Únor 2013

Novinky.cz: "Na lince 1188 je každá rada drahá"

23. února 2013 v 13:43 Ostatní
Hned po sobotním ránu na mne na Novinkách.cz "juknul" zajímavý článek, pojednávající o jisté informační lince, o které jsem tu už jednou psal, a to v souvislosti s podivným dotazem, kde se fiktivní cestující (v tom předchozím článku jsem chybně napsal, že ten podivný dotaz vznesl "podle hlasu zřejmě mladý muž", protože tomu muži tam je vidět do tváře, takže skutečnost, že jde o muže z mladší generace, se dá zjistit i jinak než podle hlasu) ptá operátorky z této informační linky, jestli by mu mohla zjistit autobusové spojení z Olomouce do Ostravy, ačkoliv tento muž právě je na olomouckém vlakovém nádraží.

Článek z Novinek.cz však pojednává o něčem jiném a vpravdě zásadnějším. A musím tomuto článku poděkovat za určité rozšíření obzorů, protože ani já jsem si při zjišťování informací o této lince před psaním zamyšlení o "autobusu z Olomouce do Ostravy" nevšiml, že u této linky existuje něco jako "paušální poplatek za připojení". Jen jsem v tom předchozím článku zmínil, že "a to docela draze zpoplatněnou (pozn. telefonní linku) - cena za minutu hovoru se pohybuje, v závislosti na tom, jaký operátor zprostředkovává hovor, mezi 15 a 25 Kč za 1 minutu volání".

Některé komentáře pod článkem z Novinek.cz se zamýšlejí nad smysluplností takové infolinky, jejíž operátoři/operátorky jsou beztak jen "placenými vyhledávači z internetu". Stejnou otázku jsem si ostatně sám pokládal ve svém loňském zamyšlení. Jestliže jsou další vlastností této linky nejasné, či lépe řečeno nedostatečně připomínané, tarifní podmínky, které na konci zúčtovacího období přinesou nejednomu zákazníkovi nepříjemné rozčarování, pak je logické, že dříve nebo později to dospěje k zániku takovéto služby. Totéž platí pro jiné druhy zboží (ať už hmotných statků nebo služeb) s podobným poměrem "cena vs. užitek".

Je docela škoda, že v té reklamě už není slyšet odpověď na ten dotaz "Jsem v Olomouci na nádraží a ujel mi vlak do Ostravy. Mohla byste mi zjistit autobusy?". Zajímalo by mě, jestli by odpověď operátorky byla pouze prostou, "robotickou" reakcí typu "nejbližší autobus odjíždí za 1,5 hodiny", anebo by odpověď zněla promyšleněji, ve smyslu "nechoďte na autobusové nádraží, protože autobusových spojů jezdí méně a navíc jsou pomalejší, zůstaňte na vlakovém nádraží, další vlak do Ostravy jede za půl hodiny".

Setkání s tajemnem, 3. část - úmrtí ministra kultury Pavla Dostála

13. února 2013 v 9:20 Setkání s tajemnem
Psalo se léto roku 2005. Z mého pohledu to bylo báječné, velice povedené léto. Kromě mnoha jiných zážitků, v polovině července jsem podnikl jeden takový zajímavý výlet, ze kterého jsem si odnesl mnoho (výhradně pozitivních) zážitků a některá místa se mi dobře vryla do paměti. Byl to natolik výjimečný den, že dojmy z něj se do mne takříkajíc vstřebávaly několik dalších dní, pak byly zčásti "překryty" dalšími, jen o něco méně zajímavými zážitky.

Bohužel, ne všichni měli v té době takové štěstí. Někteří lidé v té době dokonce marně bojovali o život. Jedním z nich byl i ministr kultury Pavel Dostál. Jeho marný boj s rakovinou byl vcelku podrobně sledován médii. Některá média na rovinu psala o tom, že jeho stav se zhoršuje, sám pan ministr již v červnu 2005 mluvil o tom, že intenzivní léčba nezabrala tak jak doufal. Od počátku července již byl trvale hospitalizován v nemocnici. 23. července jsem si pak v novinách přečetl nepříznivou zprávu s obsahem podobným této zprávě - že zdravotní stav pana ministra je již velmi vážný. Říkal jsem si tehdy, že jeho úmrtí už bohužel bude otázkou velmi krátké doby, byť jsem se zároveň naivně zamýšlel nad tím, že přece není možné, aby někdo, kdo ještě o 12 měsíců dříve vypadal zcela zdravě a ani jsem mu nehádal, že mu je už přes 60 let, najednou byl na pokraji smrti...

Noc na neděli 24. července 2005 jsem se nevyspal moc dobře. Vzbudil jsem se asi v o půl osmé ráno. Jednu z mála věcí, které jsem po tom nesmělém probuzení udělal, bylo prohlédnutí teletextu, co se stalo nového (internet jsem tehdy ještě neměl k dispozici). Co kdyby už vyšla zpráva, že Pavel Dostál už zemřel... Ale ne, nic takového tam nebylo. Po chvíli jsem si řekl, že jsem tak unavený, že bych měl ještě na chvíli usnout. Zakrátko se mi to povedlo. A začal se mi zdát podivný sen.

V tom snu jsem se nacházel na jednom opuštěném nádraží, na které jsem zavítal během toho výletu v polovině července. Ačkoliv tehdy už tudy nejezdily žádné vlaky, v tom snu se mi zdálo, že na toto nádraží právě přijíždí osobní vlak. Já jsem v onom snu stál v blízkosti nádražní budovy a nevěřícně jsem sledoval, co se to děje. "Co to přijelo? Vždyť tady tudy už přece vlaky nejezdí?", říkal jsem si sám pro sebe. Jen co vlak odjel, zazvonil mi mobil. Telefonovala mi máma. A byla smutná. Říkala mi, že někdo z naší rodiny právě zemřel. Jako první mě napadl děda. Odpovídal jsem do telefonu mámě: "Umřel děda? Je to děda? Nebo někdo jiný?" Máma odpověděla něco ve smyslu, že mi to nemůže přesně říct, kdo konkrétně zemřel. Ale z jejího hlasu jsem v tom snu rozpoznal, že asi opravdu zemřel můj děda.

Poté jsem ještě nějakou dobu spal, nakonec jsem se znovu probudil asi v 10 hodin. První, co mě po probuzení napadlo, byla myšlenka, že právě během toho snu, možná právě v tu chvíli, kdy mi máma do telefonu říkala o něčí smrti, Pavel Dostál zemřel. A první věc, kterou jsem pak učinil, bylo zapnutí teletextu. Ještě předtím, než jsem, na již zapnuté televizi, zapnul teletext, měl jsem v sobě velmi silný pocit, že na teletextu už bude napsáno, že Pavel Dostál zemřel.

A opravdu, bylo tomu tak. V seznamu zpráv nadpis "Pavel Dostál zemřel". Po nastavení číselného kódu té správné stránky se objevila celá zpráva, jejíž první věta zněla ve smyslu "Ministr kultury Pavel Dostál zemřel v neděli 24. července 2005 v ranních hodinách"...

Příběh na pokračování, 12. kapitola - Cesta ze školy

6. února 2013 v 8:09 Příběh na pokračování
(...)

Studenti technického lycea opouštěli třídu velice rychle. Většina z nich chtěla být co nejdříve u školní jídelny, ještě než se tam vytvoří fronta. Ti zbývající, kteří nechodí ve škole na obědy, měli jinou motivaci - za pár minut opustí školní budovu a celé odpoledne, ba celý vlahý večer, už si budou moci dělat, co chtějí.

Ne tak Honza. Sice se od počátku vyučování netěšil na nic jiného, až konečně po poslední - pro něj nejméně příjemné - hodině zazvoní a bude konec vyučování, ale najednou se k odchodu ze třídy neměl. Jednak chtěl počkat, až z ní odejde učitel Gottlieb, aby se náhodou ještě nestřetli u dveří (to se podařilo, Gottlieb odešel ze třídy jako jeden z prvních). Jednak, jako by Honzu předchozí konfikt s učitelem paralyzoval. Pomalu, až po několika přemáháních, vstal z lavice. Zvedl svoji židli i tu sousední, na které sedává Vojta. Ostatní židle už byly zvednuté, Honza už byl v tu chvíli ve třídě sám. Nikdo ze spolužáků mu neřekl ani půl slova, která by jej v tu chvíli povzbudila. Vlastně, od nikoho by je ani nečekal, ale snad Vojta mohl. Takoví to byli na druhém stupni základní školy kamarádi. Kdo by řekl, že o rok později to bude jinak. A že se dokonce poperou. "Ale třeba mi teď Vojta nic neřekl, protože je naštvanej z tý rvačky. Anebo ho pořád bolí tam, jak jsem ho kopnul. Kdybysme se dneska takhle neporvali, snad by pár vlídných slov našel...", řekl si Honza pro sebe.

Ačkoliv patří k té většině třídy, která chodí ve škole na obědy, neměl Honza toho dne na oběd ani pomyšlení. Hlad, ten by možná byl. Ale chuť určitě ne. "Kdepak, půjdu rovnou domů", řekl si pro sebe. Poté, co pomalým, rozvážným krokem (rychleji mu to nešlo, nohy měl pořád zatuhlé) sestoupil z nejvyššího patra až do přízemí, až do školního vestibulu, neodbočil vpravo směrem k jídelně, ale pokračoval přímým směrem, k šatnám.
V místnosti s nevzhlednými plechovými skříňkami ještě bylo těch pár Honzových spolužáků, kteří na oběd nechodí. Byl mezi nimi i Vojta Tománek, Jindra Vodička, Denny Bureš i Mirek Stejskal.

Honza zamířil ke své skříňce. Jen vyndat boty, sundat pantofle a boty si uvázat. Nic jiného Honza udělat nemusel - ráno, kdy už bylo velké teplo, šel do školy jen v tričku a kraťasech. Ale nohy se mu přece jen pořád třásly, takže udržení rovnováhy tak, aby se mohl ve stoje obout, nebylo jednoduché. "Sakra, to nikoho nenapadlo, že by se sem do šatny hodily lavičky?", potichu zaklel. "Klid, tady nikdo žádný lavičky nepotřebuje. Stačí to takhle, bez nich", slyšel za sebou odpověď. "Šmarjá, taková blbá odpověď, kdo to povídá? Jejda, to byl Vojta... Zase si neodpustil blblou poznámku. Ale ne, nemám sílu reagovat a hádat se s ním", řekl si v duchu Honza.

"Hele, nepůjdeš si s náma vsadit?", zeptal se Honzy Jindra.
"No já ti nevím, no... já bych radši šel hned domů", vysoukal ze sebe Honza.
"Neblbni, pojď s náma, přijdeš aspoň na jiný myšlenky", povzbudil Jindra Honzu, který se už mezitím konečně zvládl obout.
"No tak teda jo, no. Ale počkej, sázení je až od osmnácti, ne? To ti vsaděj?"
"Mně ne, ale já tam mám domluvenej sraz s jedním borcem ze třeťáku a ten podá tiket i za mě a tady za Mirka. Takhle to děláváme minimálně jednou za tejden. Ten borec bydlí kousek od našeho baráku. Teda, každej týden chodíme jenom my dva. Mirek s náma chodí jenom občas."
"No tak vlastně můžu jít s váma, no", odpověděl Honza potichu. Nic moc dalšího se mu v tu chvíli už říkat nechtělo. V opačném případě by možná ještě dodal, že cesta okolo sázkové kanceláře pro něj při cestě domů neznamená zase tak velkou okliku, než kdyby šel domů svojí obvyklou trasou.