Příběh na pokračování, 17. kapitola - Tenisový týden

22. července 2013 v 19:07 |  Příběh na pokračování
(...)

"Pořád se díváš na ten tenis?", povzdechla si máma v Honzově pokoji. "Učil ses něco za těch... kolik už to je? Dneska je středa, takže... pět dní, co jsi doma?"
"Jasně, mami. Mám omrknutou fyziku, chemii i dějepis. I matiku jsem si opakoval."
"A co ta práce z technického kreslení? Víš, že příští čtvrtek ji musíš odevzdat.", upozornila máma.
"Bohužel ani nevím zadání. A prosím tě, neruš mě, Tomáš Berdych teď hraje čtvrtfinále. Já vím, že ty to nesleduješ, ale mě to zajímá."
"Ajo, no tak jo. Ale u tebe to přece není jenom o zadání. Vždyť ty si s tím ani nevíš rady!"
Honza si povzdechnul: "Slibuju ti, mami, že s tím něco udělám. Ale později. Stačí ti to tak?"
Máma se zamračila, ale odpověděla: "Tak dobře." Z pokoje odešla a nechala Honzu sledovat televizi. Za chvíli se s Honzou rozloučila úplně. Že jde nakoupit a také vyřídit několik dalších věcí.

***

Navečer se máma vrátila domů. Hned zamířila do Honzova pokoje. Měla pro něj docela důležité zprávy.
"Ahoj, tak jak Berďa dopadl?"
"Prohrál, ve čtyřech setech", odpověděl Honza smutně.
"Aj, tak to je škoda... To je ti náhoda. Potkala jsem venku dva zajímavé lidi. Každého teda jinde."
"Jejdamane, koho?", lehce zatrnulo Honzovi.
"Tak jednak - teď jsem potkala před barákem Jardu Línka. Asi se vracel z práce. A říkala jsem mu o tom tvém úkolu."
"To jsi neměla, to je takový blbý", řekl Honza. Jeho optimismus z minulého čtvrtka, po rozhovoru s lékařem z pohotovosti, jako by byl ten tam.
"Ale Jarda ti pomůže! Už jsem to taky domluvila - v sobotu v 15 hodin se máš stavit. Poradí ti s tím."
"Ale přece víš, že ani nevím zadání!", upozornil mámu Honza.
"No to si je budeš muset zjistit, ne? To stejně musíš udělat tak jako tak", odpověděla máma rázně.
"Hm, to je fakt. A kdo je ta druhá osoba, kterou jsi potkala?"
"Třídní učitel Pavlíček. Toho jsem potkala ve městě. Ptal se, jak se ti daří a tak."
"Hm, to je od něj hezký."
"Taky jsem mu říkala o tom, co ti minulý čtvrtek udělal Gottlieb", přiznala se máma.
Honza se zděsil. "Tak to jsi neměla, ještě to Gottliebovi řekne nebo tak něco! Ani jsem se ti s tím neměl svěřovat, co se minulý čtvrtek v tom kreslení stalo!"
"Naopak", pousmála se máma, "Pavlíček říkal zajímavé věci. Že Gottlieb je hrozně zapšklej od té doby, co sloučili školu s učňákem a kdy se z ředitele učňáku stal jenom zástupcem. Že od té doby se mstí a dokáže si na někoho cíleně zasednout."
Honza vykulil oči. "To ti Pavlíček řekl? To je od něj hezký. To vypadá, že by to fakt mohl bejt férovej chlap. No, něco jsem o tom slyšel, že Gottlieb býval ředitel, ale nevěděl jsem podrobnosti."

O chvíli později se vrátil domů i táta. "Tak co, jak to ten Berdych dohrál?", zeptal se dalších členů rodiny.
"Prohrál, bohužel", odpověděla máma.
"No jo, z něj taky žádný eso nebude. Jo, občas něco dobrýho uhraje, ale titul na Grand Slamu nikdy nevyhraje. Takovejch promarněnejch talentů už tu bylo..."



***

V pátek večer se Honzovi sloupnul veliký strup. Ten, který vznikl nad horním rtem. Pozůstatek otoku, který naštěstí po týdnu pravidelného přikládání heřmánkových zábalů splasknul. "To je dobře, aspoň zítra nebudu před Jardou Línkem vypadat jako zrůda. Teda, před ním by mi to bylo jedno, ale třeba kdybych se měl vidět s Verčou nebo s Diankou, jestli budou doma. Anebo... Jejda, vždyť o dvě patra níž než Línkovi vlastně bydlejí Kaštánkovi... Kdybych se potkal s Míšou... Ale hlavně, musím se do té doby dostat k tomu zadání... Na koho jiného ale mám kontakt než na Vojtu? Nějak pořád nemám chuť, volat nebo psát zrovna jemu..."

Vtom Honzovi vnuklo: "Sakra, vždyť v mobilu bych měl mít číslo na Jindru Vodičku! Někdy už v zimě jsme si na sebe dávali čísla! To by mohlo být řešení." Popadl svůj obstarožní mobilní telefon, který používá zřídkakdy. Prošel si uložená čísla a opravdu - měl uložené číslo na Jindru. Hned je vytočil.

"Chihuahua, Honzo! Jak se máš?", ozvalo se na druhé straně.
Honza se zaradoval. "Čau Jindro! Teda, ty musíš ten svůj pozdrav používat pořád. Ale dobrý, hlavně že jsem se ti dovolal. Hele, já od tebe něco potřebuju. Víš, jak jsme minulej čtvrtek dostávali to zadání do toho debilního technickýho kreslení? Tak já jsem si to zadání tehdy neopsal - asi víš proč. Jo a potřebuju to do zítřejších patnácti hodin, prosím tě."
"Tak jo, já ti to oskenuju, vytisknu a někde si to předáme. Můžem si dát sraz třeba na mostě přes Čertovu rokli, třeba hned za půl hodiny?", navrhnul Jindra.
"Jasně, dík, to by bylo moc fajn, tak teda už za půl hodiny na mostě!", odpověděl mu Honza zaskočeně. Spíše čekal, že Jindra mu řekne, ať mu Honza dá svoji e-mailovou adresu, na kterou by mu to poslal. A že je připraven mu to předat tak rychle? Pro Honzu vlastně jen dobře!
"Jo, oukej. Tak zatím ahoj", rozloučil se Jindra a zavěsil.

***

Most nad Čertovou roklí. Po osmi dnech na něm Honza spočinul. Stejně jako minulý čtvrtek, i nyní na něm pár minut stál na místě. Pohleděl z mostu do údolí. Listí stromů, které bylo o osm dní dříve tak svěže zelené, se poněkud změnilo. Už to byla taková tmavá, brčálová zeleň. Přemítání nad změnami jarní přírody skončilo ve chvíli, kdy se k němu přiblížila známá tvář.
"Chihuahua, Honzo, tak tady to máš."
"Čau Jindro, díky moc. A co, vyšel ti ten tiket, jak sis minulý čtvrtek vsadil?" poškádlil spolužáka hned zpočátku Honza.
"Ty jo, nevyšel jeden zápas.", řekl Jindra s posmutnělou tváří, ve které se odrážel svit zapadajícího slunce.
"Tak to do bordelu nepůjdeš?", mrknul Honza na Jindru.
"Já bordel nepotřebuju. Nějakou holčinu si za chvíli narazím tady kousek na diskošce, právě tam valím", oplatil Jindra mrknutí Honzovi.
"Jéžiš... Ajo, tak proto jsi mi to takhle donesl. Ty tudy máš cestu", usmál se Honza. Pousmání už oblasti nad jeho rtem nedělalo takovou bolest, jako tomu bylo ještě před pár dny. "No tyhlety podniky, to není nic pro mě. A mám vlastně jiný starosti. Zítra mi budou vysvětlovat, co s tou deskriptívou." Zadíval se do zadání, které mu Jindra donesl. "Ty jo, zase nějaké zadané souřadnice bodů a parametry přímek. No, snad to zítra od toho našeho známého pochopím. Vlastně, ty už na tom pracuješ?"
"Blázníš?", podivil se Jindra. "Já vůbec netuším, co s tím. No ale nevadí mi, že z tohohle dostanu pětku, protože v tom kreslení zatím mám za druhé pololetí jedničku a dvě dvojky, takže teď když dostanu dvě pětky - jednu z té minulé školní práce a jednu z tohohle domácího úkolu, tak mi bude vycházet na vizo maximálně trojka. A s ní taky nebudu nepokojenej."
"No jo... tak to máš vychytaný."
"Proč vlastně máš bundu a dlouhý kalhoty? Dyť je teplo, ne?", zeptal se ještě Jindra zvědavě.
"To víš, ochrana všech těch odřenin, co jsem si udělal při tom pádu z kola. To kvůli němu jsem teď nebyl týden ve škole."
"Stejně jsme skoro nic nového nebrali. Půlka učitelů je u maturit. Pořád změny rozvrhu a tak. Hele, já už fakt musím jít, měj se", rozloučil se Jindra.
"Jasně, čau a ještě jednou dík.", dodal na závěr Honza a vydal se zpět domů. Nešel ale s prázdnou. V ruce měl papír, který byl pro něj velice důležitý. Příliš nerozuměl jeho obsahu. Jako by šlo o nějakou šifru. Ale věděl, že druhý den odpoledne navštíví někoho, kdo mu ty "šifry" pomůže rozluštit a vysvětlí mu postup.

***

V sobotu v patnáct hodin se Honza vydal do protějšího panelového domu. Málem si spletl zvonky. Ještě loni na podzim každé ráno zvoníval na zvonek s nápisem "Kaštánkovi", aby tím Míši vždycky vzkázal, že už čeká dole před vchodem. Ale kde ty časy jsou... Zazvonil na zvonek s cedulkou "Línkovi" a Jarda Línek mu za chvíli zabzučel. Z rozpálené ulice vstoupil Honza do chladného vestibulu panelového domu. Vyjel výtahem do čtvrtého patra. Naštěstí ve vestibulu nebo ve výtahu Míšu nepotkal. Nebo to bylo naneštěstí? Kdo ví.

"Pojď dál", vítal už Honzu ve dveřích svého bytu urostlý muž. Jako obyvkle se musel ve dveřích mírně sklonit, aby hlavou nezavadil o horní část zárubně. "Pojď do obýváku."
"Holky nejsou doma? Že bych se s nima aspoň pozdravil."
"Kdepak, holky zase vyrazily na sobotní čundr se skautem."
"Ajo, no ty se mají. Vypadnou ze města. Ale já si taky někam vyrazím, až se úplně uzdravím a hlavně až si nechám opravit kolo. Asi ti máma říkala, jak jsem minulý týden spadl z kola?"
"No říkala, říkala."
"No tak po té nehodě mám na kole pár rozbitých věcí. Třeba obrovskou osmu na zadním kole. Nedalo by se s tím jezdit."
"No dobrý," zastavil Honzu Jarda Línek. "Tak mi ukaž to zadání, ať se na to podíváme. Posaď se."
"Jo, tady to je", předal mu Honza list papíru. Pohodlně se usadil v očekávání, že za několik okamžiků se začne dozvídat něco, čemu dosud úplně neporozuměl. Že tomu alepoň trochu rozumí, se domníval minulý čtvrtek, když sledoval Dennyho Bureše, jak postupuje při zkoušení u tabule, ale asi to byl dojem mylný.

Jarda si dlouze prohlížel zadání. Až příliš dlouze.
"Ty jo, co to je? Já jsem myslel, že v technickém kreslení budete mít za úkol něco jako sestrojení nějakého výkresu v těch třech tradičních formách - nárys, půdorys a bokorys. Plus k tomu nějaká technická dokumentace. S tím bych ti poradil, to máme ve fabrice běžně. Ale tohleto? To jsme měli možná někdy tak ve druháku na vysoké. Jestli vůbec, protože zrovna tohle si ani nevybavuju, že bychom tam někdy měli. Nezlob se, ale s tím ti neporadím."
Honza měl divné tušení už ve chvíli, kdy se Jarda dlouze díval na zadání a nic k tomu neříkal. Následná odpověď byla pro něj jen potvrzením neblahé předtuchy.
"No jo, tak to se nedá nic dělat. Přesto, díky, že sis udělal čas."
"Nemáš zač", odpověděl mu Jarda.
"No... ale přesto díky. Tak pozdravuj Irenu a holky." Irena Línková je Jardovou ženou.
Ze čtvrtého patra sjel Honza výtahem do chladného vestibulu v přízemí.
"Uff, tohle musím nějak vstřebat. Snahu jsem nakonec měl... teda vlastně, ona to domluvila máma... ale to je jedno... ale ono to nakonec stejně vyjde nastejno."
Vestibulem prošel rychle. Opět na rozpálenou ulici veselského sídliště. Přes ulici naproti a byl zase zpátky doma.

***

"To seš zpátky nějak rychle? To ti to Jarda tak rychle vysvětlil?", přivítal svého syna pan Karásek.
"Ty jo, představ si to, ani Jarda neví, jak na to", odvětil smutně Honza.
"Že by ani pan inžinýr nebyl tak chytrej, jak by se podle titulu zdálo?", utrousil táta.

Honza vešel do svého pokoje. Svalil se na postel. Pustil si televizi. Už běžel první set finále ženské dvouhry French Open. "Tak, podívám se na tenis, pak se možná mrknu ještě na něco do školy. Zítra dopoledne možná taky. Ale fakt jenom možná. Odpoledne pak budu sledovat mužskou dvouhru. Finále je Djokovič proti Federerovi, tak jsem zvědav, jestli Jindrovi vyjde ten jeho tip, že vyhraje Djokovič. Ale na nějakej úkol do pitomýho technickýho kreslení kašlu! Zvysoka! Nebo to nějak spatlám sám! Stejně si na tom Gottlieb zase něco najde, stejně jako mu vadila ta nula, když jsem ji nakresllil dvakrát větší než ostatní body! Zase si se mnou pohraje jako... jako tenista s míčkem. Už minulý i předminulý týden to bylo, jako by do mě bušil raketou!"

(...)
 


Komentáře

1 Tomáš Fiala Tomáš Fiala | Web | 23. července 2013 v 18:40 | Reagovat

Tak vida, že se příběh odehrává v současnosti... Pěkná kapitola, děj se celkem hýbe (což je skvělé). Už se těším na pokračování. A teď půjdu přepisovat další kapitolu Velkého týdne do PC, to mi asi dá zabrat.

2 baywatchnights baywatchnights | E-mail | Web | 23. července 2013 v 22:25 | Reagovat

[1]: Z některých důvodů by možná bylo lepší, kdyby se odehrával v mírné minulosti, ale teď už nešlo jinak. Jindra Vodička už v 9. kapitole mluvil o Djokovičovi a Federerovi. A měnit obsah předchozích kapitol by nebylo vhodné.

20. květen připadal na čtvrtek naposledy v roce 2010, takže úplná současnost by to také nebyla. Ale mobilní telefony samozřejmě už tehdy byly v každé rodině. Tak se asi paní Karásková svému manželovi neozvala z jiných důvodů. :-)

Další možností je, že Karáskovi nejsou příliš nakloněni k využívání moderních nebo i módních záležitostí. I Honza má jen starý mobilní telefon, který používá málokdy (viz poslední kapitola).

Jsem rád za to, že jsem pokročil dvěma kapitolami v docela krátkém čase. Děkuji za komentář ke každé z nich. I já jsem měl z nich měl dobrý pocit.

Kapitola se školní exkurzí bude v pořadí až devatenáctou. Ještě se mezitím něco stane.

Další položkou na mých stránkách ale asi bude něco jiného. Možná další část z cyklu Setkání s tajemnem. Možná se příští týden objeví zajímavý námět jako téma týdne na Blog.cz. Už jsem takto napsal letos dvě povídky a loni jednu básničku. I básničky z roku 2007 byly inspirovány konkrétními zadáními. :-)

3 Tomáš Fiala Tomáš Fiala | Web | 24. července 2013 v 9:17 | Reagovat

Abych se přiznal, taky mobil moc nepoužívám... Když jsme měli ve škole dávat třídní učitelce svá čísla, svůj řádek jsem proškrkl, protože mám telefon skoro pořád vypnutý, takže by se mi nedovolala.

Psaní na konkrétní zadání mám taky celkem rád (a témata týdne znám, taky jsem na Blogu nějaký čas působil). Ale teď chci zkrátka dopsat Velký týden a v srpnu se asi k internetu moc často nedostanu. A od září začnu zveřejňovat články a povídky, nový příběh na pokračování zatím ne.

4 baywatchnights baywatchnights | E-mail | Web | 25. července 2013 v 12:52 | Reagovat

[3]: Kromě dvou povídek a jedné básničky, jako Téma týdne jsem napsal i dvě úvahy - Tři tečky za 2. světovou válkou a Čas plyne stále rychleji.

Novou kapitolu Velkého týdne jsem si přečetl. Je zakončená velice napínavě, aby nechala čtenáře v nejistotě. Co ti "sígrové" mohli řešit s nějakým mladíkem v opuštěném domě v cizím městě? Pasáž, kdy je Adam se Zitou sledují, je psaná pěkně napínavě a to je dobře.

Adama mi bylo líto, když jsem si přečetl o tom, jak si zbytečně z mobilu vymazal cenný důkazní materiál.

Můj Příběh na pokračování ještě vydá na mnoho kapitol. Honza Karásek se posunul z výchozího 20. května do 30. května, ale do vysvědčení mu zbývá ještě měsíc a během té doby se může přihodit věcí... :-)

5 Tomáš Fiala Tomáš Fiala | 25. července 2013 v 17:59 | Reagovat

Tak ať se v psaní daří... Jinak Velký týden má hlavně sledovat hlavní zápletku, proto se už tolik nerozepisuji (a byla chyba, že jsem to dělal ze začátku).

6 baywatchnights baywatchnights | E-mail | Web | 25. července 2013 v 20:07 | Reagovat

[5]: Mně to větší rozepisování špatné nepřišlo. Kapitoly z Adamova víkendového pobytu u babičky byly moc pěkné, i když se hlavní zápletky téměř netýkaly.

Jsem velice rád za všechny dosavadní komentáře, hlavně k příběhu na pokračování. Včetně případných výtek, třeba k tomu, aby v každé kapitole byl nějaký děj a aby skončily v místě, které čtenáře bude do další kapitoly trochu napínat. :-)

Rád si přečtu závěrečnou kapitolu Velkého týdne a přeji hodně zdaru v psaní dalších literárních děl i menších dílek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama