Prosinec 2012

Vánoční a novoroční přání

24. prosince 2012 v 16:10 Ostatní
Krátké vánoční přání, které jsme měli vymyslet v jedné předvánoční hodině (před Vánocemi v roce 2006) českého jazyka. Moje maličkost nakonec napsala toto kratičké přání:

Pohodové prožití Vánoc na úvěr (nebo "O2Vánoc", chcete-li), bohatého Ježíška... pardón, opravuji: bohatého Santa Clause, a nový rok 2007 prožitý ve zdraví, lásce a úspěšného splácení vánočního úvěru vám přeje...

(pan Baywatchnights)


O 6 let později přeji všem čtenářům svých stránek Vánoce prožité v lásce a pohodě, Štědrý den s Ježíškem a bez Santa Clause a bez nesmyslného "úvěru na pořízení dárků", a do nového roku 2013 vám přeji mnoho úspěchů v životě osobním i pracovním, případně studijním.

Příběh na pokračování, 11. kapitola - Hodina technického kreslení vrcholí - Honza u tabule

14. prosince 2012 v 14:05 Příběh na pokračování
(...)

"Tak, a k tabuli půjde, třeba... Bureš", zazněl příkaz inženýra Gottlieba. Nejen Honza, ale i další spolužáci byli zvědaví, jak si Denny se zadaným úkolem poradí. Obavy z nedobrého výsledku písemné úlohy, kterou právě odevzdali, byly patrné na většině z nich. "A vy ostatní samozřejmě budete vypracovávat stejnou práci do sešitu!", ještě upozornil učitel.

Ale Denny působil docela suverénně. S křídou a velkým plastovým trojúhelníkem (Gottleb nesnášel, když někdo něco na tabuli "rýsoval" od ruky a nikdo z žáků si proto nedovolil tuto pomůcku nepoužít) narýsoval vše tak, jak si to přísný učitel představoval. "Ano, přesně tak to mělo být. Sednout.", vzal si slovo učitel. "A jako další k tabuli půjde..." Honzu sevřel strach, aby neslyšel své jméno. Nebo vlastně příjmení. Zástupce ředitele, stejně jako většina učitelů, ba dokonce i většina Honzových spolužáků, nepoužívá při oslovování otatních žáků křestní jména, ale jejich příjmení... Vzápětí si oddechl. "Vodička, k tabuli!", ukázal Gottlieb prstem na Jindru. Ten už se u tabule viditelně trápil, moc nevěděl, o co jde. V jiné hodině a u jiných učitelů by v tu chvíli řekl nějaký vtípek nebo něco lehce sprostého, ale v hodině technického kreslení a se zástupcem ředitele? Kdepak, tohle si nedovololí ani Jindra. Jeho postup v řešení úkolu se zastavil u vyznačení jednotlivých bodů, ale už by nic moc dalšího neudělal, nebýt jisté nápovědy od učitele. U tabule byl také o dost déle než předtím Denny.

Ale právě pomalejší postup při Jindrově rýsování pomohl Honzovi přece jen pochopit něco z toho, jak se má tento typ úkolů řešit. "Aha, vždyť ono se to to nezdá tak složitý. Ono je vlastně potřeba zobrazit ten trojrozměrný obrazec na dvojrozměrnou tabuli. Nebo na papír... Ale tím pádem je jasný, že v té písemce to mám blbě, protože s tímhle jsem tam neuvažoval. Snad bych to mohl vstřebat během těch čtrnácti dní. Do příští hodiny." Jindra nakonec přece jen něco narýsoval, učitel se u toho spíše mračil, ale nakonec už neměl dalších námitek. Když se Jindra vracel zpět do lavice, Honza se podvědomě podíval na hodinky. Jedenáct minut do konce hodiny. Tak to už by mohl zadat tu domácí práci, jak to sliboval na začátku hodiny. A pak už by akorát mohlo zazvonit... "Tak, koho si ještě vyvolám?", vyvrátil učitel Gottlieb Honzovy idealistické představy. "Karásek, pojď k tabuli."

Honza strnul. Slyšel dobře? Nepřeslechl se jen? O několik sekund později jej učitel vyvedl z omylu definitivně: "Tak Karásek, bude to? K tabuli!" "Jistě, pane učiteli, už jdu", ujistil Honza vyučujícího. Cesta k tabuli mu trvala nezvykle dlouho. A nebylo to jenom kvůli tomu, že se mu nechtělo. Také se mu třásly nohy. Podobně jako když o velké přestávce potkal Míšu Kaštánkovou. Ale teď jej nečeká rozhovor s milou mladou dívkou, ale se zapšklým starým učitelem. Jen co došel k tabuli, učitel začal diktovat zadání.

"Tak, Karásek. Je zadána úsečka se souřadnicemi bodů A a B..." Ke každému z bodů řekl tři různá čísla. "Aha, to bude jako v tom trojrozměrném prostoru a já to musím narýsovat na dvojrozměrnou tabuli. Jasně, podobnou věc, akorát teda ne s úsečkou, dělal teď Jindra. Sakra, tohle by snad mohlo jít", povzbudil se Honza. Vzal do ruky velký plastový trojúhelník a začal rýsovat. "Tak, bod A a bod B, spojíme je... Tam bude nějaké jakoby zkreslení, jak to překresluju z 3D do 2D..." Rýsováním strávil ještě asi dvě minuty. Když už si říkal, že nic dalšího sám nevymyslí, vyrušil jej z první lavice obrýlený Denny Bureš: "Hele, a kde máš bod nula?" "Cože?" "No nulu kde máš?", zopakoval Denny. Učitel jej kupodivu za takové vykřiknutí nenapomenul. "Jo aha, nula, no jasně", řekl Honza nahlas a pokračoval pro sebe potichu: "Jo, ta nula, ta tam taky patří. Sakra, Denny nějak dělal chytrýho. Ale poradil mi, to jo. Tak já radši tu nulu namaluju dost velkou, aby ji dobře viděl. Hm, ožná by potřeboval silnější brejle... A vlastně silný brejle nosí i Gottlieb, tak i kvůli němu namaluju tu nulu pořádně velkou", zažertoval v tichosti pro sebe i v takovéto chvíli. "Jsi hotov?" zeptal se učitel přísně. "No... ano, pane učiteli, už jsem to dokončil", odpověděl Honza nejistě. Odstoupil od tabule, aby učiteli umožnil zkontrolovat, co na tabuli narýsoval. A na svoji odpověď nenechal učitel dlouho čekat.

"No to si snad děláš srandu! Tohle myslíš vážně?", vykřikl mračící se učitel. Honzu opustily naděje, že by výsledek jeho předchozího snažení mohl mít úspěch. Ale nevěděl, co přesně by měl mít špatně. Jenom část příkladu? Jestli ano, tak kterou? Nebo to má špatně celé? "No... já jsem nevěděl, jak...", špitl potichu. "To není možný už, co si dovoluješ... Co má tohle znamenat?", pokračoval Gottlieb. "No, já jsem myslel, že..." Ale nedopověděl. Ani neměl co doříci, protože sám těžko hledal ta správná slova. "Přines mi studijní průkaz", přerušil tísnivou odmlku učitel.

"To není možný, on si na mě fakt zasedl. Já nevím, pro tohle fakt není jiný vysvětlení. Před týdnem ty kecy o tom, že mě nemusí nechat projít, a teď tohle... Ale tohle si líbit nenechám...", napadlo Honzu. "Proč byste mi to jako měl hodnotit? Ostatním klukům jste to teď taky nehodnotil", řekl poněkud odvážně. V tu chvíli si poprvé připadal, že s učitelem jedná jako rovný s rovným. Žádné uťápnuté, tiché odpovědi. K tomu pocitu přispělo, že na učitele hleděl z nadhledu, protože Gottlieb celou dobu seděl na učitelské židli. Svůj vztek dával najevo jinak než zvedunutím se ze židle - dlaněmi se zapíralo hranu učitelského stolu a po zarudlém čele mu stékal pot (a nebylo to jen proto, že skrz žaluzie prosvítaly paprsky ostrého slunce). Ale i kdyby býval vstal, nadhled by Honzovi zůstal, alespoň tedy ten fyzický (přístup učitele, který je schopen vyhrožovat, že Honzu nenechá projít, bohužel nelze brát s nadhledem ve významu "je mi to jedno"). Honza je asi o hlavu vyšší než zástupce ředitele. Gottlieb se zamračil ještě více. Změřil si Honzu pohledem. "Tak sednout!", dodal rozkazovacím tónem. Honzova cesta k jeho lavici byla snad ještě pomalejší než předchozí cesta k tabuli. V hlavě se mu začaly honit všelijaké myšlenky. Na židli ani nesedl, spíše se na ni složil.

V tu chvíli se Gottlieba zeptal Denny Bureš: "Pane učiteli, ale co je na tom špatně? Já myslím, že Karásek to narýsoval správně." Odpověď vyučujícího šokovala většinu osazenstva třídy, nejvíce ale samozřejmě Honzu: "No co... No přece ta nula! Je dvakrát větší než popisky ostatních bodů! Snad si nemyslíte, že vám takové srandičky budu trpět?"

Honzu tato odpověď nejprve zabolela u srdce, ale brzy se ta bolest přenesl do hlavy. A do očí. Brzy mu z nich vytryskly slzy. Položil hlavu na stůl. Ani mu nevadilo, že má otevřený sešit a že pláče na jeho listy. V rychlém sledu se v jeho hlavě vystřídalo několik pocitů. Nyní zavládla beznaděj. "Dyť já jsem to narýsoval správně. Teda netušil jsem, že to je správně, ale to je úplně jedno... A ona mu na tom vadí taková blbost... A zatracenej Denny, kdyby byl zticha, tak by se tohle nestalo..." Svoji hlavu nechal položenou na lavici až do konce hodiny. Nedokázal ji zvednout. Stejně jako o velké přestávce na záchodě, když nechtěl, aby jej třídní učitel Pavlíček viděl se slzami v očích, teď se chtěl vyhnout stejnému pohledu od Gottlieba. Ale tady z jiného důvodu. Nechtěl mu dopřát tu radost.

Jeho proud nejasných myšlenek ale byl narušován dalším výkladem učitele, zadávajícího domácí úkol s tématikou deskriptivní geometrie. "No co, někdy si od někoho ze spolužáků to zadání opíšu. Anebo se na to taky můžu úplně vykašlat. Já se budu namáhat, budu se s tím piplat třeba i několik hodin, nebo dokonce dní, a on na tom pak najde zase nějakou blbost. Nějakou úplně bezvýznamnou maličkost. A kvůli ní mě pak sepsuje, klidně i před dalšíma klukama..."

Zadávání domácího úkolu trvalo učiteli několik minut, během nichž vyjmenoval i několik příkazů a zákazů. Vypracovat na kladívkový papír, nikoliv na běžný výkres. Používat rýsovací potřeby... No to se rozumí, že to studenti nebudou malovat od ruky. Ani ve vyučovací hodině to učitel nestrpí... Gottlieb dokončil svoji řeč jen pár sekund před tím, než se na chodbě rozezněl zvonek. Jak osvobozující... Honzovi trochu hučelo v hlavě, tak mu to zvonění příšlo trochu jiné než jindy. Jakoby připomínalo chrastění klíči. "Tak, to by bylo potřeba. Odzvonit tomuhle starýmu bolševickýmu učitelovi. Kéž by odtáhnul do důchodu. Hned dneska", napadla Honzu, po mnoha smutných myšlenkách, i jedna úsměvná.

(...)