Jak jsme s mámou byli nevědomky rádi, že blízký člověk zemřel někomu jinému

3. září 2012 v 10:37 |  Ostatní
Byla to doba, kdy letopočet s jedničkou na začátku odpočítával poslední týdny své existence. Jednoho sychravého prosincového dne jsem sledoval televizní zprávy na komerční televizi NOVA. A nebylo na nich nic neobvyklého, dokud nepřišla jedna reportáž, jejíž sdělení by se dalo shrnout do této věty:

"Dvaačtyřicetiletý řidič kamionu nezvládl řízení na zledovatělé vozovce nedaleko Svoru na Českolipsku, kamion se zřítil do propasti a řidič, bydlištěm v Kamenici, na místě zahynul."

A v tu chvíli ve mne hrklo. Přesně tento popis totiž seděl na mého strejdu, přesněji řečeno bratra mojí mámy. Rodiče se na televizi v tu chvíli nedívali, já jsem vyběhl z dětského pokoje (už tehdy jsem měl v pokojíčku svoji televizi) a křičel něco jako "mami, tati, strejda se asi zabil, právě říkali v televizi, že..." Jen co jsem ve zděšení dokončil popis domnělé situace, vzala si slovo máma. Snažila se zachovat klid. "Kde že? U České Lípy? To snad ne... Ne, to určitě ne, Pepek jezdí spíš na západ, přes Plzeň na Německo. I když... taky mohl náhodou jet jinak." Já jsem tehdy odvětil "No jo, ale ten popis úplně sedí. Kolik dvaačtyřicetiletých řidičů kamionu tady u nás v Kamenici asi je?" Máma nadále zachovala klid: "Hele, dneska to stejně nebudeme řešit, ani nebudu volat k Renatě (pozn. manželka strejdy Pepy), ještě bych ji vyděsila. Buď je všechno v pořádku, anebo je to teda v háji, ale tím zavoláním už stejně nic nezměníme, že jo. Zítra jdu k babičce (pozn. myšlena moje babička, maminčina máma) a kdyby se něco stalo, tak ta bude určitě něco vědět.

Druhý den ráno bylo o té nehodě i v novinách. Byla tam vidět i fotka zdemolovaného kamionu. Ještě jsem si říkal "Proboha, vždyť přesně takový kamion míval strejda zaparkovaný před barákem". Ve škole jsem pak toho dne nemyslel na nic jiného, než jestli se strejdovi nic nestalo.

Odpoledne jsem přišel domů a hned ve dveřích mě přivítala máma. "Tak je to dobrý, Pepek je právě v Německu, teta Renata zrovna byla u babičky a říkala mi to. Ani o té nehodě nevěděla." A já jsem si od srdce oddechl "Uff, to jsem rád, že to není strejda Pepek." Objal jsem mámu a ta mi při tom pošeptala "To víš, že i já jsem ráda. Včera jsem ti to nedala najevo, ale i já jsem měla strach".

Další den jsem četl regionální noviny, které vycházejí jen dvakrát týdně. I zde bylo o té nehodě - byť se stala v jiné části českého území, ale týkala se občana našeho okresu - psáno. A bylo zde uvedeno - na rozdíl od TV Nova a celostátních novin, že řidič nebyl od nás z Kamenice, ale z Blahoslavi - obce, která leží asi deset kilometrů od našeho města. To jen tak na okraj.


Od této nehody uplynulo už hodně vody a mezitím se samozřejmě stalo mnoho dalších nehod. Tehdy počítal poslední měsíce své existence letopočet začínající na trojčíslí "200". Samozřejmým vybavením každé domácnosti, ba každé osoby, se mezitím stal mobilní telefon. Moje maličkost se v tu dobu již po většinu času pohybovala po jiných místech, než ve kterých vyrůstala a ve kterých měla stále k dispozici zázemí a mateřskou náruč.

Jednoho takového hezkého podzimního dne, kdy jsem zrovna řešil nějaké relativně nicotné studijní záležitosti, mi zavolala máma. Docela mě to zarazilo, protože domluveni jsme byli tak, že to budu já, kdo občas zavolá, a to podle toho, kdy mi to vyjde časově. Ale maminčin telefonát měl své opodstatnění. "Jé, ahoj mami, co se děje?", zeptal jsem se hned na začátek, protože mi bylo jasné, že máma se mi takto neozývala jen tak. "Kde jsi? Na bytě, nebo někde venku?" "No.. na bytě, proč?" "No víš, právě říkali ve zprávách, že dneska odpoledne srazilo kousek od vaší školy auto nějakýho mladýho studenta a ten to nepřežil. Tak jsem se zděsila, jestli..."

Vyslechl jsem si maminčina slova a chvíli přemýšlel. A pak jsem jí řekl: "Ne, neboj mami, srazilo to jinýho kluka a život se teď zhroutil jiné mámě". Máma se zarazila. Hovor stále běžel, ale deset, možná i více sekund nic nezaznělo. Až pak: "Jejda, takhle jsem to vůbec nebrala. To jsem si vůbec neuvědomila..." "No jo, ale seš ráda, že se to stalo někomu jinému než mně, že jo?" "No, vlastně jsem, ale..." Máma opět na chvíli přerušila řeč a slovo jsem si vzal já: "No a vidíš, teď mě napadá, že stejně tak to bylo kdysi, jak jsme si mysleli, že se zabil strejda Pepek. Nakonec jsme oba vlastně byli rádi, že umřel někdo jiný, i když to byl táta a manžel od jiné rodiny." "No, to máš pravdu. Ale stejně jsem si moc oddychla, že se ti nic nestalo.", odpověděla máma hlasem zjevně klidnějším, než měla na počátku telefonátu.

"Ale já jsem vlastně taky rád. Tak se měj a já se ti koncem týdne zase ozvu, zase si zavoláme, jo?" "Jo, tak dobře, tak ahoj", zakončila máma telefonický rozhovor.

Nastala tedy stejná situace, i když tentokrát jsem si uvědomoval skutečné následky toho, co se stalo. Narozdíl od události staré v tu dobu necelých deset let.


A co mě přimělo tyto dvě vzpomínky zrovna teď sepsat a zveřejnit? Je to jen pár dní, kdy jsem si na vývěsce pohřební služby prohlížel smuteční oznámení. Kromě jiných tam viselo i parte jisté paní Milady Studené, která zemřela v nevysokém věku 55 let. Jako pozůstalí byla uvedena i dcera Jana s rodinou a syn Lukáš. Tak jsem si vzpomněl na svého někdejšího spolužáka Lukáše Studeného. Nebyl z našeho města, ale z malé vsi, vzdálené od nás asi 30 kilometrů. Byli jsme spoužáky jen dva roky, navíc jsme spolu snad nikdy pořádně nemluvili - Lukáš byl vždycky takový tichý, moc se s nikým nedával do řeči. I koníčky měl jiné než já, takže ani o tom bychom nenašli společnou řeč. A ani nevím, jaké jméno by měla mít jeho máma, nebo jestli má sestru.

Ale v tu chvíli, kdy jsem to smuteční oznámení četl, mě napadlo jediné: "Snad to nebyla máma Lukáše Studeného, který byl kdysi mým spolužákem." A už jsem se v tu chvíli nezamyslel nad tím, že každopádně nějakému Lukášovi Studenému - i kdyby to byl nějaký jiný mladý muž toho jména a příjmení a já jej vůbec neznal - máma zemřela. Došlo mi to až o chvíli později, stejně jako přirování ke dvěma výše uvedeným příhodám z naší rodiny.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama