Duben 2013

"Eurem se u nás začne platit za pět let" - tvrzení používané už od roku 2004

22. dubna 2013 v 0:21 Ostatní
Prezident Miloš Zeman včera prohlásil, že si přeje, aby se v Česku platilo eurem za pět let (odkaz).

Jsem velice rád, že po několika letech zde toto přání zaznělo. Informace o tom, že "eurem se v České republice začne platit právě za pět let", se u nás totiž objevovaly se železnou pravidelností již od okamžiku vstupu do EU (1. 5. 2004), zaznívaly i v letech následujících a až s nástupem tzv. ekonomické krize tyto předpovědi poněkud ustaly, a to zřejmě ze dvou důvodů - jednak zhoršující se hospodářské ukazatele, které vylučují splnění tzv. konvergenčních kritérií, a jednak otázka, zda je přijetí měny euro opravdu výhodou, neboť nestabilita v jedné zemi (například v Řecku) se kvůli společné měně logicky přenáší i do dalších zemí eurozóny.

Někdy okolo toho roku 2005 řekl někdo z vysoce postavených finančně-ekonomických představitelů (Nejsem si už jist, kdo to byl, tak raději nebudu jmenovat), že je možné, že eurem se u nás bude platit až v roce 2018. Tehdy tento výrok vzbudil pozdvižení ("proč tak pozdě, že?"), nyní je stejný časový horizont považován za optimistický výhled prezidenta-eurooptimisty.

Inu, časy se mění. Jen ta floskule "euro by se mělo stát naší národní měnou za pět let" zůstává. :-)

Úřední šiml na Malvazinkách

12. dubna 2013 v 8:18 Ostatní
Postava mého pradědečka, která vystupuje v této krátké povídce (kterou jsem kdysi vytvořil jako slohovou práci), je postavou skutečnou. Můj pradědeček skutečně zemřel v roce 1972 a urna s jeho popelem byla umístěna do hrobu na hřbitově na Malvazinkách v Praze 5. Na stejném místě nalezli postupem času svůj věčný odpočinek i pradědečkova dcera (moje prateta), o dva roky později pradědečkova žena (tzn. moje prababička) a bohužel jen o několik dalších měsíců později i manžel mojí pratety. Je smutnou skutečností, že moje prababička, která se dožila úctyhodných 96 let, přežila obě své dcery (její starší dcera - moje babička - zemřela už koncem 80. let 20. století, ale pohřbena je jinde).

Můj táta, blízký příbuzný těchto lidí, ale opustil svoji rodnou Prahu už koncem 70. let 20. století a osud jej zavál do jiné části naší vlasti. Po úmrtí svých rodičů už do Prahy jezdíval málokdy, a pokud přece, tak navštívil jen jejich hrob, který leží na jiném hřbitově. O hrob na Malvazinkách se staral tátův bratranec Tomáš, jehož rodiče (tzn. moje prateta a její manžel) tam jsou, spolu s mými praprarodiči, pohřbeni.

Psal se rok 2004 a s tátou jsme po delší době vyrazili autem do Prahy, jedním z našich cílů byl pochopitelně hrob mých prarodičů. Ale tentokrát byl táta předem domluven se svým bratrancem, že do Prahy pojedeme trochu oklikou a navštívíme jej u něj doma ve Hvězdonicích. Původně sezónní bydlení, kam jezdíval můj táta i Tomáš v dětství na víkendy nebo na prázdniny, si tátův bratranec později přebudoval na rodinný dům vhodný k celoročnímu užívání. Kdyby v mé povídce nepostihla pradědečka, který vstal z mrtvých, nová srdeční příhoda hned při vystupování z taxíku, určitě by byl mile překvapen, jak pěkně jeho milované letní bydlení nyní vypadá a jak příjemně se tam žije jeho vnukovi s rodinou.

Při povídání s Tomášem, jeho ženou a mými vzdálenými bratranci došlo i na vzpomínání na naše zesnulé příbuzné a na to, kde jsou pochováni. Asi po hodinové návštěvě jsme s tátou zamířili z Hvězdonic do Prahy. A během cesty si táta uvědomil jakýsi svůj vnitřní dluh, že už je tomu dávno, kdy naposledy navštívil hrob svých blízkých příbuzných na Malvazinkách. Zauvažoval, že od jeho poslední návštěvy hrobu dědečka Zabranského uplynulo nejméně 25 let.

Za tu dobu už si táta přesně nepamatoval, kde přesně se hrob nachází. Snad v sektoru F1? Nebo to bylo F2? Či snad G1 nebo G2? Ale protože byl pracovní den a doba úředních hodin hřbitovní správy, nemuseli jsme hrob složitě hledat. Stačí přece zajít na správu hřbitova a zeptat se... Rozmluva mého táty se zaměstnankyní správy hřbitova (věkově bych ji zařadil do kategorie "mladšího středního věku") vypadla přibližně takto:

"Dobrý den, my bychom potřebovali najít hrob, kde jsou pohřbeni manželé Zabranští a manželé Průchovi. Jsme jejich příbuzní, ale je to už dávno, kdy jsem tady byl naposledy a nevím už, kde přesně ten hrob je. Můžete nám to vyhledat, prosím?"
"Dobrý den, ale jistě, mohu. Počkejte chvíli..." (následovalo několik úkonů s počítačem) "Ano, Průchovi, je to sekce F1."
"Tak děkujeme", už se táta připravoval na to, že rozhovor bude ukončen. Ale to se spletl.
"No počkejte... Vy tady máte nedoplatek za hrob. Přechozí platba byla za období od začátku roku 1994 do konce roku 2003, takže teď už máte pět měsíců bez zaplacení. Už jsme několikrát posílali vyrozumění paní Jarmile Zábranské, majitelce hrobu, ať za něj zaplatí. Pokud za něj nezaplatí v příštích dvou měsících, už dojde k jeho propadnutí."
Tátův i můj údiv v tu chvíli neznal mezí. Odpověď zaměstnankyně správy hřbitova nám vyrazila dech. Táta si vzal slovo a poněkud přidal na hlase.
"Tak jednak, paní se nejmenovala Zábranská, ale Zabranská. A to o ní nemáte žádné údaje? Vždyť dnes by jí bylo už 104 let! A hlavně, vždyť je sama pohřbená v tom hrobě, za který má zaplatit! To jste si to proboha nemohli zjistit?"
"Aha, aha...", zarazila se paní ze správy hřbitova. "No, to jde mimo nás. Naše evidence toto zjistit neumí."
"Ale snad taky evidujete, kdo je v tom kterém hrobě pohřben, takže vám mohlo dojít, že tam pohřbili i tu paní, na kterou byl ten hrob napsaný a která za něj předtím platila, ne?", pokračoval táta.
"To je úplně jiná evidence, to nemá s vlastnictvím hrobu nic společného", odvětila úřednice a přešla k jinému tématu. "Ale každopádně, za ten hrob musíte zaplatit. Poslední platba byla v roce... (opět krátké vyhledávání v počítači) ... ano, na konci roku 1993."
Táta odvětil: "No to sedí, to jednak ještě žila paní Zabranská a kdy ještě žil její zeť, pan Průcha. Tehdy to ještě mohli zaplatit oni. Na jakou adresu jste teď posílali ty výzvy k zaplacení hrobu?"
"Umělecká ulice č. 11, Praha 7."
"No jo, ale tam už nikdo z rodiny nebydlí, tam žil můj bratranec, syn pana Průchy, s rodinou a s nimi paní Zabranská, ale ti se krátce po její smrti odstěhovali na vesnici na Sázavu. Takže ty vaše dopisy ani nebylo možné doručit!"
"Ale to jde mimo nás. Jinou kontaktní adresu zde nemáme."
"No nic, nemá smysl to řešit. My už se s bratrancem dohodneme a za hrob zaplatíme, aby nepropadl. Nashledanou."

V podivném rozpoložení z nepříjemného zjištění jsme s tátou dorazili k hrobu našich předků, z nichž bohužel já si nikoho nepamatuji (viděl jsem se s nimi jen v době, kdy mi byly dva roky, i když žili ještě několik dalších let, tak to už se s nimi setkal jen táta, ale já ne), ale pro tátu znamenala návštěva místa jejich odpočinku možnost milého vzpomínání. Upravený hrob dával znát, že je o něj, především tátovým bratrancem (mým vzdáleným strýcem) Tomášem, náležitě pečováno. Poté, co jsme s tátou hřbitov opustili, následoval dlouhý telefonát táty s Tomášem, ve kterém rozebírali témata jako "Jestli nezaplatíme hrob do dvou měsíců, dojde k jeho propadnutí", "Ale mají tam v tom bordel, posílali dopisy na adresu babičky, která je už dávno mrtvá a je v tom hrobě pořbená", "Ještě, že jsme se tě zapomněli přesně zeptat, kde ten hrob je, takže jsme museli se jít zeptat na tu správu hřbitova" a také "Naštěstí jsme jeli v pracovní den, takže na té správě hřbitova vůbec někdo byl. O víkendu tam je zavřeno".

Ale naštěstí díky souhře příznivých okolností vše dobře dopadlo a moji předkové mohou pod stíny vzrostlých stromů na smíchovském kopci odpočívat dodnes.