Na bytě, nebo někde venku?" "No.. na bytě, proč?" "No víš, právě říkali ve zprávách, že dneska odpoledne srazilo kousek od vaší školy auto nějakýho mladýho studenta a ten to nepřežil. Tak jsem se zděsila, jestli..."

Vyslechl jsem si maminčina slova a chvíli přemýšlel. A pak jsem jí řekl: "Ne, neboj mami, srazilo to jinýho kluka a život se teď zhroutil jiné mámě". Máma se zarazila. Hovor stále běžel, ale deset, možná i více sekund nic nezaznělo. Až pak: "Jejda, takhle jsem to vůbec nebrala. To jsem si vůbec neuvědomila..." "No jo, ale seš ráda, že se to stalo někomu jinému než mně, že jo?" "No, vlastně jsem, ale..." Máma opět na chvíli přerušila řeč a slovo jsem si vzal já: "No a vidíš, teď mě napadá, že stejně tak to bylo kdysi, jak jsme si mysleli, že se zabil strejda Pepek. Nakonec jsme oba vlastně byli rádi, že umřel někdo jiný, i když to byl táta a manžel od jiné rodiny." "No, to máš pravdu. Ale stejně jsem si moc oddychla, že se ti nic nestalo.", odpověděla máma hlasem zjevně klidnějším, než měla na počátku telefonátu.

"Ale já jsem vlastně taky rád. Tak se měj a já se ti koncem týdne zase ozvu, zase si zavoláme, jo?" "Jo, tak dobře, tak ahoj", zakončila máma telefonický rozhovor.

Nastala tedy stejná situace, i když tentokrát jsem si uvědomoval skutečné následky toho, co se stalo. Narozdíl od události staré v tu dobu necelých deset let.


A co mě přimělo tyto dvě vzpomínky zrovna teď sepsat a zveřejnit? Je to jen pár dní, kdy jsem si na vývěsce pohřební služby prohlížel smuteční oznámení. Kromě jiných tam viselo i parte jisté paní Milady Studené, která zemřela v nevysokém věku 55 let. Jako pozůstalí byla uvedena i dcera Jana s rodinou a syn Lukáš. Tak jsem si vzpomněl na svého někdejšího spolužáka Lukáše Studeného. Nebyl z našeho města, ale z malé vsi, vzdálené od nás asi 30 kilometrů. Byli jsme spoužáky jen dva roky, navíc jsme spolu snad nikdy pořádně nemluvili - Lukáš byl vždycky takový tichý, moc se s nikým nedával do řeči. I koníčky měl jiné než já, takže ani o tom bychom nenašli společnou řeč. A ani nevím, jaké jméno by měla mít jeho máma, nebo jestli má sestru.

Ale v tu chvíli, kdy jsem to smuteční oznámení četl, mě napadlo jediné: "Snad to nebyla máma Lukáše Studeného, který byl kdysi mým spolužákem." A už jsem se v tu chvíli nezamyslel nad tím, že každopádně nějakému Lukášovi Studenému - i kdyby to byl nějaký jiný mladý muž toho jména a příjmení a já jej vůbec neznal - máma zemřela. Došlo mi to až o chvíli později, stejně jako přirování ke dvěma výše uvedeným příhodám z naší rodiny.