Květen 2013

Příběh na pokračování, 14. kapitola - Procitnutí z temnoty

21. května 2013 v 14:00 Příběh na pokračování
(...)

Do podivné tmy v pohledu vysokého mladíka pomalu přicházely další prvky. Černý asfalt a pohled na zašpiněné tenisky na odřených nohách. Ostrý sluneční svit. Několik stromů okolo. Chůze je samostatná, ale zároveň pomalá a tělo je podpíráno nějakým mužem středního věku. Vedle jde ještě jiná osoba, tentokráte ženského pohlaví. A vede jízdní kolo.

"Co se to děje? Kdo jste?", zaznělo z úst vysokého mladíka.
"Nebojte se, nic se neděje, před chvílí jste spadl z kola", ozval se vedle něj ženský hlas.
"Proboha, proč mi ta ženská vyká?", pomyslel si mladík pro sebe.
"Vedeme vás pod most, tam si pro vás přijde vaše máma. Zavolali jsme jí.", odpověděla žena.
"A proč mě vedete? Já můžu jít sám."
"Raději vás přidržuju. Sice to vypadá, že jste si nic nezlomil, protože to byste měl bolesti, ale takto je to lepší, abyste někde nespadl.", odpověděl muž, který mladíka přidržoval.
"Dejte mi to kolo, já na něm chci jet!"
"To nejde, to byste se neudržel a stejně vám spadl řetěz. Možná je na tom kole těch poruch víc", odpověděl muž.
"Aha, já jsem spadl v zatáčce na konci ulice, že?", rozvzpomněl se mladík.
"Ano, jel jste hrozně rychle. Předjížděl jste nás. Pak jsme viděli, jak se řítíte z kopce dolů a jak jste spadl."

Mladík si vybavil i další věci. Uvědomil si, že se jmenuje Honza Karásek, že před chvílí se mu stalo něco, z čeho utrpěl šok. Po několika desítkách dalších pomalých kroků přestalo do helmy, kterou měl nasazenu na hlavě, pálit ostré slunce. Mezi nejbližší hvězdou a mladíkovou hlavou se objevila překážka - most nad Čertovou roklí. Ten, na kterém o necelé tři hodiny dříve stál a koukal dolů. Pod mostem už stála dobře známá osoba.

"Vy jste paní Karásková?", zeptala se žena, která vedla Honzovo kolo.
"Ano, dobrý den. Já ani nevím, jak vám poděkovat... Proboha...", zděsila se při pohledu na svého syna. "Cos to dělal?"
"Ahoj, mami", dostal ze sebe Honza. "Neboj se, dobře to dopadlo."
"Tak tady máte jeho kolo. Asi mu při tom pádu spadly z obličeje černé brýle. Ležely kouek od něj. Dali jsme je to taštičky na kole... Tak my už půjdeme, na shledanou", shodl se manželský pár, který Honzu chvíli doprovázel.
"Počkejte, já bych vám měla něco dát", napadlo Honzovu mámu.
"To v žádném případě, vždyť jsme vlastně nic neudělali. Náhodou jsme šli kolem", zazněla od manželů skromná odpověď.
"Tak ještě jednou děkuji. A nashledanou.", rozloučila se Honzova máma s manželským párem. Vzala za říditka jízdní kolo a začala je vést.

"Prosím tebe, co jsi to vyváděl?", zopakovala máma dotaz v jen mírně pozměněné podobě.
"Chtěl jsem to pořádně rozjet z kopce sem do Čerťáku", pomalu odpověděl její syn.
"A to jsi se chtěl zabít?", zvýšila máma hlas.
"Prosím tě, nekřič. Trochu mě bolí hlava.
"A zvládneš jít sám? Aby jsi nakonec ještě neupadl."
"Ne neboj, jenom pojďme pomalu. Trochu se mi klepou nohy."
"Tak jo, už radši teď venku mluvit nebudem, jo?", navrhla sama máma. Její syn rád souhlasil.

O (ne)spravedlnosti "čtvrtfinále" v hokeji i v jiných oblastech života

18. května 2013 v 8:08 Ostatní
Možná jste už zažili situaci, kdy jste v něčem byli nejlepší, ale v jedné chvíli se stalo něco, že více úspěchů a zásluh získal někdo, kdo do té doby byl pouze průměrný nebo třeba vyvíjel menší snažení o dosažení svého cíle. Z vašeho pohledu možná šlo o zklamání.

Tato analogie mě napadla po čtvrtfinálovém zápase mistrovství světa v ledním hokeji mezi Českem a Švýcarskem. Tým helvétského kříže, který neprohrál žádný zápas v základní skupině (kromě jiného vyhrál nad Kanadou, Švédskem a právě i českým týmem), se utkal s týmem, který do čtvrtfinále postoupil po nepříliš oslnivých výkonech a doslova s odřenýma ušima. A v jednu chvíli potřeboval i pomoc od švýcarského týmu, aby jeho šance na postup ze skupiny ještě žily.

Domnívám se, že nastavený systém není spravedlivý. Můžete vyhrát všechny zápasy základní části, pak se ve čtvrtfinále utkáte s někým, kdo několik zápasů ve skupině prohrál, a klidně to může dopadnout tak, že vypadnete. S jedinou prohrou z celkových osmi zápasů. Podobný případ potkal český tým na domácím mistrovství světa v roce 2004, kdy zvítězil ve své skupině, kterou prošel "bez ztráty kytičky", ale ve čtvrtfinále vypadl s týmem USA, jehož cesta k tomuto zápasu nebyla lemována pouze výhrami. Naopak v roce 2006 Česko postoupilo do semifinále přes Rusko, které rovněž zvítězilo ve své skupině.

Za spravedlivý systém považuji hrací model mistrovství světa do 20 let. Vítězové skupin postupují přímo do semifinále, zatímco týmy umístěné na druhém a třetím místě v každé skupině se utkají "křížem" o postup mezi nejlepší čtveřici. Každý z týmů má už ve skupině motivaci dosáhnout co nejlepších výsledků, aby skupinu vyhrál. Ne jako na "seniorském" mistrovství světa nebo olympijském turnaji. O záměrné prohře Švédů nad Slováky v základní skupině ZOH 2006, aby Švédové narazili na papírově slabší, byť ve skupině lépe umístěné Švýcary (zatímco vítězové skupiny, Slováci, se ve čtvrtfinále utkali s českým týmem a prohráli s ním), se už leccos napsalo a napovídalo.

I v lidském životě je mnoho podobných situací. Můžete být v něčem nejlepší, ale v kritický moment, když se "láme chléb", si můžete vybrat slabší chvilku, která rozhodne o vašem osudu. Možná jako největší přirovnání mě napadá vzdělávací systém - jak u přijímacích zkoušek (na střední i vysokou školu) tak i u zkoušek závěrečných (maturita) může rozhodnout vaše rozpoložení z jednoho konkrétního dne. A může ovlivnit váš osud na dlouhé roky dopředu. Byli jste po celou dobu studia na základní/střední škole jedni z nejlepších, ale v rozhodující okamžik jste měli "den blbec"? Jako byste se dostali do situace, kdy jste všechny zápasy v základní skupině vyhráli, ale ve čtvrtfinále vás porazil - dosud pouze průměrný - sok.

Čas plyne stále rychleji (téma týdne)

12. května 2013 v 17:38 Ostatní
Plyne. V poslední době neskutečně rychle. Jako by to bylo včera, kdy jsem prožíval báječné zážitky z léta 2012. Ty vzpomínky jsou pořád tak aktuální.

Zima 2012/2013 byla neuvěřitelně dlouhá, přesto mi přišlo, jak rychle uběhla. Původně jsem si plánoval, jak během dlouhých zimních večerů, kdy při některých z nich bylo volného času dost, sepíši mnoho dalších kapitol Příběhu na pokračování, ale nakonec jsem v pokračování děje příliš nepokročil, i když stále platí, že celou osnovu příběhu mám v hlavě připravenu už delší dobu. Mám rozepsánu další kapitolu, ale hotova je teprve jen asi jedna třetina uvažované délky.

Jako by to bylo docela nedávno, kdy jsem si, inspirován zajímavými spisovatelskými stránkami jistých obdivuhodných lidí, založil tyto stránky. Přitom už od té doby uběhlo půl druhého roku...

Herec Tomáš Töpfer v jednom rozhovoru hovořil o tom, že mu přijde, že čas z jeho pohledu plyne stále pomaleji, neboť s postupujícím věkem se každý rok života stává menším a menším zlomkem celkové délky života. Například, je-li vám deset let, tvoří jeden rok života jednu desetinu celé vaší existence. Pokud jste padesátník, prožitý rok znamená už jen jednu padesátinu vašeho života...

Mně to zatím přijde naopak. V době, kdy mi bylo třináct let, jsem si o (tehdy) dva roky starých vzpomínkách říkal, jak už je to dávno, vždyť to jsem byl ještě dítě a měl docela jiné zájmy, zatímco "teď" jsem už puberťák. :-)
Dnes mi přijde, že dva roky staré vzpomínky jsou docela nedávné a čerstvé. Možná je to proto, že je na co vzpomínat (poslední dva roky mého života byly svým způsobem dost podivuhodné, ale to je zase jiný příběh), ale možná to je proto, že ten čas v poslední době plyne nějak moc rychle...

Tři tečky za druhou světovou válkou...?

3. května 2013 v 10:31 Ostatní
"Téma týdne" s názvem "...?". Zajímavá věc, při které jsem si vzpomněl na svoji dávnou drobnou úvahu.

Asi před deseti lety v jednom televizním dokumentu o dobách studené války a železné opony někdo zmínil, že až pád této opony a konec napětí mezi "západem" a "východem", k němuž došlo v roce 1989, znamenal jakousi definitivní tečku za 2. světovou válkou. Protože nebýt 2. světové války a následného "dělení poválečné Evropy", pravděpodobně by ani nevznikla ta železná opona.

"Lexikon zemí 2000" se zmiňuje o Česko-německé deklaraci o usmíření, podepsané tehdejšími premiéry, Václavem Klausem a Helmutem Kohlem v lednu roku 1997 jako o "tečce za 2. světovou válkou". To už by ovšem znamenalo druhou, odlišnou tečku za největší válečnou vřavou historie lidstva.

Potřetí jsem o jakési "definitivní tečce za 2. světovou válkou" slyšel na jaře 2004, kdy osm zemí bývalého východního bloku vstoupilo do EU. Že právě až integrace těchto států do této instituce pro ně údajně znamená konec všech následků, které pro ně znamenala 2. světová válka.

A právě tehdy mne napadlo: "2. světová válka...?" V tomto zápisu, se třemi tečkami, to nevypadá jako něco definitivně ukončeného, včetně otázky všech (například národnostních či majetkoprávních) následků...?