Září 2013

Příběh na pokračování, 18. kapitola - Ráno moudřejší večera

27. září 2013 v 7:44 Příběh na pokračování
(...)

Slunci zbývala asi hodina do konce jeho poslední pracovní směny v týdnu od 24. do 30. května, když jeho paprsky dosáhly do kuchyně Karáskovic bytu. Při večeři se tam sešli všichni tři členové rodiny. Na rozdíl od slunečného dne, který byl v té době každodenním pravidlem, společné setkání Honzy, mámy i táty při večeři nebo i snídani bývá spíše výjimkou.

"Tak přece je ten Federer borec. Další titul z Grand Slamu. Ty zkušenosti jsou prostě vidět.", liboval si táta nad vítězstvím svého oblíbeného tenisty. Honza si v tu chvíli vzpomněl na Jindru Vodičku. Že jeho tip na vítěze mu nakonec přece jen nevyšel.
"Radši řeš, co s klukem. Sakra, máš maturitu ze stavebky, ale v tomhle rýsování klukovi pomoct nedokážeš...", přešla máma k rodinným problémům.
"No nedokážu. Nejsem inžinýr jako jiní. Tomuhle prostě nerozumím. I když, ani ten inžinýr klukovi neuměl poradit. Nebo možná spíš nechtěl?", odpověděl táta.
"Prosím vás, už to neřešte. Aspoň ne teď při jídle. Chci se v klidu najíst", požádal své rodiče Honza.
"Ale vždyť to je pro tvoje dobro. Proč k tomu přistupuješ tak odevzdaně? Třeba minulý týden, potom co jsme se vrátili z pohotovosti, jsi vypadal tak optimisticky. Že na tom určitě budeš pracovat a že uděláš všechno, co je v tvých silách", odvětila máma.
Odpověď nepřišla od jejího syna, ale od manžela. "Typická nevyrovnanost. Náladovost. Nerozhodnost. To se u něj stává často", povzdechl si táta.
Honza prudce vstal ze židle. "Tak dost, tohle poslouchat nebudu!"
"Přesně ukázka toho, co jsem říkal", dodal táta.
"Nějak mě přešla chuť. Jdu do pokoje", oznámil Honza svým rodičům. "A jestli mě máte rádi, tak mě s tím už prosím vás neotravujte. Aspoň dneska ne."
"Tak dobře, ale zítra si o tom promluvíme. Nebo hned ráno se nad tím zamysli. Ráno moudřejší večera!", odpověděla ještě máma.

V pokoji si Honza nachystal učení na další den. Tím jeho příprava na vyučování skončila. Hned poté si pustil televizi. Zrovna když vysílali předpověď počasí. Další tři dny slunečného počasí. Odpolední teploty 30 - 35 stupňů Celsia. "To bude pařák, v úterý na výletě", pomyslel si Honza. "Ale daleko lepší, než kdyby mělo pršet. Nejradši bych do Kamenice dojel na kole. Z Veselí do Kamenice to je dvacet kilometrů, to znamená asi tak hodinu jízdy. Před zámkem budeme až o půl desáté, aspoň v tu dobu tam na nás má čekat Denny. V pohodě by stačilo, kdybych vyjel o čtvrt na devět. Takhle budu muset vyjít z baráku už o čtvrt na osm." Vtom se ale zarazil. "No jo, jenže vlastně ještě nemám opravené kolo, sakra. Jako bych už na tu nehodu zapomněl, taky dobrý." Vůbec ve svých úvahách nedošel k důležitější myšlence - že cesta na kole by mu určitě neprošla u vyučujících. Vždyť jde o dobu školního vyučování a učitelé mají za žáky odpovědnost.

Sledováním televize strávil celý večer. Na konci televizního maratónu byl tak unaven, že hned usnul. Školní trampoty v tu chvíli docela vypustil z hlavy. Jako by platilo to "ráno moudřejší večera". Nebo spíše "zítřek moudřejší dneška".

Život na vesnici aneb Martinův výlet do Láskovic (Téma týdne)

21. září 2013 v 7:20 Povídky
Letní prázdniny mezi druhým a třetím ročníkem studia na čtyřletém gymnáziu trávil Martin různě. Hned začátkem července byl s rodiči a mladším bratrem na týdenní dovolené na Šumavě. Denně nachodili okolo patnácti až dvaceti kilometrů. Druhou polovinu července strávil u babičky v Ostravě. Daleko od svého domova.

Srpen ale Martin trávil doma. Neznamenalo to však, že by byl zavřený za zdmi domu, ve kterém bydlí. Bylo-li přijatelné počasí, vydal se na projížďku na kole. Většinou někam do terénu. Často však projížděl přes místa, která znal už jako své boty, protože tam jezdíval i na jaře při svých odpoledních nebo víkendových vyjížďkách. Zato jeden krásný kousek světa mu při jeho cyklistických toulkách zůstal zapovězen.

Kobylí skála a krásný výhled na hluboký kaňon řeky. Prý krásné místo, vzdálené od Martinova bydliště jen asi deset kilometrů. Stačí dojet po silnici do Láskovic, tam odbočit na polní cestu, která asi po patnácti stech metrech končí. Potom další půlkilometr pokračuje - jak Martin zjistil z internetové mapy - jen úzká lesní cesta, která vede k vyhlídce nad skálou. Proč tudy Martin na kole nikdy nejel? Důvod byl jednoduchý. Hned za posledním láskovickým domem, při vjezdu na polní cestu, je zákazová značka. Vlastně, na jednom stojanu jsou hned dva zákazy. "Zákaz vjezdu všech vozidel" s dodatkovou tabulkou "mimo vozidel ZD Láskovice" a hned pod ní značka "Zákaz vjezdu cyklistů". Přes Láskovice jel Martin už několikrát, ale jet na kole někudy, kde to má zakázáno, to se nikdy neodvážil (a vést kolo dva kilometry "tam" a stejnou vzdálenost "zpět", to se mu rozhodně nechtělo). Jen mu při pohledu na tu značku vrtávalo hlavou, proč se zákaz týká i cyklistů. A proč vlastně ten zákaz je uveden na zvláštní značce, když i značka "Zákaz vjezdu všech vozidel" se sama o sobě týká i jednostopých nemotorových vozidel.

Martin si zjistil autobusové spojení, jak se ze svého města do Láskovic dostane. Možností moc není. V pracovní dny v období školních prázdnin jezdí mezi městem a Láskovicemi jen tři autobusové spoje "tam" a tři "zpět". Odjezdy ze města jsou o půl šesté ráno, o půl třetí odpoledne a o půl sedmé večer. Brzy ráno se Martinovi jet nechce - v tu dobu je ještě skoro tma a v Láskovicích by měl jen hodinu času, protože zpět z Láskovic do města jezdí autobusy jen v pět hodin ráno, sedm hodin ráno a v pět hodin odpoledne. Kdyby byl školní den, tak by jezdil ještě spoj ve třináct hodin, ale školní den není a i tak by to Martinovi nevyhovovalo, protože by musel okolo Láskovic strávit sedm hodin. A to je zbytečně moc. Kdyby vyjel o půl sedmé večer, tak už mu nepojede nic zpět. Jedinou možností tedy je odjet ze města o půl třetí, v Láskovicích mít něco přes dvě hodiny času a v pět odpoledne jet zpět. Hotovo, naplánováno.

Bezpodmínečné závazky fotbalistů, povinného zastoupení žen a moje závazky

10. září 2013 v 14:37 Ostatní
Před zápasem s Arménií měli fotbalisté za úkol bezpodmínečně nad Arménií vyhrát a pak pokud možno vyhrát i v Itálii, na Maltě a v Bulharsku. Ale chyba lávky. Čeští fotbalisté se soupeřem z Kavkazu prohráli a teď musejí ještě bezpodmínečněji vyhrát v Itálii. Připomíná mi to moji dávnou - a docela nesmyslnou - snahu, když jsem si jednou dal závazek, že během dvou měsíců se mi povede zhubnout deset kilogramů. Načrtl jsem si přesně tabulku s jednotlivými dny, kolik kilogramů bych měl v jednotlivých dnech vážit. Po dvou týdnech jsem zjistil, že jsem naopak jeden kilogram přibral. Přepsal jsem tedy tabulku tak, abych za jeden a půl měsíce zhubl jedenáct kilogramů. Když po dalších dvou týdnech zůstala - i přes časté sportovní aktivity - moje hmotnost na stejné hodnotě, na nějaké nesmyslné "bezpodmínečnosti" se snahou zhubnout těch 11 kilogramů během dalšího měsíce jsem se vykašlal. A stejně to dopadne i s českými fotbalisty po dnešním zápase s Itálií.

V komentáři k poslednímu článku jsem psal o nesmyslném návrhu EU, podle kterého by měly v představenstvech soukromých firem být zastoupeny ženy v povinné výši nejméně 40%. A která ze soukromých firem toto nařízení nesplní, bude pokutována. Jednak je mi záhadou, proč se proti tomuto nesmyslnému návrhu postavila jen asi 1/3 členských států EU (zbytek s tím souhlasí?), ale hlavně mi nad tím vším zůstává rozum stát. Pokud bude schválena tato kvóta, pak jednak půjde o nepřípustné vměšování do soukromých záležitostí jednotlivých společností, jednak tím EU opět mírně ztratí na konkurenceschopnosti s ostatními mocnostmi (pokud nějaká společnost sama uváží, že pro její prospěch bude dobré, aby v jejím čele stály schopné ženy, pak žádné kvóty nepotřebuje), jednak tím bude degradováno postavení i těch žen, které si své místo ve vedení společnosti vydobyly svými schopnostmi a ne jen na základě jakési kvóty. Nebezpečným precedentem se toto nařízení stává i proto, že záhy mohou přijít návrhy podobných kvót pro různé národnostní, náboženské nebo dokonce sexuální menšiny. Možná si v některé z firem ale spočítají, že pro ně bude výhodnější zaplatit pokutu a mít vedení vybrané podle svých představ, než aby pokutu sice neplatily, ale v jejich vedení byly méně schopné osoby, které se tam musely dosadit na základě jakéhosi "eurozávazku".

V minulých týdnech jsem sice nepokročil v psaní svého Příběhu na pokračování, ale dobře jsem si promyslel, co má být obsaženo v následujících kapitolách. Ta nejbližší vyplní neděli 30. května a pondělí 31. května. O den později vyrazí Honza Karásek na dlouho očekávanou exkurzi na zámek v Kamenici a nedalekou tvrz Malonice. Jak před výletem, tak na samotném výletě, se přihodí zajímavé věci. Dal jsem si závazek, že nejbližší dvě kapitoly napíši do konce září. Snad mi vyjde tento závazek lépe, než vyšel českým fotbalistům pomyslný závazek porazit své soupeře z Arménie. :-)