Červenec 2013

31. červenec, první a zároveň poslední den prázdnin

31. července 2013 v 8:52 Ostatní
Dnes je 31. července. Obyčejný den v polovině školních prázdnin, řekli by si žáci a studenti českých základních a středních škol. A měli by pravdu.

Ale mnozí z nich možná netuší, že jejich němečtí vrstevníci jsou na tom jinak. V Německu trvají letní prázdniny přibližně jen šest týdnů a jejich začátek a konec se liší podle spolkových zemí. Obecně platí, že na severu Německa mají letní prázdniny dříve, zatímco na děti z jihu Německa se dostane až jako na poslední v pořadí.

Dnešní den, 31. červenec, je posledním dnem letních prázdnin pro školáky z Hamburku. Užili si šest týdnů plných převážně krásných slunných dní a byly to dny, kdy bílý den trval velmi dlouho. Ještě o něco déle než u nás, protože Hamburk leží severněji než české území.

Dnešní den je zároveň prvním dnem letních prázdnin pro školou povinné děti a mládež z Bavorska. Téměř celý červenec museli chodit do školy, protože Bavorsko je až poslední v pořadí, co se začátku prázdnin týče. Prázdiny jim potrvají do 11. září. Ale ke konci tohoto období už není moc o co stát. Rána jsou chladná, ani přes den už zdaleka není takové teplo. Bílý den už není vůbec není tak dlouhý jako o dva nebo tři měsíce dříve, ani v rybnících se většinou nedá koupat.

Kdysi v mých školních letech mi bývalo trochu líto, že nejdelší den v roce, 21. červen, je ještě školním dnem. A že od té doby už je to pomalu, ale jistě horší. Že přibližně od 20. července se doba, kdy je slunce nad obzorem, krátí den ode dne rychleji. Že ve druhé polovině srpna už obvykle nebývá takové teplo a rána bývají chladná. A že by bylo vůbec dobře, kdyby prázdniny byly už v červnu a červenci. Nebo od poloviny června do poloviny srpna.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že kousek za hranicemi jsou na tom mí vrstevníci daleko hůře. Že červenec, ten (z mého pohledu) krásnější prázdninový měsíc, prožijí ve škole. Nedovedu si moc představit, že bych byl jedním z nich. Život v různých zemích má svá "pro" i "proti". Ve srovnání s daleko závažnějšími záležitostmi je to drobnost, ale v této věci jsem rád, že jsem ze země, kde letní prázdniny trvají dva měsíce a ne jen šest týdnů. A že jsem ze země, kde jsem mohl červenec prožít mimo školní lavice.

Příběh na pokračování, 17. kapitola - Tenisový týden

22. července 2013 v 19:07 Příběh na pokračování
(...)

"Pořád se díváš na ten tenis?", povzdechla si máma v Honzově pokoji. "Učil ses něco za těch... kolik už to je? Dneska je středa, takže... pět dní, co jsi doma?"
"Jasně, mami. Mám omrknutou fyziku, chemii i dějepis. I matiku jsem si opakoval."
"A co ta práce z technického kreslení? Víš, že příští čtvrtek ji musíš odevzdat.", upozornila máma.
"Bohužel ani nevím zadání. A prosím tě, neruš mě, Tomáš Berdych teď hraje čtvrtfinále. Já vím, že ty to nesleduješ, ale mě to zajímá."
"Ajo, no tak jo. Ale u tebe to přece není jenom o zadání. Vždyť ty si s tím ani nevíš rady!"
Honza si povzdechnul: "Slibuju ti, mami, že s tím něco udělám. Ale později. Stačí ti to tak?"
Máma se zamračila, ale odpověděla: "Tak dobře." Z pokoje odešla a nechala Honzu sledovat televizi. Za chvíli se s Honzou rozloučila úplně. Že jde nakoupit a také vyřídit několik dalších věcí.

***

Navečer se máma vrátila domů. Hned zamířila do Honzova pokoje. Měla pro něj docela důležité zprávy.
"Ahoj, tak jak Berďa dopadl?"
"Prohrál, ve čtyřech setech", odpověděl Honza smutně.
"Aj, tak to je škoda... To je ti náhoda. Potkala jsem venku dva zajímavé lidi. Každého teda jinde."
"Jejdamane, koho?", lehce zatrnulo Honzovi.
"Tak jednak - teď jsem potkala před barákem Jardu Línka. Asi se vracel z práce. A říkala jsem mu o tom tvém úkolu."
"To jsi neměla, to je takový blbý", řekl Honza. Jeho optimismus z minulého čtvrtka, po rozhovoru s lékařem z pohotovosti, jako by byl ten tam.
"Ale Jarda ti pomůže! Už jsem to taky domluvila - v sobotu v 15 hodin se máš stavit. Poradí ti s tím."
"Ale přece víš, že ani nevím zadání!", upozornil mámu Honza.
"No to si je budeš muset zjistit, ne? To stejně musíš udělat tak jako tak", odpověděla máma rázně.
"Hm, to je fakt. A kdo je ta druhá osoba, kterou jsi potkala?"
"Třídní učitel Pavlíček. Toho jsem potkala ve městě. Ptal se, jak se ti daří a tak."
"Hm, to je od něj hezký."
"Taky jsem mu říkala o tom, co ti minulý čtvrtek udělal Gottlieb", přiznala se máma.
Honza se zděsil. "Tak to jsi neměla, ještě to Gottliebovi řekne nebo tak něco! Ani jsem se ti s tím neměl svěřovat, co se minulý čtvrtek v tom kreslení stalo!"
"Naopak", pousmála se máma, "Pavlíček říkal zajímavé věci. Že Gottlieb je hrozně zapšklej od té doby, co sloučili školu s učňákem a kdy se z ředitele učňáku stal jenom zástupcem. Že od té doby se mstí a dokáže si na někoho cíleně zasednout."
Honza vykulil oči. "To ti Pavlíček řekl? To je od něj hezký. To vypadá, že by to fakt mohl bejt férovej chlap. No, něco jsem o tom slyšel, že Gottlieb býval ředitel, ale nevěděl jsem podrobnosti."

O chvíli později se vrátil domů i táta. "Tak co, jak to ten Berdych dohrál?", zeptal se dalších členů rodiny.
"Prohrál, bohužel", odpověděla máma.
"No jo, z něj taky žádný eso nebude. Jo, občas něco dobrýho uhraje, ale titul na Grand Slamu nikdy nevyhraje. Takovejch promarněnejch talentů už tu bylo..."

Zakázané ovoce (téma týdne)

19. července 2013 v 10:32 Povídky
Lucii a Petrovi bylo (oběma) krásných 17 let. Ona měla přítele, on měl svou přítelkyni. Ale jednoho večera, když se na jedné zábavě dali spolu do řeči, si oba řekli, že spolu chtějí zažít hezký večer, který vyvrcholí intimním sblížením. Věděli, že by to dělat neměli, protože jsou "zadaní", ale právě toto vědomí jako by v nich posilovalo chuť k tomu, že by jejich těla měla spolu splynout.

Petr Lucii pozval na skleničku tvrdého alkoholu. Lucie věděla, že pít alkohol by neměla, protože jí po něm nebývá dobře. Petr také věděl, že by pít neměl, protože za chvíli bude řídit. Navíc, oba ještě nebyli plnoletí, takže by neměli pít alkohol vůbec. Ale když ono to bylo tak lákavé, ten pocit, když se toho napijete. Nezůstalo jen u jedné skleničky. Číšníci bývali na těchto zábavách k nalévání alkoholu tolerantní. Věděli, že by mladistvým nalévat neměli, ale když kšeft je kšeft...

Petr s Lucií odešli ze zábavy a nasedli na Petrovu motorku. Petr neměl řidičský průkaz. Autoškolu začal dělat teprve před dvěma týdny. Ale ten pocit, že dělá něco, co by vlastně neměl, byl pro něj něčím, co by si neodepřel. Lucie si sedla za něj a odjeli. Jejich cílem byl Petrův byt. Toho večera nebyli jeho rodiče doma a nikdo další tam s nimi nebydlí. Mohou mít s Lucií klid jen pro sebe.

Petr stále zrychloval a zrychloval. Rychlostní limit 50 km/h v obci? K čertu s ním? Někde v hloubi Petrově mysli možná hlodá červíček pochybností, jestli by neměl jet opatrněji, zvlášť když nejede sám, ale pokyn k činění dává Petrovi jiná část jeho mozku. Jet stále rychleji. Pořádně si tu cestu vychutnat. Užít si rychlé jízdy. Neměl by, ale.... Ale chce.

Do cíle jejich cesty jim zbývalo jen asi 200 metrů. Petr nesnížil rychlost před křižovatkou, na které měl dát přednost vozidlům jedoucím po hlavní silnici. "Vždyť takto pozdě večer ani žádná auta nejezdí, tady na našem maloměstě chcípl pes", říkala si Petrova mysl ovlivněná několika sklenkami tvrdého alkoholu. Ale to se velice mýlila. Z pravé strany zrovna jelo nákladní auto. Do motorky vrazilo. Těla Lucie a Petra se zapletla pod jeho přední kola.

Řidič nákladního auta věděl, že by měl vystoupit a snažit se jim poskytnout první pomoc. Ale snad vlivem paniky, snad vlivem strachu o vlastní osud, tak neučinil a z místa nehody odjel. Sám totiž neměl čisté svědomí. Nehodu sice nezavinil, ale v nákladním voze vezl exotické ovoce, které bylo do České republiky dovezeno nelegálně. Nemohl tedy u místa nehody zůstat - přijela by i policie a pravděpodobně by se ptala na to, kde se tam vzal a co ve svém autě veze.

Lucii s Petrem objevili až o několik minut později jiní lidé, kteří přes tu osudnou křižovatku projížděli. Ale bylo všemu pozdě. Petr i Lucie zemřeli během převozu do nemocnice.

Příběh na pokračování, 16. kapitola - Táta

17. července 2013 v 18:40 Příběh na pokračování
(...)

Ostrý sluneční svit zavítal do pokoje, jen co Honza vytáhl žaluzii. Právě totiž vstal. Ale nebylo to ani o půl sedmé, ba ani v sedm hodin ráno. Blížila se hodina desátá. A ačkoliv byl den školního vyučovní, byl doma. Vyšel z pokoje do chodby. K zrcadlu. Jeho obličej už hrál všemi barvami. Otok nad horním rtem se během noci rozrostl do solidních rozměrů. Najednou se otevřely dveře ložnice. Vyšel z ní rozespalý táta.

"Jaktože nejsi ve škole?", vyhrkl na svého syna. Příčinu vidět nemohl, Honza k němu byl v tu chvíli otočen zády.
"No, víš... Tys večer nemluvil s mamkou?"
"Ne, přišel jsem až pozdě večer a to už spala. A vstal jsem až teď."
"Aha... No, tak ono se stalo..." Nechtěl dále vymýšlet nová slova. Jednoduše se k tátovi otočil čelem.
"Prosím tebe, co jsi dělal?"
"Spadl jsem z kola", odpověděl Honza milosrdnou polopravdu. Přece nebude sám od sebe vyzrazovat, v jaké rychlosti to bylo.
"No jo, zase jsi někde jel jako ďábel?", prokoukl jej táta vzápětí. "To už jsem ti říkal dostkrát - jezdi pomalu, tak jako já. Nebo jak jsi jezdíval i ty, když jsme ještě jezdívali spolu."
"Jo, ale pak už jsi mi přestal stačit v rychlosti", pousmál se Honza na chvíli, ale rychle vrátil svoje ústa do vodorovné polohy. Vida, i pousmání má vliv na bolest otoku nad horním rtem.
"Jak dlouho budeš doma?"
"Celý příští týden. Ale nebudu lelkovat. Učit se budu průběžně a navíc, akorát včera jsme dostali zadání domácí práce z technického kreslení. K odevzdání za čtrnáct dní."
"Co vám ten tlustej starej komunista, fotr tý vobšournice GoRiLy, zase zadal?"
Honza se zamračil. "Nech toho s tou tloušťkou. Sám při svých 175 centimetrech vážíš metrák. Gottlieb je menší, ale taky asi váží o něco míň. Grázl to je, ale ne proto, že je docela tlustej. No co nám zadal... Ty nevíš, co teď v tom technickém kreslení probíráme?"
"Nevím. Nějaké rýsování?"
"No jo, tebe nikdy moc nezajímalo, co ve kterém předmětu zrovna bereme.", řekl Honza smutně.
"Však ty mi toho sám moc neřekneš", odvětil táta.
"Možná... Ale ty taky na všechno koukáš skrz prsty. Jak ti třeba na základce vadila naše angličtinářka, že nás prý nic nenaučí, že pořád jenom probíráme slovíčka, ale neděláme konverzaci."
"No jéje, však vás nic nenaučila."
"No vidíš, je to tu zas. Slovní zásoba je důležitá. A i kdyby to bylo jinak, tak by s tím nic nemohla. Musí se držet osnov. A byla to strašně fajn ženská. Ale to je jenom jedna z mnoha věcí. Třeba ani na rodičovská sdružení jsi na základce nikdy nechodil."
"Asi stokrát jsem říkal, že se nebudu bavit s tím mrňavým komediantem.", odpověděl táta rázně.
Honza se zamračil. "Ředitel základky sice je strašně malej a vede divadelní spolek, ale to snad nevadí, ne?"
"Mně vadilo, že neřešil, když tě kdysi šikanovali spolužáci."
"Jo takhle. No to je pravda. Ale to ani tak neměl řešit ředitel, ale spíš třídní učitelka, že jo. No vlastně právě s ní by ses na rodičácích vídal. Ne s ředitelem."
"No tak to je už jedno, ne? Teď jsi na škole, kde ředitelem už není žádnej komediant. Ten Slavinský vypadá jako slušnej člověk."
"Vždyť jsi ho ani nikdy neviděl. I já jsem ho ve škole potkal jenom párkrát."
"Ale pamatuju si ho z předvolebních letáků, jak loni na podzim kandidoval tady do zastupitelstva. Ale nedostal se."
"Aha. Tak si říkám, že vlastně na ty dva rodičáky, co už jsme v tomhle školním roce měli, jsi jít mohl, ne?"
"To ne. Když už na ně předtím těch devět let chodívala maminka, tak je dobře, že chodí dál.", odpověděl táta.
"To je mi teda logika. No nic, abych ti odpověděl. Do toho technického kreslení máme zadáno zase něco z deskriptívy. Tu teď, asi poslední dva měsíce, probíráme. Místo klasického rýsování."

Vtom se zarazil. "Sakra, já vlastně ani nevím zadání. Já jsem si je přece na konci té hodiny neopsal. Jak se k němu teď dostanu, když týden nebudu ve škole? Skoro na nikoho z kluků nemám kontakt. Snad jenom na Vojtu. Ale tomu psát nechci. Snad kdysi mi někdo další dával aspoň telefonní číslo... Ani "spolužáckou" stránku - kde bychom ty kontakty na sebe mohli mít - jsme nebyli schopní si za celý rok založit", pomyslel si polohlasně. Možná by přemýšlel i dál, ale táta si vzal slovo.

"To zase dneska bude den. Zase další vražedná tropická vedra. Vlna veder pokračuje. A jak hlásili, tak pozítří asi přijdou přívalové deště a vydatné srážky. To se zas máme na co těšit. To nemůže být počasí někdy normální?"
"Tati, počasí neovlivním. Ale můžu ovlivnit tu práci z toho kreslení. Nebo vlastně z té despkriptívy. Napadlo mě, že přece máš vystudovanou stavební průmyslovku. Tam jste to přece museli brát taky, ne?"
Táta se pousmál. "Deskriptíva? No jo, tam jsem tehdy vůbec netušil, o co jde. Ale profesorka to věděla a nakonec jsme uzavřeli takovou džentlmenskou dohodu. Že mi dá na vysvědčení čtyřku, i když třeba z některých prací jsem tehdy měl pětku. Že nikoho z toho předmětu nenechá propadnout, pokud odevzdá všechny své práce. I když by ty práce byly většinou na tu pětku. Nakonec, věděla, že deskriptívu u maturity mít nebudeme, tak nám nechtěla házet klacky pod nohy."
"Tak to ses měl dobře. Mně přijde, že mi ten starej komunista právě ty klacky pod nohy háže, i když ví, že z toho samozřejmě taky maturovat nebudeme."
"No ale já ti s tím nepomůžu. Stačí ti to tak? Zkus říct Jardovi Línkovi. To je přece pan inžinýr. Ten ti určitě poradí. Je mladší, úspěšnější, bohatší, má krásnější ženu...", začal táta vyjmenovávat závistivé vlastnosti.
"Prosím tě, nech už toho.", zastavil otce jeho syn.
"No tak jo. Já se jedu projet na kole, zastavím se u rybníka a smočím se v něm."
"Že tě to baví. Takhle v květnu, ta voda ještě musí být studená", podivil se Honza.
"Vždyť víš, že jsem dobře otužilej, ne? No nic, zdar.", rozloučil se táta.

Honza se vrátil do svého pokoje. Měl by se přece učit další látku. Tu, kterou právě probíhají jeho spolužáci. Vytahuje z aktovky učebnice a sešity jednotlivých předmětů. Literatura, fyzika, chemie... Angličtina... Do některých předmětů se ani učit nemusí, protože skoro všechno zná z vyučovacích hodin a část z toho stejně brali už na základní škole. Některé další předměty jej zase vůbec nebaví a učit se je nechce. Fuj, a technické kreslení... Sešit do tohoto předmětu vytáhl z aktovky až jako poslední.

Asi to udělá jinak. Pustí si televizi. Na Eurosportu dávají přímé přenosy French Open. Až do večera. "Jsem zvědav, jestli ty zápasy dopadnou tak, aby Jindrovi vyšel ten tiket, který si včera vsadil. Aby mohl Dennyho s Mirkem pozvat do bordelu", pousmál se Honza. Ale rychle toho usmívání zase nechal, aby zbytečně nedráždil svůj nateklý horní ret.

(...)

Dopingové případy v cyklistice, nejednotný metr a teorie her

14. července 2013 v 11:49 Ostatní
Jedním z témat, o kterých jsem měl v plánu napsání komentáře na své stránky, byl dopingový skandál (dnes již bývalého) sedminásobného vítěze Tour de France, Lance Armstronga. Své myšlenky jsem tehdy do psané elektronické podoby nepřepsal, ale nedávné se objevilo několik dalších souvislostí, tak to všechno dohromady okomentuji nyní.

Lance Armstrongovi bylo odebráno všech sedm triumfů v etapovém cyklistickém závodě Tour de France pro údajně prokázané užívání dopingu. Na tom by nebylo nic divného. Jde o běžný postup. Ale velmi mne zaujalo, jak se vyřešilo, kdo bude určen náhradním vítězem za roky 1999 - 2005. Vítězem se stal... Nikdo! Bylo uvedeno, že ti jezdci, kteří se v oněch letech umístili na druhých místech, se během svých kariér také zapletli s dopingem, takže "náhradní titul" jim předán nebude.

Jedním z těch "druhých za Lance Armstrongem" je Jan Ullrich. Vítězství za rok 2003 mu tedy připsáno nebylo, protože se ve své kariéře opakovaně potýkal s dopingem. Ale titul za rok 1997 mu zůstal.

Vítězem Tour de France 1996 se stal dánský cyklista Bjärne Riis. Před několika lety se přiznal k tomu, že během své kariéry opakovaně dopoval. Ale vítězství mu zůstalo.

V roce 1998 vyhrál Tour de France - poté, co část pelotonu odstoupila ze závodu na protest proti antidopingovému zásahu proti jezdcům týmu Festina - Marco Pantani. Ten se zapletl nejen s dopingem, ale i s drogami, které se mu v roce 2004 zřejmě staly příčinou jeho smrti.

Před několika týdny se objevila další zpráva - po letech se údajně potvrdil doping v uloženém vzorku od bývalého výborného vrchaře, Laurenta Jalaberta.

Dvojnásobným vítězem Tour de France je a asi i nadále bude Alberto Contador. Vlastně chvíli byl i vítězem trojnásobným, ale třetí vítězství mu bylo odebráno poté, co mu byl zpětně udělen trest za dopingový prohřešek (trest se zpětně vztahoval právě i na Tour de France 2010, kde svého třetího vítězství dosáhl).

Výčet zcela jistě není konečný. Ale mám silný dojem, že se tady neměří stejným metrem. Jednou "zapletení se do dopingové sítě" (i když ne s vazbou na konkrétní rok) vadí, jindy ne. Nejen já jsem měl a stále mám pocit, že s Lance Armstrongem bylo naloženo jako s tzv. exemplárním případem.

Doping v cyklistice i jiných sportech je zajímavým příkladem z oblasti tzv. teorie her, která "analyzuje široké spektrum konfliktních rozhodovacích situací, které mohou nastat kdekoliv, kde dochází ke střetu zájmů" (slova tetičky Wikipedie).

Mějme halu nebo stadion, na kterém se odehrává sportovní utkání. Nebo třeba koncert hudební skupiny. Na začátku všichni sedí na sedačkách. Později se několik lidí zvedne, aby měli lepší výhled. Tím ale zhorší výhled mnoha dalším lidem, kteří se tím pádem postaví také. Nakonec to dopadne tak, že všichni stojí - i když sami o sobě by to neudělali - a jejich výhled je přibližně stejný, jako kdyby bývali všichni seděli. Navíc, stání je samozřejmě méně pohodlné než sezení.

Podobnou situaci vidím i v případě dopingu. Na začátku někdo přišel s tím, že si vylepší podmínky vůči ostatním tím, že užije nějakou zakázanou látku. Ale tím se zhoršila pozice všech ostatních. Postupem času to dospělo do stavu, o kterém někteří bývalí cyklisté již hovořili - dopovali všichni, protože jen tak se dal držet krok s ostatními (kteří dopovali také).

Nakonec to možná bylo tak, že rozdíly mezi výkony jednotlivých jezdců a týmů byly přibližně stejné, jako kdyby nedopoval vůbec nikdo. Jen s tím rozdílem, že jezdci nebo celé týmy utratily peníze za zajištění dopingu, jezdci si poškozovali své zdraví a samozřejmě také riskovali ztrátu své sportovní pověsti.