Listopad 2012

Příběh na pokračování, 10. kapitola - Hodina technického kreslení pokračuje

18. listopadu 2012 v 17:44 Příběh na pokračování

(...)

Jen co Denny odešel, vzal si inženýr Gottlieb opět slovo. "Tak, dnes vám zadám k vypracování jednoduchý úkol z deskriptivní geometrie. Nemělo by vám to zabrat více než dvacet, maximálně dvacet pět minut." Honzu v tu chvíli hned trklo: "Výborně, víc než polovina hodiny bude zabitá. Sice asi moc nebudu tušit, o co jde, ale pořád lepší, než abych se s ním musel dostat do řeči." Gottlieb pokračoval: "Bylo by asi lepší vám ten úkol zadat v teoretické hodině, kdy je zde celá třída, ale jak možná už víte, tak příští týden nám hodiny technického kreslení odpadnou. Budu mimo..." "No, to jsi furt", okomentoval to v duchu Honza, ale Gottlieb po novém nadechnutí pokračoval: "Budu celý týden mimo školu. Jsem předsedou maturitní komise v jiném městě." Honza si to hned v duchu opět okomentoval: "Teda, chudáci ti maturanti. No ale pro mě paráda, hlavně to dneska přečkat a bude na čtrnáct dní pokoj." Ale učitel hned pokračoval: "Práci mi odevzdáte a já ji samozřejmě budu hodnotit." Honza si řekl: "A sakra, to bude špatný. Teď už se asi nevyhnu úplně první pětce tady na škole a vlastně první pětce někdy od šesté třídy... Jo, to bylo tehdy, když jsem v hudebce neuměl text té písničky Což se mně, má milá, hezká zdáš." Z tichého uvažování jej opět vytrhla učitelova slova, i když byla mířena ke spolužákovi Stejskalovi: "Stejskale, rozdej výkresy a zadání. Na lavici nezůstane vůbec nic! Všechno schovat do tašek!"

Honza se rozpačitě rozhlédl kolem sebe. Zároveň si pro sebe říkal: "Jak všechno? Snad kromě pomůcek..." Jako by vzápětí přišla hlasitá ozvěna jeho myšlenek. Úplně stejnými slovy se zeptal Mirek Stejskal, a to právě ve chvíli, kdy se blížil k Honzově lavici: "Pane učiteli, máme si schovat i rýsovací potřeby?", odvětil směrem k vyučujícímu. "No... ty samozřejmě ne. Na lavici tedy nechat tužky, pravítka, křivítka a kružítko. I když, možná něco z toho ani potřebovat nebudete. Ale to musíte vědět sami, co při té práci využijete nebo ne". Honza, sklízejíc do tašky sešit a učebnici, si pro sebe zamumlal: "Ty jo, tak k čemu jsem si vlastně musel chystat a ještě tak pečlivě urovnávat ten sešit a knížku?".

"Ještě jsem zapomněl", vzal si učitel znovu slovo. "Tašky dáte sem pod okno. Ať vás to ani neláká opisovat něco ze sešitu nebo z učebnice." Celá třída - kromě Dennyho, který byl v tu chvíli mimo třídu - vstala a konal se houfný přesun školních tašek do prostoru pod okny.

V tu chvíli se vrátil do třídy Denny. "Tak co, Bureš, odevzdal jsi tu třídnici do druhé skupiny?", vyštěkl nepříjemným hlasem zavalitý inženýr. "Samozřejmě, pane učiteli", odvětil Denny a posadil se. Ve tváři měl potměšilý výraz, ale učitel si toho nevšiml. Honza znovu stěží potlačoval smích. Ale povedlo se mu to i tentokrát. A vzápětí jej choutky k smíchu přešly úplně, protože v tu chvíli mu Mirek Stejskal položil na lavici papírek se zadáním úlohy.

Honza se do zadání zahleděl. "Panebože", začal si říkat pro sebe, "já fakt netuším, o co jde". Občas upadal do představ, že se ocitá v nějakém filmu nebo seriálu. Stejná iluze jej pohltila i v tom okamžiku. Vybavil si jeden ze svých nejoblíbenějších dílů seriálu Simpsonovi. Líza Simpsonová se výjimečně nenaučila na písemku a nevěděla žádnou správnou odpověď. Hned z toho byla vyděšená a měla vidiny, že kvůli jedné pětce (v americkém originále hodnocení F ze stupnice A - F) se nedostane na vysněnou vysokou školu. "Ale co, pro jednu pětku se svět nezboří. A na vysokou? Teda jestli tam bude technické kreslení, tak na ni nepůjdu určitě. Abych vůbec dodělal tuhle střední školu, ty jo", řekl si Honza pro sebe a vzpomněl si na jiný díl stejného seriálu. Bart Simpson nechtěl být ve škole, protože venku bylo moc krásně. Tak si napsal omluvenku a zfalšoval maminčin podpis. "Že bych teď udělal to samé? Nakonec bych se té pětce ještě vyhnul.", napadlo v první chvíli kluka sedícího ve třetí lavici uprostřed. Ale vzápětí mu došlo: "Ne, to je blbost, když už píšeme písemku. Snad kdybych to udělal před hodinou a donesl tu omluvenku Pavlíčkovi do kabinetu. No ale to je teď už jedno."

Nakonec se ale přece jen zahleděl do zadání. "Hm, souřadnice tří bodů, směrový vektor, bod nula. Zakreslit dvě přímky, které jsou v trojrozměrném prostoru, na dvojrozměrnej papír? Sakra, tohle jsme někdy probírali? Fakt nevím jak na to. Ale jo, něco namaluju. Přece neodevzdám prázdnej papír", pomyslel si. Hotovo měl asi za deset minut. I tak pro něj byly nekonečné. Tak jako jakákoliv činnost, která ho nebaví. Stejně během nich spíše přemýšlel nad tím, jaký že asi je správný postup, než aby přímo rýsoval. Jen co dokončil poslední tah, oddálil výkres s celým svým dílem od sebe. Jako by k němu získal odpor. Takový, jaký měl k celému předmětu. A také k učiteli...

V tu chvíli také pocítil žízeň. Přece jen, ve třídě rozpálené časně odpoledním sluncem bylo horko. Stažené žaluzie tu výheň, která byla venku, jen zmírňovaly. Ale napít se vlastně nemůže, vždyť jeho taška je pod oknem. A k němu má daleko. A stejně by to učitel nedovolil, sahat během testu do tašky. "Karásek! Copak? Už máš hotovo, že nemáš v ruce pomůcky a výkres jsi od sebe tak oddálil?" Honza se lekl. "Ne, pane učiteli, ještě na tom dělám", odpověděl. "No proto.", ozvalo se zpoza učitelského stolku.

Honza se ještě nesměle rozhlédl, jak pracují jeho spolužáci. Pořád něco rýsovali. "Hm, tak to asi bude složitější než jsem narýsoval já. Takže to asi budu mít blbě. Ale vlastně jo, vždyť taky co jiného? Nebo že by to předtím měli blbě a začali dělat znovu, a proto jim to tak trvá? No to asi ne, to nezní moc pravděpodobně". Ve zbylém čase předstíral, že na zadaném úkolu stále pracuje. Některé čáry dokonce vygumoval, aby je pak nakreslil úplně stejné. Jen aby to vypadalo, že na tom pořád dělá. Ve skutečnosti byl myšlenkami úplně někde jinde. Jistě, ještě bude muset vydržet zbytek hodiny, ale to jistě bude jen nějaké deskriptivní rýsování (kde stejně moc neví, o co jde), ale pak už bude konec. A jen co se naobědvá a dojde domů, tak sedne na kolo a pojede pryč. Do přírody. Do lesa. Tam, kde mu ani moc nebude vadit to horko... Nakonec to netrvalo tak dlouho do chvíle, kdy se z přední části třídy ozval pokyn, ba přímo rozkaz. "Tak, odevzdat výkresy a zadání". Všichni studenti se vydali k učitelskému stolku se svými výtvory. Pak si vzali zpod oken své tašky a vrátili se na svá místa. "Tak a ve zbytku hodiny si některé z vás u tabule vyzkouším z toho, co už máte umět. A vlastně částečně z toho, co jste měli v zadání této práce", nastínil zástupce Gottlieb, co se bude ve zbylých dvaceti minutách dít.

V Honzovi jako by se krve nedořezal. Předpokládal sice, že po zbytek hodiny budou ještě něco rýsovat, ale netušil, že učitel bude vyvolávat k tabuli. "Ale vždyť nás tu je čtrnáct lidí, vyzkoušet stihne tak asi tři z nás. Tak to je ještě docela malá šance, že k té tabuli půjdu", uchlácholil Honza sám sebe.

(...)