Březen 2013

Setkání s tajemnem, 4. část - Babička, Riquelme a Boris Rösner

31. března 2013 v 10:53 Setkání s tajemnem
Zatímco rok 2005 byl pro mne rokem veskrze úspěšným a radostným, následující rok, dvoutisící šestý, byl poněkud podivný. A nebylo to ani tak kvůli steskům nad počasím.

I když, první týdny toho roku ještě byly dobré. Absolvoval jsem týdenní pobyt na horách. Převážně slunné počasí, spousty sněhu a docela dobrý kolektiv... Byl to dobrý týden. Tehdy jsem ještě fotografoval na film a protože jsem tehdy nedofotil celý film až do konce, došlo ke zhotovení fotografií až začátkem února. Protože málokdo ze spolužáků, tedy dalších účastníků horského pobytu tehdy měl svůj fotoaparát (a pokud ano, tak se jenom fotografovali navzájem v interiéru horské chaty, ale žádné pohledy do krajiny nebo fotky na sjezdovce nepořídili), požádali mě někteří z nich, jestli bych jim nenechal dodatečně zhotovit některé fotografie. Nebyl pro mne problém s tím vyhovět, samozřejmě s tou podmínkou, že za ty dodatečně zhotovené fotky zaplatí (nechtěl jsem od nich nic navíc než to, co jsem musel ve fotosběrně zaplatit).

Když jsem se chystal jít do fotosběrny nechat zhotovit ty "dodatečné" fotografie, přišla akorát moje máma z návštěvy od svých rodičů. A vyřídila mi vzkaz od babičky, že mi posílá nějaké peníze a že mám vybrat ty nejlepší fotky, které na horách vznikly, a že je mám nechat dohotovit také pro ni. Samozřejmě, učinil jsem tak s velkou radostí.

Psal se pátek 10. února 2006, kdy jsem dopoledne svému "spolužákovi z jedné lavice" říkal, že po vyučování půjdu pro ty fotky, že ostatním spolužákům je dám až v pondělí ve škole, ale že on je může dostat už po škole, pokud se mnou půjde do fotosběrny. Zároveň jsem mu říkal, že asi deset fotografií jsem nechal zhotovit i pro svoji babičku. Ale jen co jsem tuto větu dořekl, ujal se ve mne podivný pocit. Jako bych ve svém nitru slyšel našeptávání: "Jo, ty tady o ní mluvíš, a mezitím se jí něco stalo a je na tom špatně." Stejný pocit ve mne přetrvával i ve chvíli, kdy jsem už vyšel z fotosběrny s hotovými fotkami a rozloučil se se spolužákem. Celou cestu domů jsem si říkal, že až dorazím do svého bydliště, tak bude v chodbě stát máma a řekne mi, že se něco přihodilo s babičkou.

Odemknul jsem dveře a - nic. Ve dveřích nikdo nestál. Prošel jsem celý byt. Žádný z rodičů doma nebyl. Vrátil jsem se do chodby a pohlédl na telefon. Opět, jako by mne sevřel divný pocit, že ten telefon co nevidět zazvoní a přijde Jobova zvěst. A ani mě moc nepřekvapilo, co se stalo asi o dvě minuty později - telefon zazvonil. Volala máma. Hned její první větu, ve které se ptala na obecné věci typu "Asi jsi právě přišel ze školy, že?" jsem přerušil: "Mami, něco se stalo, že?" Máma tedy hned udeřila k věci: "Jo. Babičku dopoledne odvezli do nemocnice." Bohužel, v tu chvíli mě ta zpráva ani nepřekvapila, protože jsem tu už dopoledne tušil. Ve stejné době ale začalo nepříliš povedené období i pro mne. Přihodilo se několik drobnějších problémů, které se ale daly vcelku rychle vyřešit. Zanedlouho ale došlo k události s fatálnějšími následky.

Veškeré plány do krásných jarních, ale v konečných důsledcích i letních měsíců vzaly za své pádem ze schodů 22. dubna 2006 a měsíc dlouhým nošením nesnímatelné sádrové dlahy na pravé noze. V prvních dnech života s tou bílou přítěží na noze jsem sledoval odvetu zápasu semifinále fotbalové Ligy mistrů mezi španělským týmem Villarreal a anglickým Arsenalem. První zápas vyhrál Arsenal doma 1:0, takže Villarrealu teoreticky stačilo dát jeden gól (pokud by zároveň žádný neinkasoval), aby zápas dospěl do prodloužení. Zápas se už chýlil ke konci a skóre bylo stále 0:0, když došlo k faulu v pokutovém území. Penalta ve prospěch Villarrealu! Postavil se k ní Riquelme. A já jsem v tu chvíli pocítil, že jsem si naprosto jist, že Riquelme tu penaltu nedá. Prostě jsem si už předem řekl něco jako "Bohužel, na to se ani nemusím koukat, tu penaltu nedá. Lehmann to chytne a bude to pořád 0:0".

Skutečný děj jsem touto myšlenkou předstihl jen o několik desítek sekund. Riquelme tu penaltu kopnul špatně, brankář Arsenalu Jens Lehmann ji vykryl. Gól už do konce zápasu nepadl a do finále ligy mistrů postoupil londýnský Arsenal.

Máj, měsíc lásky, jsem si příliš neužil. Z velké části jsem jej prožil doma. Ale i kdyby tomu mohlo být jinak, počasí bylo toho května poněkud podivné (viz opět "Stesky nad počasím"). Ale večer posledního květnového dne, před devatenáctou hodinou, byl docela slunečný. Posadil jsem se ke stolu v naší kuchyni. V tu chvíli jsem byl doma sám, což byla vhodná příležitost k nerušenému zamyšlení. Tok mých myšlenek vypadal přibližně takto: "Ach jo, venku je tak krásně a já jsem zavřenej doma. Sice už mi tu sádru konečně sundali a už konečně zase chodím do školy, ale jinak? Spousta sportovních, cestovatelských i dalších plánů, které jsem si na jaro a léto dával, už vzala za své. Budu rád, když do prázdnin zvládnu jakž takž chodit bez holí." Ovšem v tu chvíli jsem přestal myslet nad sebou a vzpomněl jsem si na jinou, všeobecně známou osobu.

"Ale pořád to není tak fatální jak s Borisem Rösnerem. Tak akorát před rokem psali, že má rakovinu plic. Pak někdy v prosinci v Blesku napsali, že se mu to zlepšilo a že na divadelní prkna by se měl vrátit v lednu. No ale nevrátil se. Ani v tom lednu, ani později. A jak vypadal koncem března, když předával Thálii... Jednou věcí byly plány, ale asi to dopadlo jinak. Asi je to s ním špatné", uvědomil jsem si pro sebe. Zakrátko jsem se odebral sledovat televizní zpravodajství. Bylo plné zpráv z předvolebního boje - hašteření Paroubkovy ČSSD s Topolánkovou ODS, Kubiceho zpráva a tak podobně.

Zprávy na ČT24 jsem si pustil i ve 23 hodin. A tam se objevila, kromě předvolebních reportáží, i zpráva se smutným tématem: "Dnes, 31. května 2006, zemřel po dlouhé nemoci, ve věku 55 let, herec Boris Rösner." Hrklo ve mne. Uvědomil jsem si, že k jeho úmrtí mohlo nastat právě v době, kdy jsem si na něj vzpomněl, protože kdyby býval zemřel třeba už odpoledne, tak by to zřejmě řekli už v Událostech v 19 hodin. A opravdu - novinové (tištěné i elektronické) články hovoří o tom, že k jeho úmrtí došlo ve večerních hodinách. Možná právě okolo 19. hodiny...

Jak si předseda Senátu PČR nevidí do úst

27. března 2013 v 8:09 Volby a politika
"Nechci, aby si ničila zdraví. Je to nepřípustné, aby se takto dovolávala změny demokratického rozhodnutí Senátu."

Pouhá dvě souvětí. Ale přesto mnohé vypovídající. Jak si jeden vrcholný politický představitel nevidí do úst. Předseda Senátu PČR Milan Štěch těmito dvěma souvětími okomentoval počínání ženy, která se rozhodla držet hladovku "na protest proti rozhodnutí Senátu PČR, který podal žalobu pro velezradu na (nyní již bývalého) prezidenta Václava Klause".

Nechci nyní přemýšlet nad pohnutkami, které mohou vést někoho k takovéto podivné formě protestu, ale chci se zamyslet nad tím, co pronesl jeden z vrcholných představitelů politické reprezentace. Osoba, která dlouhá léta stála v čele organizace, která (pominu-li velkoryse další případy) se v únoru roku 2010 dovolávala změny demokratického rozhodnutí poslanecké sněmovny i senátu, a to poněkud více vyděračskými prostředky, než je hladovka jedné konkrétní osoby. Napadají mne v té souvislosti přísloví "Káže vodu, pije víno" nebo "Nevidí si do úst".

Nynější předseda senátu se tehdy v mých očích zesměšnil také tím, že právě z pozice předsedy zmíněné organizace vystupoval proti existenci tehdy čerstvě přijatého zákona, přitom přibližně o dva měsíce dříve pro přijetí tohoto zákona z pozice senátora sám hlasoval. Z toho vyplývá, že tehdy ani nevěděl, o čem hlasoval. Ani tehdy si, přeneseně řečeno, neviděl do úst.

Před loňskými volbami jsem v jiném zdejším článku naznačoval, že kromě sněmovních a zčásti možná i "europarlamentních" voleb se rozhoduji spíše podle konkrétních osobností, které kandidují, než podle politické příslušnosti. Stejně tak jsem se rozhodoval i při senátních volbách, o čemž svědčí i fakt, že během čtyř senátních voleb, kterých jsem se mohl aktivně účastnit (přesněji řečeno - dvoje volby po dvou kolech) jsem volil čtyři různé kandidáty ze čtyř různých politických stran.

Bez ohledu na politickou příslušnost, nikdy bych nevolil osobu, která se předtím projevila tak, že pro některý ze zákonů hlasovala, aby proti němu zakrátko silně protestovala, a to způsobem, z nějž vyplývá, že předtím ani nevěděla, co svým hlasováním schvaluje. Už jen z tohoto důvodu by si nynější předseda Senátu PČR můj hlas nezískal. Naštěstí nebo naneštěstí, nemám trvalé bydliště v senátním obvodu, za který Milan Štěch kandidoval.

Vlak mého života (téma týdne)

24. března 2013 v 18:38 Povídky
"Vlak života" jako "téma týdne" na Blog.cz... Dá se cesta životem popsat jako cesta vlakem? Snad ano. Nebo se o to nyní alespoň pokusím. :-)

Vlak mého života vyjel z výchozí stanice o něco dříve, než bylo napsáno v jízdním řádě. Nechtělo se mu čekat na stanovený čas, ale na svoji cestu se vydal, s pomocí několika železničářů v bílých pláštích, s drobným předstihem.

Už od okamžiku odjezdu z výchozí stanice celý vlak táhly dvě "zaběhnuté" lokomotivy - jedna červená a jedna modrá. S nimi jela ještě jedna úplně nová, také modrá lokomotiva, která se ale zpočátku jen nečinně vezla. Až postupem času pomaličku, postupně přidávala na výkonu, zatímco další dvě, pomalu stárnoucí, mašiny na výkonu zvolna ubíraly. Jejich celkový výkon nebyl tak silný, jak by být mohl, protože starší modrá lokomotiva si s červenou kolegyní postupně přestávala rozumět. Často říkala, že už to s ní na jednom vlaku táhnout nechce. Později to platilo i v opačném gardu, když si totéž začala říkat i červená lokomotiva.

K jejich vzájemnému rozpojení ale nikdy nedošlo, nakonec se vždy dohodly, že jestli se někdy rozpojí, tak až poté, co se mladší modrá lokomotiva rozhodne táhnout svůj vlak sama. Silná je na to dost už docela dobu, ale asi se zatím bojí. Snad i proto, že koleje, na které vlak míří, jsou zahaleny do husté mlhy. Možná se vlak zakrátko dostane do nepříjemného stoupání, které jedna lokomotiva těžko zvládne... Několik takových stoupání už během své jízdy vlak absolvoval a během té doby spoléhal zejména na sílu červené lokomotivy. Zatímco starší modrá lokomotiva někdy ve stoupáních lelkovala. Jestli se dá něco vytknout červenému hnacímu vozidlu, pak je to skutečnost, že jela na plný výkon i v dobách, kdy už mladší modrá lokomotiva měla být schopna být hlavní hnací silou celého vlaku.

Během jzdy vlaku docházelo i k situacím, kterou nemohla žádná z lokomotiv ovlivnit. Několikrát se stalo, že nějaký vlak jel proti nim na stejné koleji a hrozila srážka. Ale strojvedoucí našeho vlaku naštěstí vždy stihl srážce zabránit, ať už kdysi strojvedoucí červené lokomotivy, nebo později už strojvedoucí mladší modré lokomotivy. V několika případech se ale vlak narazil na nezodpovědné hlupáky, kteří se snažili na poslední chvíli projet nebo projít přes přejezd, ke kterému se tento vlak blížil. Ale i z těchto srážek se tento vlak vždy dokázal otřepat bez větších šrámů.

Trať, po které vlak jede, vede různými typy krajiny. Někdy do dlouhého a prudkého stoupání, občas se trať kroutila do oblouků s malým poloměrem. V některých úsecích byla trať v tak mizerném stavu, že celý vlak hodně drncal. Zatímco dvě starší lokomotivy jsou na takovéto otřesy zvyklé, mladší modré lokomotivě takové nerovnosti nikdy moc nesvědčily. Raději jezdí po úsecích, které jsou rovinaté a v dobrém technickém stavu, tudíž na nich vlak nedrncá.

Jednoho dne přišel čas, kdy se starší modrá lokomotiva s tou červenou se přesunuly na konec vlaku. Od té doby jej spíše jen popostrkávají, hlavní slovo má mladší modré hnací vozidlo. Rozhoduje o tom, kterým směrem se vlak vydá, když dojedou na výhybku, za kterou trať pokračuje dvěma různými směry. Podobných výhybek, za kterými se trať rozdvojuje, projel vlak už mnoho. V dobách, kdy ještě byla mladší modrá mašinka v "záběhu" a tím pádem ještě nejezdila na plný výkon, rozhodovali o dalším směřování vlaku před jednotlivými výhybkami strojvedoucí červené a starší modré lokomotivy. Ale už tehdy se nemohli dohodnout. Několikrát dokonce došlo k tomu, že každá lokomotiva na výhybce chtěla jet jiným směrem a došlo k vykolejení vlaku. Ale vždycky se vlak dokázal zakrátko vrátit na trať a pokračovat některým ze směrů dále, naštěstí nikdy nebylo vykolejení tak fatální, aby se celý vlak zřítil do některého ze srázů, které se okolo tratě místy nacházejí.

Mladší modrá lokomotiva cítí, že už je schopna utáhnout celý vlak sama. Ale lépe by se jí dařilo při trvalém spojení s jinou, podobně mladou (anebo spíše ještě o něco mladší) červenou kolegyní. Zatím se s podobně mladými červenými mašinkami potkávala jen krátce na nádražích. Anebo jely souběžně vedle sebe, ale pouze po sousedních kolejích, nikoliv po stejné koleji a na jednom vlaku. A stejně, brzy se tyto koleje od sebe oddělily a červená lokomotiva pokračovala jinou cestou než náš vlak s mladší modrou lokomotivou v čele. Pouhá krátká setkání na nádražích ale té naší mladší modré lokomotivě nestačí. Lépe by se vlak života táhnul ve dvou, hlavně v těch stoupáních a na jiných ošemetných místech. Než k tomu dojde, asi stále budou zezadu, i když už jen mírně, postrkávat vlak starší dvě lokomotivy.

Vlak už urazil dlouhou cestu, ale zatím by měl být přibližně jen ve třetině celé trasy. Přesné umístění koncové stanice není známo. Je zahalena v mlze a cesta k ní je místy podobně trnitá, jako byly už některé předcházející úseky. Popřejme našemu vlaku, ať během této cesty příliš nedrncá, ať zvládne i ty nejsložitější úseky tratě bez fatálního vykolejení a pádu do některé z roklí a kéž mladší modrá lokomotiva brzy najde mladou červenou kolegyni, se kterou hravě zvládnou i složité úseky další cesty a spolu vlak dotáhnou až do cílové stanice.

Stesky nad počasím

20. března 2013 v 6:50 Ostatní
Při pohledu na nenadálou sněhovou nadílku, která napadla jen několik dní před začátkem astronomického jara, jsem si vzpomněl na (pro mne podivný) rok 2006 a různé stesky nad počasím, které jsem během toho roku zaslechl od lidí ze svého okolí. Zima 2005 - 2006 byla velice tuhá a bohatá na sníh. Bílá pokrývka přetrvávala i v průběhu března. Mně to tehdy tolik nevadilo, ale ve svém okolí jsem zasléchával: "Proboha, kdy už ten sníh konečně roztaje? Vždyť to není možný, tak dlouhá zima... Ať už to konečně roztaje. Čím dřív, tím líp."

Okolo 25. března 2006 se začalo prudce oteplovat, což mělo nevyhnutelný následek - povodně. I hladina řeky v našem městě se zvýšila o několik metrů a zatopila nám garáž, jejíž podlaha přitom leží přibližně tři metry nad obvyklou hladinou. Stejně tak velká voda v našem městě poškodila několik desítek obytných domů Tady asi nebylo divu, že jsem z různých zdrojů zaslechl: "No jo, ona ta voda roztála moc rychle! Sakra, to se muselo tak rychle oteplit? Nemohlo to odtávat postupně?"

Vysoká hladina řek po několika dnech opadla a další, již dubnové, týdny roku 2006 se vyznačovaly velmi nízkým úhrnem srážek. A co jsem to ve svém okolí neslyšel: "Pořád nezaprší a nezaprší... Je tak vyprahlo... Sakra, kdy už se z nebe spustí nějaká voda?"

Květen naopak byl převážně pošmourný a docela chladný (mně to ale ani moc vadit nemuselo, o čemž více napíši v další kapitole "Setkání s tajemnem"). A mezi lidmi a dokonce i v televizi jsem zaslechl (rádoby)vtip, který zněl ve smyslu (už nevím přesné znění) "Ještě když bude takto chladno další tři měsíce, tak můžeme úplně vynechat jaro i léto (protože zima přece trvala až do konce března) a přejít rovnou do podzimu".

O několik týdnů později už by si na tento rádobyvtip stěží kdo vzpomněl, protože počasí už bylo normální. V červnu 2006 bylo docela teplo, tak jak se pro tento měsíc sluší a patří. A okolo 20. - 25. července 2006 pak byly teploty přímo tropické, přesahující hranici třiceti stupňů Celsia. A co říkali lidé v mém okolí? "Taková strašná vedra, to se nedá vydržet, ať už se alespoň o něco ochladí"...

První polovina srpna 2006 svým počasím příliš nepřípomínala letní období. Přeháňky, teploty jen okolo dvaceti stupňů, docela studený vítr... Docela živě si na to vzpomínám, když píši tyto řádky. I já jsem z toho byl tehdy smutný, že vzácné prázdninové okamžiky mi kazí ošklivé počasí. Od několika lidí jsem tehdy slyšel stesky ve smyslu: "To snad není možné, už dva týdny takové podivné počasí, vrátí se vůbec ještě léto?"

Příběh na pokračování, 13. kapitola - Návrat domů a projížďka na kole

13. března 2013 v 7:37 Příběh na pokračování
(...)

Honzův nepřítomný pohled už několik minut mířil z mostu do prosluněné Čertovy rokle. Možná by takto koukal i v dalších okamžicích čtvrtečního odpoledne, možná by... ale ne, k tomu skoku by se neodhodlal... to by přece jen bylo příliš laciné řešení. Navíc nevratné. S fatálními důsledky. Ale něco jej z toho hledění do pestrých barev jarní zeleně vytrhlo.

"Ahoj, Honzo. Co tu děláš? Kocháš se krajinou?", ozval se za ním dívčí hlas.
Honza se otočil. Spatřil dívku, kterou už toho dne potkal. Dívku, kterou svého času potkával každé ráno. Jeho tep se zrychlil. Také se mu lehce podlomily nohy. To není dobré, na mostě, u zábradlí, které sahá Honzově vysoké postavě sotva po pupík.
"Jé... Ahoj, Míšo... Co... co tu děláš?", byla první slova, které ze sebe Honza dostal.
"No přece jdu ze školy, ne?", zněla Míšina odpověď.
"No jasně, co taky jiného...", vyhrkl Honza. I když mu přišlo divné, proč jde takovouto oklikou, okolo sázkové kanceláře. Napadlo jej, že část cesty asi absolvovala se svým přítelem, ale neměl to srdce se jí na to zeptat. Raději zůstal ve sladké nevědomosti.
"Jdeš taky domů, nebo ještě někam jinam?", zeptala se Míša.
"Jo... jasně.... domů...", stále ze sebe Honza těžko soukal jednotlivá slova.
"A tak co? Jak je? Co škola?"
"Jo, to je ti otázka... Zrovna dneska... Ty jo, dneska se toho stalo tolik... Ale nechci o tom mluvit, promiň..."
"No tak jo, jasný. Tak jestli nemáš chuť si povídat, tak nemusíme, nevadí..."
"No... promiň, ale asi jo, no... Ale dík, že máš pochopení", dodal Honza.

Cesta k místu, ze kterého to oba mají do svých domovů jen několik desítek metrů, jim netrvala dlouho. Přece jen, od mostu nad Čertovou roklí to je jen pár set metrů. Během nich už mezi nimi žádná slova nepadla, ale o to více Honza přemýšlel. Možná to bylo znamení, že se na mostě s Míšou potkal. Kdo ví, jestli by jej nakonec nad tou roklí nenapadla hloupost, která by měla fatální následky a navíc by nebylo možné ji vrátit zpět... Takto naopak přišel na jiné myšlenky. Jako by slunce, které na obloze září už od ranních hodin, nakouklo i do Honzovy duše. Po vzájemném rozloučení, zamířil Honza domů. Konečně...

Doma zastihl pouze mámu. Na tom není nic divného, táta bývá v tu dobu ještě v práci. Hned v chodbě jej máma zastavila předvídatelným dotazem.
"Ahoj, tak co dneska ve škole?"
"Ach jo... to je otázka... Jako bych už ji někde slyšel... Dneska se toho stalo tolik..."
"Zase něco s Gottliebem?", zvedla máma obočí.
"Jo, vždyť ho přece znáš, ne?", povzdechl si Honza.
"Zase tě přidusil?"
"Jo, úplně. Ono se toho stalo víc. Ale dobrý, docela jsem to teď cestou ze školy dostal z hlavy.
"Já vím proč", pousmála se máma. "Ty jsi mluvil s Míšou, že jo? Viděla jsem vás z okna."
"No... jo, bude to tím. Díky ní jsem přišel na jiné myšlenky. Ale nemluvme teď o té škole, prosím tě. Další technické kreslení máme až za čtrnáct dnů, příští týden bude Gottlieb pryč. Takže teď budu od něj mít pokoj. A chci teď tenhle předmět na nějakou dobu pustit z hlavy. A vlastně... mám hlad, dám si teď něco k jídlu.", rozpovídal se Honza.
"No počkej, tys neobědval ve škole"?
"Ne, mami. Nějak mě přešla chuť, po tom kreslení."
"No a teď už chuť máš?", zeptala se máma.
"No, já už hlavně mám hlad. Musím něco sníst. Chci si někam vyjet na kole. A hladovej odjet nemůžu."
"Neblbni, na kole? V takovém vedru?"
"Neboj, pojedu do terénu. Do lesů. Tam bude stín.... A taky klid. Jako dobrý, vcelku jsem ten otřesnej zážitek ze sebe teď setřásl, ale potřebuju si prostě vyčistit hlavu. A nezlob se, to, že si odpoledne vyjedu, jsem měl v plánu už od rána.", uzavřel Honza rozhovor s mámou a šel si namazat dva rohlíky se sýrem.

Dva kusy bílého pečiva spořádal vcelku rychle a hned se šel připravit. Obléci cyklistické šortky a sportovní tričko. Napustit do dvou lahví celkem dva litry obyčejné vody. Ta bude v tom horku obzvlášť potřeba. Nakonec nasadit i rukavičky, černé brýle a nakonec i přilbu. Ještě před rokem používal většinu z těchto pomůcek jen občas, ale v tomto roce už bere cyklistiku vážněji a zvykl si na speciální oblečení, stejně tak přilbu začal nosit pořád. Jediné, co v jeho výbavě dosud chybí, jsou upravené pedály a speciální cyklistické boty. Místo nich používá při jízdě na kole obyčejné tenisky. Ty, ve kterých přišel ze školy. Tak, vše připraveno. Teď už jen sejít se svým kolem po schodech dolů. Až ven.

Honzíkova cesta... vlastně ne, to byla knížka, kterou četl asi o deset let dříve... Dnes už by ani našeho hlavního hrdinu, který má v občanském průkazu uvedeno jméno Jan Karásek, nikdo nenazval zdrobněle. Tak tedy: Honzova cesta vedla z větší části stejnou trasou jako cesta do školy. Jen ubíhala rychleji. A nebylo to jen kvůli tomu, že na kole se přece jen pohybujeme rychleji než pěšky, ale i proto, že cesta do přírody, za dobrodružstvím, ubíhá daleko rychleji, než cesta do školy v předtuše setkání s lidskou hloupostí při výuce neoblíbeného předmětu.

Z šedivého panelákového sídliště prozářeného sluncem a zelenkavým listovím šeříků zamířil na hlavní, Kamenickou silnici. Po vystoupání do kopce neodbočil vlevo. To by se totiž dostal k ústavu, ze kterého o hodinu dříve vylezl jako zpráskaný pes. Kdepak, bude pokračovat rovně a zakrátko mine dopravní značku s přeškrtnutým názvem "Veselí". Ale kdepak pokračovat po rozpálené silnici, kousek za městem Honza odbočí na polní cestu, kterou se dostane do Sýkořího údolí.

Prašná "polňačka" se změnila v hrbolatou lesní cestu, svažující se do údolí. Ale takový terén má Honza rád. Ani moc nebrzdil. Sjel k hrázi Sýkořího rybníka. Že by se zastavil u rybníka a alespoň smočil nohy? Kdepak, na to je voda ještě příliš studená. Pokračoval dále. Prudší stoupání prašnou lesní cestou? Žádný problém. Honza ani nepotřebuje nejehčí převod, jízdu do kopce zvládá s řetězem na prostředním, nikoliv nejmenším, předním ozubeném kolečku. A ani nepotřebuje vstávat ze sedla. To nemá rád. I největší kopce se snaží zvládat v sedle.

Na konci stoupání skončila lesní pasáž a jehličnatý les nahradila rozkvetlá louka. I kdyby jel Honza poslepu, změnu krajiny by býval ucítil. Taková krásná směs vůní... A ty barvy... Honza zastavil. Rozhlédl se do krajiny. Luční kvítí v popředí, za ním pak jehličnatý les, stejně jako za jeho zády. Pootočil se vlevo. Pohlédl na sluncem zalité pole s rostoucím obilím. A v pozadí střechy domků. Při pohledu na ně ale Honzovo štěstí v duši skončilo. Uvědomil si, že vesnicí, které ty domy patří, je Chotíkov. Bydliště Vojty Tománka. Raději s rozhlížením přestal, napil se vody a pokračoval v jízdě. Na nedalakém rozcestí se mohl rozhodnout - buď jet po polní cestě vlevo do Chotíkova, odkud by třeba jel zpět do Veselí po hlavní silnici, anebo pokračovat rovně do dalšího lesa, objet svoji oblíbenou okružní terénní trasu, dlouhou asi osm kilometrů, a pak se vrátit zpět.

Volba nebyla složitá. Druhá možnost v jeho mysli zvítězila. Ale další jeho putování lesními, polními i lučními pasážemi, okořeněnými i jízdou po úzké lávce přes potok, která nemá zábradlí, nebo překračování spadlých stromů, už bylo doprovázeno přemýšlením o Vojtovi. Co se s ním v poslední době děje? Kam se ztratil ten kamarádský Vojta Tománek z deváté třídy? Jak spolu budou po tom všem, co se dopoledne ve škole stalo, dál vycházet? Budou spolu chtít být na jednom pokoji, až za měsíc pojedou na výlet k Traxlerovu mlýnu?

Projetí osmikilometrové, místy terénně náročné smyčky, trvalo Honzovi asi čtyřicet minut, během nichž spotřeboval téměř litr vody. Jakoby symbolicky, po návratu zpět k rozcestí, rozhodl se ze své mysli vypustit pomyslnou smyčku otázek, které si do té doby kladl. Stejně na ně v tu chvíli nemůže najít uspokojivou odpověď. Tak proč se trápit. Trochu si v tu chvíli ještě posteskl nad tím, že v tu chvíli nikdo nejede s ním. Kdyby jel s Vildou Petříkem, se kterým často jezdíval na kole mezi jejich sedmou a devátou třídou, tak by si během cesty pohodově popovídali, utrousili pár vtípků a Jan by ani neměl čas přemýšlet nad nějakými starostmi. Ale kde je teď Vildovi konec. Ten už teď má úplně jiné starosti a zájmy...

Myšlenka, jak příjemné by bylo, kdyby si s ním vyjela Míša, naštěstí Honzu v tu chvíli nenapadla. Zbytečně by si kladl další nezodpověditelné otázky. Jeho cesta pokračovala přes hráz Sýkořího rybníka, stejnou trasou jako o hodinu a půl dříve, ovšem opačným směrem. Upocený a přece jen už unavenější cyklista vyjel z lesa na rozpálenou polní cestu, po které se o několik minut později dostal k hlavní silnici. Za chvíli minul ceduli s názvem "Veselí". Honza se letmo podíval na údaje na tachometru. Během své vyjížďky ujel přes sedmnáct kilometrů. To není špatné. Průměrná rychlost 16,4 kilometrů za hodinu? Pro příjemnou terénní jízdu také nic špatného. Maximální rychlost - jen třicet osm kilometrů za hodinu? To bylo asi na klesání k Sýkořímu rybníku.

"Co třeba ty čísla ještě trochu vylepšit", řekl si pro sebe. Sice už toho má v tom horku dost a už by rád jel domů, ale ještě to vezme trochu oklikou. Křižovatku neprojel přímým směrem, ale odbočil vpravo, směrem ke škole. Ale právě před ní odbočil do vedlejší ulice jménem Nad Roklí. Jde o docela prudkou ulici, která je pro auta ulicí slepou. Výskyt auta v této ulici je téměř raritou. Na dolním konci ulice totiž začíná Čertova rokle, kam je povolen vjezd jen pěším a cyklistům, i když cesta v ní je také asfaltová, jen o něco užší.

Snad už byl příliš osvícen sluncem, snad byl už tak jako tak unaven, ale až na poslední chvíli si Honza při odbočování všiml, že směřuje k přenosné dopravní značce. Jen těsně se jí nakonec vyhnul. "Jo aha, zákaz stání kvůli blokovému čištění. Tak až příští středu je tady budou dělat? Koncem května, tak pozdě? Tady to dělají snad až jako na poslední ulici v celém Veselí", napadlo Honzu na chvíli, ale vzápětí své myšlenky koncentroval jinam. Docela dlouhý kopec, minimální provoz, ideální pro to, aby to tady pořádně rozjel. Alespoň si zlepší dosavadní maximální rychlost z toho dne.

Žádné auto na obzoru není, jen musel předjet jednu dvojici chodců. Asi manželský pár, pomyslel si. No nic, pořádně se opřít do pedálů. Pořádně to rozjet. Povedlo se. Už jede solidní rychlostí. Tak teď už jen lehnout na řídítka a užívat si toho příjemného pocitu. Paráda, klesání už je u konce. Následuje mírná zatáčka. Potom už bude následovat rovnější část. Tuto ulici zná velice dobře. Vždyť tudy jel na kole už tolikrát... Zatáčka je pravotočivá. Aby ji mohl projet plnou rychlostí, musí si najet vlevo. Hodně vlevo. Až k levé krajnici. A už zatáčí... Ještě pohled na tachometr. Padesát osm kilometrů za hodinu. Dobrá rychlost.

Jenže co to? Zadní kolo Honzova bicyklu se v zatáčce smeká! Sklouzlo na zbytku posypového materiálu! Toho, který zmizí až příští středu! Kdepak, tohle už Honza nevybere. Jeho jízdní kolo se stalo neovladatelným. Cyklista přelétává přes řídítka a jeho tělo míří k obrubníku.

(...)

O malichernosti vítězství i proher

1. března 2013 v 7:20 Ostatní
V třech kapitolách s tématikou "setkání s tajemnem" jsem se snažil o chronologické řazené svých setkání s tajemnem, ale až před několika dny jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na jednu zkušenost z letního období roku 2002.

Ligový titul získali na jaře fotbalisté Slovanu Liberec. Největší opory ale tým v létě opustily - Jiří Štajner odešel do německého Hannoveru, zatímco Václav Koloušek se musel vrátit z Liberce, kde pouze hostoval, zpět do svého mateřského klubu - italské Salernitany. Měl se tam hlásit v nějaký stanovený den, ale nedorazil. Zdůvodnění znělo, že onemocněl chřipkou. Ale zaznívaly spekulace, že tím chce alespoň oddálit svůj návrat do klubu, který jej předtím nechtěl (a proto jej poslal na hostování nejprve do Sparty, později do Liberce).

Když jsem se tehdy tu zprávu o údajné fotbalistově chřipce dozvěděl, říkal jsem si: "Chřipka v parném létě? To je divné. Snad angínu ano, ale chřipku? Buď to s tou chřipkou není pravda, anebo musí mít něco s imunitou nebo být nějak náchylný k těmto věcem.".

Nevím, kde tehdy byla pravda, ale vzpomněl jsem si na to o necelé dva roky později, když se psal pátý máj roku 2004. Odpoledne zazněla šokující zpráva: "Václav Koloušek onemocněl akutní leukémií." Jen poté, co ze mne otřásl šok z této zprávy, uvědomil jsem si, že ta chřipka v letním období - jestli informace o ní byla pravdivá - mohla se zárodkem pozdější nemoci souviset.

O několik hodin později, 5. 5. 2004 večer, vypadli čeští hokejisté nešťastně ve čtvrtfinále hokejového mistrovství světa, hraného v Praze. Titulní stránka deníku Sport si druhý den rozdělily obě zprávy. Jak malicherným se v tu chvíli zdálo být "nějaké" vypadnutí z "nějakého" mistrovství světa. Za rok bude další mistrovstí světa v ledním hokeji, které hokejisté třeba vyhrají. A když ne, tak se svět přece nezboří. Co to bylo proti tomu, že jeden z nejlepších ligových fotbalistů o ten stejný rok později už nemusel být na tomto světě?

Naštěstí, vše se v dobré obrátilo. Václav Koloušek se po absolvování půlroční léčby vrátil na jaře 2005 na fotbalové trávníky a fotbal hraje dodnes. A hokejisté? Ti v roce 2005 mistrovství světa v ledním hokeji vyhráli. Už před šampionátem si řekli, že to zlato chtějí vybojovat i za tragicky zesnulého trenéra Ivana Hlinku. A povedlo se.

Jistě si vzpomenete, jakou maličkostí byla tehdy doprovázena tehdejší cesta českého týmu za zlatem. Tou maličkostí byl... zlomený malíček Jaromíra Jágra. Zranění si způsobil v utkání s Německem. Fanoušci trnuli hrůzou, jestli bude Jaromír Jágr moci nastoupit do dalších zápasů turnaje. Povedlo se, po jednom vynechaném zápase se vrátil do hry a byl jedním z tahounů týmu.

Ale i kdyby se to nepovedlo. I kdyby Jaromír Jágr už do žádného zápasu turnaje nenastoupil. I kdyby český tým tehdy třeba nevyhrál. Všechno by bylo malicherné proti pozdějšímu osudu hráče, který v onom zápase Česko - Německo nastoupil v brance německého týmu. Z jeho osudu mne už tehdy mrazilo v zádech a bylo mi do breku. Stejné pocity zažívám i nyní, při psaní těchto řádků. Co je proti tomu nějaký zlomený malíček... :-(

Odpočívej v pokoji, Roberte Müllere.