Příběh na pokračování, 9. kapitola - Hodina technického kreslení (s Ing. Gottliebem) začíná

18. září 2012 v 0:06 |  Příběh na pokračování
(...)

Krátce po skončení hodiny chemie se polovina osazenstva třídy zvedla a spěšně odešla z místnosti. Důvod byl jednoduchý - patnácti z třiceti studentů skončila výuka o hodinu dříve, protože následující hodina byla hodinou dělenou. S pocitem jisté závisti sledoval Honza odcházející spolužáky. Venku je tak hezky, ale on bude muset ještě hodinu vydržet ve škole. Ba co hůř, bude muset přežít hodinu z úplně nejhoršího předmětu, který mají. Tedy, alespoň pro něj je nejhorší - pro některé spolužáky je nejhorší třeba český jazyk a literatura...

Ze svého místa se zvedl i Vojta a odešel ze třídy. Ale šlo jen o odchod krátkodobý, vždyť on patří do té poloviny třídy, kterou čeká ještě hodina technického kreslení, přesněji řečeno jeho praktické části. Koneckonců, i tašku s učením si nechal u lavice. Jinak tomu ale bylo v případě jiného studenta. Petr Motalík, i když také ve třídě měl zůstat na hodinu nezáživného technického předmětu, se zvedl, rychle naložil svůj školní batoh na záda a špitl Honzovi: "Hele, já to tady dneska balím. Kdyby něco, tak mě Gottliebovi nebonzněte, že tu nejsem." "No hele, a ty si myslíš, že to nepozná", udivil se Honza. "Jasně že ne, dyť nás nezná ani jménem", odvětil s klidem Petr.

"No tohle by mi neprošlo. Mám pocit, že mě zná až moc dobře." "Jo, tak tebe asi jo, no, to máš recht. Ale ty budeš jeden z mála takovejch." Honza Petrovi chtěl dát už jen pozdrav na rozloučenou, ale ještě si vzpomněl na něco, o čem o pár přestávek dříve mluvil s Vojtou. "Hele, jak si to představuješ v tý fyzice? Dneska jsi dostal čtyřku ze zkoušení a Pavlíček říkal něco o první vlaštovce, ale jinak tam přece máš tři koule. Jak tohle chceš vytáhnout, abys nepropadl?" Petr se pousmál a polohlasně Honzovi odpověděl: "Hele, tohleto už mám na háku. Tohle už je pár tejdnů zařízený úplně jinak." Honza se zamračil. V první chvíli jej napadlo něco o tom, že by snad byl s třídním učitelem domluvený, že jej tak nějak projít nechá. A co měl na srdci, to se mu dostalo i na jazyk. "Jako že Pavlíček tě nechá projít tak jako tak?" Ale Petr ho vyvedl z omylu "Ne, vole. Prostě na tuhle školu a třídu seru. Už to mám od září domluvený jinde... Jo hele, já padám, tak se měj a víš, na čem jsme domluvení. Ještě to řeknu tady Mirkovi a Dennymu a pár dalším klukům." "Jo, tak teda tohle máš dobře pořešený, tak teda ahoj", rozloučil se s Petrem Motalíkem Honza Karásek.

Honza si rychle vytáhl z tašky všechny školní potřeby, které potřeboval na hodinu technického kreslení - učebnici, sešit velikosti A4, trojúhelník, kružítko a také sadu křivítek. Větší část z uvedené výbavy sice skoro vůbec v hodině nepoužívali, ale inženýr Gottlieb vyžaduje, aby všichni měli vše perfektně nachystáno. V opačném případě se umí hodně rozzlobit.

Ve chvíli, kdy si Honza dochystal pomůcky, vrátil se do třídy Vojta. Sotva přišel k lavici, popadl školní tašku. "Tak čau, měj se", řekl Honzovi. "Jéžiš, ty jdeš taky pryč?", řekl Honza, aniž by se více zamyslel nad tím, co právě říká. "Co blbneš? Stěhuju se jenom za tebe. Do jiný lavice. Sis nevšiml, že ostatní se taky přesadili?" "No jasně, sorry. Jasně, sedíme přece po jednom." Ano, v těch hodinách technického kreslení, kde se neprobírá teorie, ale provádí se rýsování a jiné praktické procvičování, sedí žáci po jednom. Je to praktičtější - každý má více prostoru kolem sebe. Možné to je samozřejmě jen díky tomu, že tyto hodiny jsou - na rozdíl od těch hodin technického kreslení, kde probírají teorii - půlené a ve třídě je jen poloviční počet studentů.

Právě zazvonilo na hodinu. A trvalo to jen několik málo sekund, než z potemnělé školní chodby vstoupila do prosluněné třídy jistá osoba. Hnáty křivé, tváře divé... Nebyla to ale Polednice, byl to inženýr Gottlieb. Všichni žáci briskně vstali na pozdrav přicházejícímu učiteli. Ten suše odvětil "Sednout" a za doprovodu vrzajících židlí se čtrnáct puberťáků znovu posadilo.

Ještě než se usadil, zamířil Ing. Gottlieb svým pohledem na jednotlivé lavice. Sledoval, jestli mají všichni žáci nachystané všechny pomůcky. Až když zjistil, že skutečně si všichni dali na této věci záležet, usadil se za katedru. Sundal si své tlusté brýle, které nosí na dálku, a nasadil si jen o měco méně silná skla, která mu měla umožnit čtení z třídní knihy, která ležela před ní. Dlouze se do ní zahleděl a chvíli nic neříkal. A tato chvíle nám dává příležitost k tomu, abychom tuto podivnou osobu blíže popsali.

Inženýr Gottlieb nedorostl do žádné závratné výšky - Honza odhaduje, že může měřit nejvýše sto sedmdesát centimerů. Pod ošuntělou košilí, kterou nejčastěji nosí, se skrývá pivní mozol solidních rozměrů. Malou kulatou hlavu téměř z polovny zakrývají velké brýle. Vlasů už Gottlieb moc nemá, nad čelem mu sice nějaké zůstaly, ale za nimi se rozléhá holé kolečko... no spíše kolo. Zbylé vlasy má šedivé s popelavým nádechem. Jistá nadváha se mu neprojevuje jen na těle, ale i na obličeji - zavalité tváře, mimochodem podobně popelavé jako jeho zbýající vlasy, připomínají tváře křečka, který má v hubě zrní a vesele si při tom vrní. Už dříve se Honza ve škole dozvěděl další zajímavé věci - že všichni tři pánové z vedení školy, shodou okolností nositelé titulu Ing., jsou věkově poskládáni do jednoho roku a že všchni tři v nedávné době dosáhli nebo brzy dosáhnou šestého křížku na krku. Ale zatímco zástupci Čapkovi by to nikdo nehádal a řediteli Slavínskému také ani moc ne, tak naopak zástupce Gottlieb vypadá dost sešle. Inu, takový "starý šedivý plesnivý důchodce", jak ho o několik hodin dříve nazval Mirek Stejskal.

Po dlouhém pročítání třídní knihy zapsal Gottlieb do příslušné kolonky téma hodiny. Pak řekl Dennymu Burešovi, sedícímu v první lavici u okna: "Bureš, odnes třídní knihu do druhé skupiny." Honza se zarazil - druhá skupina nemá jinou vyučovací hodinu, ti už přece šli domů! Ale Denny nehnul brvou a ze třídy i s třídní knihou odešel. Honza měl velké problémy udržet kamennou tvář. Uvědomoval si však, že případný smích by byl učiteli podezřelý. Navíc by na sebe zbytečně upozorňoval. Také Honzovi po chvíli došlo, že Petru Motalíkovi vlastně prošel jeho předčasný odchod z vyučování. "Co kdybych odešel já? Prošlo by mi to taky?", ptal se v duchu Honza sám sebe. "Dost přece, jako by nestačilo, že na tohle jsem myslel už dneska o velké přestávce", utnul nakonec myšlenkové pochody.

(...)
 


Komentáře

1 baywatchnights baywatchnights | Web | 18. září 2012 v 0:17 | Reagovat

Poznámka k této kapitole: stejně jako u některých dřívějších kapitol, i zde asi platí, že se v ní toho moc neděje a že mohla být delší a být zakončena něčím zásadnějším.

Pro její zveřejnění v této podobě jsem se rozhodl z těchto důvodů: 1. Samotná hodina technického kreslení možná bude, co se týče délky textu, ještě hodně dlouhá a - jak jsem psal už dříve - s ohledem na formát těchto stránek, obecně nechci psát jednotlivé články příliš dlouhé. 2. Přece jen, už uplynula dlouhá doba od zveřejnění poslední kapitoly a je dobré učinit posun děje, byť jen malý. 3. Domnívám se, že s popisem toho, co se stane v té vyučovací hodině, je potřeba si "pohrát" a dát tomu čas (čímž navazuji na bod č. 2).

2 Fial Fial | 24. září 2012 v 19:30 | Reagovat

Samozřejmě těm důvodům rozdělení kapitoly rozumím. Rozhodně je to dobrá vsuvka (třeba ten rozhovor v první části se mi dost líbí). Už jsem zvědavý, co bude v samotné hodině (vzhledem k tomu, že strach z ní hlavního hrdinu provází už od začátku příběhu).

A taky mi to připomnělo, že bych se měl taky pustit do psaní. Ale jsem trochu ve skluzu s něčím jiným... Co se dá dělat, Velký týden musí počkat.

3 baywatchnights baywatchnights | Web | 24. září 2012 v 21:54 | Reagovat

[2]: Díky za komentář.

Z té další kapitoly mám zatím napsáno jen asi deset řádků, je to o tom, že přesně vím, co se má během té hodiny stát, jen jde o to, popsat to správnými slovy. To je asi to nejtěžší, protože jinak mám děj nalajnovaný minimálně na několik kapitol dopředu. Uvidím, jak mi to půjde od ruky. Každopádně nechci, aby mezi zveřejněním dvou sousedních kapitol uplynula tak dlouhá doba jako mezi touto a předchozí.

Také se těším na další kapitolu Velkého týdne, ta předchozí kapitola Na vlakovém nádraží se tvářila docela tajemně (v popisu omšelého nádraží už chybělo jen to, aby Adama těsně minul kus právě spadlé omítky :-D), tak se také těším na to, jak se děj vyvine dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama