Říjen 2013

Lou Reed a Suzanne Vega - čerstvé setkání s tajemnem

27. října 2013 v 21:45 Setkání s tajemnem
Dnešní den, který se podle předpovědí počasí mohl, ale také nemusel, stát dnem slunečným, jsem strávil převážně na toulkách podzimní krajinou.

Při takovýchto osamělých toulání mám mnoho času k přemýšlení. O osobním životě, o určitých "pracovních závazcích", ale i o mnoha dalších otázkách. Jednou z myšlenek, která mě napadla při pohledu na žlutavé listí, z větší části již spadané pod stromy a jen z menší části se na těch stromech stále držící, byla otázka přechylování příjmení u žen.

Už dříve jsem si říkal, že se mi hodně nelíbí, když se ženy s českým příjmením rozhodnou mít své příjmení v "mužském" tvaru (třeba Emma Smetana nebo Petra Svoboda). Na druhou stranu, nelíbí se mi ani přechylování mnoha zahraničních jmen, zejména u hereček a zpěvaček, kde i česká média častěji uvádějí verzi bez koncovky "-ová". A jako příklad mě napadla - a dlouho jsem na tuto drobnou věc myslel - zpěvačka Suzanne Vega. Vzpomněl jsem si na koncert z listopadu 2009 k příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu, na kterém vystoupilo i několik zahraničních umělců (vesměs těch, kteří se přátelili s - v době konání koncertu ještě žijícím - Václavem Havlem). Jeho televizní záznam byl doprovázen komentářem hudebního publicisty Jiřího Černého, který zpěvačku představil "Suzanne Vegová". Jak tehdy, tak i dnes při té vzpomínce (která se vztahovala právě k tomu koncertu z listopadu 2009 a skutečnosti, že Suzanne Vega se přátelila s Václavem Havlem), jsem si říkal, že takovéto příjmení opravdu není vhodné přechylovat a měl by být uváděn původní tvar.

Dnes večer jsem se - pro dnešek poprvé - dostal k internetu, kde jsem si přečetl (kromě povolebního zpravodajství), že dnes, 27. října 2013, zemřel hudebník Lou Reed. Přiznám se, to jméno mi nic neříkalo. Po kliknutí na článek oznamující jeho úmrtí jsem se upřímně zděsil. V článku je fotografie právě z onoho koncertu z listopadu 2009 a na fotografii jsou Lou Reed, Václav Havel a Suzanne Vega...

Kolik % hlasů také (ne)stačilo k získání mandátu

26. října 2013 v 22:16 Volby a politika
Volby jsou za námi a mě k nim napadá mnoho komentářů, které by vydaly (a možná postupem času vydají) na několik článků.

Prvním z nich je připomenutí toho, co jsem napsal už v tomto článku, totiž že v krajích s menším počtem obyvatel (resp. s menším - v absolutních číslech - počtech voličů, kteří ve volbách odezvdají platný hlas) nestačí k získání alespoň jednoho mandátu ani 5 % hlasů, ale je jich potřeba o něco více.


Straně TOP09 v Karlovarském kraji (nejmenší kraj, navíc s nejnižším % volební účasti; rozdělovalo se jen 5 mandátů) nestačilo ani 10,08 % získaných hlasů.
ODS nezískala v Karlovarském (tam je to pochopitelné - viz výše) kraji ani jeden mandát. Stejně tak to dopadlo v Liberecké kraji, kde získala 6,95 %; a ve Zlínském kraji, kde získala 5,66 %.
Ani 5,57 % hlasů neznamenalo pro "Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury" získání byť jediného poslaneckého křesla za Plzeňský kraj.

Jen velmi těsně získala ODS alespoň ten jeden mandát v kraji Vysočina. Jak jsem na to přišel?
Už asi hodinu předtím, než na stránkách www.volby.cz naskočilo definitivní rozdělení mandátů mezi jednotlivé kraje, jednotlivé strany a jednotlivé kandidáty, jsem si podle - v tu chvíli již na 99,9 % sečtených hlasů - vypočítal, jak se budou mandáty dělit mezi jednotlivé kraje (počítal jsem to takto poprvé, metodiku výpočtu jsem si odvodil z dostupných čísel a hle - jak jsem o tu hodinu později zjistil, můj výsledek se shoduje se skutečným výsledkem :-D). V tzv. prvním skrutiniu bylo rozděleno celkem 194 mandátů. "Zbytkových" 6 mandátů připadlo krajům, které dosáhly nejvyššího zbytkového čísla po prvním dělení. Až šestým v pořadí, co se týče velikosti tohoto zbytkového čísla, byl Kraj Vysočina, který díky tomu získal dodatečné, jedenácté křeslo. A právě až to jedenácté pořadí patří prvnímu kandidátovi za ODS, viz tady.

Jen o několik set nižší byla hodnota zbytkového čísla u Jihočeského kraje, který tak těsně nezískal 13. křeslo, ale připadne mu pouze 12 poslanců...

Naopak ve velkých krajích by stačilo k získání alespoň jednoho mandátu menší volební zisk, než je 5 %. Například v Praze - "Úsvit" zde získal jen 3,19 % hlasů, přesto jedno poslanecké křeslo za kraj Praha získal. Nebo ODS - při volebním zisku 11,99 % získala 4 mandáty. Podíl v % na 4. mandátu činí téměř přesně 3 %. Kdyby neexistovala umělá 5-tiprocentní "celostátní hranice", tak větší nárok na to "24. pražské poslanecké křeslo" by měl jeden kanditát ze Strany svobodných občanů, jeden kandidát ze strany Piráti a dokonce dva kandidáti ze Strany zelených...

Sněmovní volby 2013 (Téma týdne)

22. října 2013 v 2:33 Volby a politika
V předchozím článku jsem sliboval, že brzy napíši nějaký postřeh k aktuálnímu dění. A protože jsou za dveřmi předčasné volby do poslanecké sněmovny, budu se zde věnovat právě volbám (stejně jako jsem sem něco málo na volební témata napsal i před loňskými krajskými + senátními volbami a před letošními prezidentskými volbami.

Jak už jsem psal v článku o pádu vlády, tak se mi nelíbí, že volby se konají ani ne 3,5 roku po konání předchozích voleb. Koncem května 2010 dali voliči poslancům čtyřletý mandát a podle mě je alibistické, když si sami zvolení (ovšem ne všichni) "v průběhu hry", že chtějí "rozdat karty" znovu. Ale budiž, nic s tím nenadělám.

Předem chci poznamenat, že se mi nelíbí přístup veřejnoprávní televize k výběru politických stran do předvolebních diskusí. Už před volbami 2006 a 2010 platilo, že do jednotlivých "Otázek Václava Moravce speciál", které se konaly v každém kraji zvlášť, tedy celkem čtrnáct asi jedenapůlhodinových pořadů, byli pozváni zástupci pouze těch stran, které "podle dvou na sobě nezávislých průzkumů měly v daném kraji šanci překročit pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny". Reálně to znamenalo, že ve všech čtrnácti vysíláních se objevili lidé z pěti politických stran - ODS, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a Strana zelených. Žádná z dalších stran se nedostala ani do jednoho dílu tohoto pořadu. Dalším stranám zbyl daleko menší "veřejnoprávní" prostor k prezentaci.

Letos došlo ke změně, kdy do obdobného pořadu (opět 14 vysílání - z každého kraje zvlášť) jsou strany vybírány podle tzv. volebního potenciálu, který je na stránkách České televize definován takto:
Aktuální volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by strana mohla v současnosti hypoteticky získat, pokud by se k ní přiklonili všichni lidé, kteří její volbu reálně zvažují a nevylučují účast u voleb. Součet volebních potenciálů stran je více než 100 %. Respondent, který se rozhoduje (například) mezi dvěma stranami a vážně zvažuje jejich volbu, je jejich potenciální volič a vstupuje tak do volebního potenciálu obou stran. Volební potenciál je nutno chápat pro každou stranu odděleně.

Klidně se tak může stát, že například 8 % dotazovaných uvede jedinou stranu, kterou vážně uvažuje volit (pravděpodobně nějakou názorově vyhraněnou stranu, ke které nemají voliči reálnou alternativu, například KSČM), zatímco jiná strana může mít tzv. volební potenciál ve výši například 10%, ale všichni respondenti uvedou tuto stranu jen jako jeden z několika subjektů, který chtějí volit.

Do pořadu jsou pozváni zástupci přibližně osmi stran s nejvyšším tzv. volebním potenciálem. Takže některé strany mají příležitost prezentovat se hned čtrnáctkrát, zatímco mnohé strany tu příležitost nedostanou vůbec. Nabízí se otázka - může vůbec vzrůst volební potenciál stran, které nemají možnost takové mediální prezentace, kterou měly jiné stran, které už předtím ten potenciál údajně měly?

Průzkumy veřejného mínění jsou takovou samostatnou kapitolou. Na jaře 2006 "vystřelily" preference Strany zelených ze 2 % na 7 % snad během dvou týdnů. Shodou okolností - nebo snad záměrně? - krátce předtím, než proběhly první "Otázky Václava Moravce speciál", kam se díky tomu dostal i zástupce této strany. Pak už preference této strany nepoklesly, ba naopak. Zatímco zástupci mnoha jiných stran takový mediální prostor zdaleka nedostali. V roce 2010 přišlo to samé v blěděmodrém, a to i doslova. Jen roli Strany zelených - s podobně raketovým nárůstem preferencí - převzaly Věci veřejné. Podobným způsobem náhle "vystřelily" v roce 2013 preference uskupení zvaného ANO...

Je zvláštní, že před prezidentskými volbami to bylo možné udělat jinak a že všichni kandidáti dostali ve veřejnoprávním médiu stejný prostor k prezentaci svých názorů. Neboli, když se chtělo, tak to šlo.

Před sněmovními volbami na jaře 2010 ve mne budilo silnou nedůvěru uskupení Věci veřejné. Zatímco od ostatních "větších" stran jsem tak nějak věděl, co od nich mohu očekávat, tak v případě takovéhoto, do politického spetra těžko přesně umístitelného, subjektu, bylo těžké něco předvídat. Věci veřejné tehdy hlásaly věty jako "budeme lepší než zavedené strany" nebo "zavedeme prvky přímé demokracie". Jak známo, brzy přišla pro voliče tohoto uskupení (a možná i pro další lidi) těžká deziluze.

O 3,5 roku později se stejná nebo podobná situace opakuje hned u dvou subjektů. První z nich opakovaně prohlašuje, jak oni budou "těmi lepšími", kteří zcela změní politické poměry, všechno budou dělat lépe atd. Druzí z nich mají přímou demokracii přímo ve svém názvu. První ze jmenovaných subjektů má v čele osobu vlastnící mj. společnosti, které jsou již delší dobu napojeny na státní rozpočet, a to díky dotační podpoře tzv. biopaliv. Zároveň jde o osobu, která v nedávné době převzala vydavatelství MAFRA, vydávající mj. Mladou frontu DNES a Lidové noviny. Je nabíledni otázka - budou tyto noviny, jak v předvolebním období, tak i po volbách, "měřit všem stejně"? Budou případně kritizovat svého vlastníka? Ne, tato osoba a strana, kterou vede, nemůže dostat moji důvěru. Přesněji řečeno, tato strana naopak má moji silnou nedůvěru.

V čele druhého ze jmenovaných subjektů je člověk, který dosáhl za posledních 20 let bezesporu zajímavých úspěchů v oblasti turistického ruchu. Ale v politické branži pro mne je osobou navýsost populistickou, hlásající "snadná řešení složitých problémů". Nelze zapomenout na období před prezidentskou volbou, kdy tato osoba, jen co byla zvolena do senátu, ohlásila svoji kandidaturu na prezidenta (přitom obě funkce se pochopitelně neslučují, takže po několika málo měsících by jí senátorský mandát zanikl a v příslušném volebním obvodě by se musely konat nové volby). Ale bylo to příiš pozdě na to, aby získala platné podpisy od 50 000 občanů. Tedy, více než 50 000 podpisů na příslušných podpisových arších obsaženo bylo, jen s tou platností to bylo ošidné. Když byl tento kandidát z prezidentské volby vyloučen pro nesplnění této podmínky, podal žalobu k ústavnímu soudu, hovořil o nespravedlnosti volebního zákona apod. Jestlipak by podobně postupoval, kdyby býval těch 50 000 platných podpisů získal?

V prezidentských volbách tedy teto člověk kandidovat nemohl, ale mandát senátora (s platností až do října 2018) mu pochopitelně zůstal. Ale netrvalo dlouho a ta samá osoba kandiduje opět jinam - do poslanecké sněmovny, jako lídr Středočeského kraje (zatímco do Senátu PČR byl zvolen za Zlínsko)...

Samozřejmě si nemyslím, že pouze a jen tyto dva subjekty jsou podivné, zatímco všechny ostatní kandidující strany jsou dobré. Podle mě je mnoho pravdy na tom, že strany označované dříve za pravicové učinily velký "úkrok do středu" a že strana chápaná obecně za největší levicovou stranu je už po nějakou dobu spíše "slibováním modrého (jaký paradox u strany, která vyznává docela jiné barvy) z nebe". Tím hůře se ale dá rozhodovat, koho má kdo volit. Mnoho pravdy je na slovech, že tyto volby nejsou "o tématech".

Přímou demokracii má ve svém názvu i strana s předlouhým názvem, který bývá obecně zkracován na "Volte pravý blok www.cibulka.net". Jak jsem si všiml, tak oproti předchozím sněmovním volbám tato strana svůj název už dále neprodloužila, ale hlavně - tentokrát kandiduje pouze v Praze. Takže bych ji ani volit nemohl. Zároveň si pokládám otázku, jaký smysl to má, kandidovat do celostátních voleb pouze v jednom volebním kraji, když takto je předem jasné, že pětiprocentní hranici získaných hlasů taková strana nemůže snad ani teoreticky překročit.

Pro zjištění průniku svých názorů s názory jednotlivých politických stran jsem už asi před týdnem použil Volební kalkulačku. Dnes jsem vyplnil dotazník v její rozšířené části (kde je 80 dotazů, zatímco v té "užší" části je otázek jen 35). V obou případech mi vyšla 75% - 80%ní shoda s jednou a toutéž stranou. Naopak na pomyslném chvostu žebříčku se ocitly v jednotlivých dotaznících dvě různé strany.

Je to paradox. Mám silné ekologické cítění, přesto se jen docela málo shoduji s názory Strany zelených. Co je například ekologického na tom, když se do paliv přidává několik málo % tzv. biosložky? Domnívám se, že sociální cítění mám také, přesto se strana, která má v názvu slovní základ "sociál-", ocitla také na samém konci mého "žebříčku shody". Co je sociálního na tom, když má být kvótami zvýhodněna určitá skupina lidí na úkor jiné skupiny lidí? Je zajímavé, že jen málo kandidujících politických stran lze označit za euroskeptické. A jde snad jen o strany na pravém okraji politického spektra. Co je "pravicového" na tom, že nejsem spokojen s tím, kolik pravomocí bylo zbytečně delegováno na nadnárodní úroveň a nejsem spokojen s EU coby "nadstátní" organizací?

Stále uvažuji nad několika možnostmi, komu svůj hlas nakonec ve volbách svěřím. Stejně jako existuje mnoho stran, u kterých jsem si jist, že jim svůj hlas nesvěřím, viz výše. Nakonec se možná budu rozhodovat stejně jako u krajských nebo komunálních voleb - přihlédnu k tomu, kdo za tu kterou stranu kandiduje. Krajským lídrem jedné ze stran, která sice není euroskeptická, ale přece jen zachovává určité tradiční hodnoty, je osoba, jejíž práce na komunální úrovni si velice vážím a vím, že jde o slušného člověka. I když se s touto stranou podle "Volební kalkulačky" shoduji jen z 58%. Koneckonců, k té straně, se kterou se shoduji ze 75 - 80%, mám výhrady (které se týkají těch zbývajících 20 - 25%), kvůli kterým bych ji stejně asi nevolil.

Každopádně, ať nakonec budu volit kohokoliv, k volbám určitě půjdu a někomu svůj hlas dám. Je dobře, že existuje pouze volební právo a nikoliv volební povinnost, ale pro mě osobně jsou volby takovou "morální povinností".
"Volebních postřehů" mě napadá ještě několik, ale nechám si je pro jiný článek, který (snad) napíši až po volbách. :-)

P. S. Tento článek není nový - napsal jsem jej už minulý týden. K jeho opětovnému zveřejnění jsem přistoupil proto, že mezitím se "volby" staly tématem týdne a chtěl jsem, aby tato úvaha byla do "Tématu týdne" zařazena. :-)

Protimluv o počtu volebních obvodů a procentu hlasů potřebnému ke vstupu do sněmovny

18. října 2013 v 6:41 Volby a politika
Koníček (pozn. František Koníček, kandidát do sněmovny za SPOZ) poznamenal, že SPOZ navrhuje, aby se zvýšil počet volebních okrsků z 14 na 35 a také snížit hranici pro vstup do Sněmovny z pěti procent na tři. To by se líbilo i komunistům.
(poslední odstavec)

Při dvousetčlenné sněmovně a 35 volebních obvodech vychází, že z každého obvodu se do sněmovny dostane přibližně 6 poslanců. V obvodech s menším počtem voličů by to bylo dokonce jen 5 poslanců, ale zde budu uvažovat stav, který by platil pro většinu volebních obvodů, tedy 6 poslanců zvolených za každý obvod.

Představme si modelovou situaci ve fiktivním obvodu "Veselí + Kamenice". Voleb se v okresech Veselí a Kamenice (tvořících dohromady společný volební obvod) zúčastnil takový počet lidí, že tento obvod má získat 6 míst ve sněmovně. Volební zisky stran byly následující:

Strana "A" - 28 % hlasů
Strana "B" - 20 % hlasů
Strana "C" - 16 % hlasů
Strana "D" - 9 % hlasů
Strana "E" - 7,5 % hlasů
Strana "F" - 6 % hlasů
Další kandidující strany získaly méně než 6 % hlasů. Pro tento výpočet je nemusíme brát v potaz, protože je jasné, že více než šest stran si nemůže rozdělit šest mandátů náležejících obvodu "Veselí + Kamenice". Jak se mezi strany "A - F" rozdělí těch šest mandátů?

Jednotlivé volební zisky se vydělí jednotlivými celými čísly. Jednotlivá pořadí jsou podílem volebního zisku a čísla odpovídajícímu příslušnému pořadí.
Strana "A":
1. místo: 28/1 = 28
2. místo: 28/2 = 14
3. místo: 28/3 = 9,33
4. místo: 28/4 = 7

Strana "B":
1. místo: 20/1 = 20
2. místo: 20/2 = 10
3. místo: 20/3 = 6,67

Strana "C":
1. místo: 16/1 = 16
2. místo: 16/2 = 8
3. místo: 16/3 = 5,33

Strana "D":
1. místo: 9/1 = 9
2. místo 9/2 = 4,5

U stran s menším volebním ziskem nemá v tomto případě smysl provádět výpočet poměrových čísel, protože je zjevné, že na ně v tomto volebním obvodu vyjde nejvýše jeden mandát. Možná ani to ne... Ba co možná, spíše určitě.

Přidělení mandátů jednotlivým stranám zjistíme sestupným seřazením výsledných čísel:
1. místo = 1. pořadí strany "A" (28)
2. místo = 1. pořadí strany "B" (20)
3. místo = 1. pořadí strany "C" (16)
4. místo = 2. pořadí strany "A" (14)
5. místo = 2. pořadí strany "B" (10)
6. místo = 3. pořadí strany "A" (9,33)
--------------------------------------------------------
7. místo = 1. pořadí strany "D" (9)
8. místo = 2. pořadí strany "C" (8)
9. místo = 1. pořadí strany "E" (7,5)
10 místo = 4. pořadí strany "A" (7)
Atd.

Jak je vidět, tak ani 9 % volebního zisku nestačilo straně "D" k tomu, aby ve veselsko-kamenickém obvodu získala byť jediný mandát. Voliči této strany tak v tomto obvodě nezískali svého zástupce a jejich hlasy tím pádem fakticky propadly. Jediné, do čeho se započítávaly, je celkový, celostátní volební výsledek strany, podle kterého se zohledňuje, jestli se taková strana vůbec do sněmovny dostane.

Jestliže strana SPOZ navrhuje snížení hranice nutné pro vstup do sněmovny na 3 %, ale zároveň počítá se zvýšením počtu volebních obvodů na 35, tak si silně protiřečí. Je málo pravděpodobné, že by nějaká strana získala celostátně 3,00 - 4,99 % hlasů, ale v některém volebním obvodu byla tak silná, aby získala alespoň okolo 10 % hlasů a aby na ni v předmětném volebním obvodu alespoň ten jeden mandát zbyl.

Na 35 volebních obvodů bylo české území rozděleno volebním zákonem z roku 2000. Záhy však byl tento zákon zrušen ústavním soudem jako odporující ústavě (v ústavě je uvedeno, že do sněmovny jsou zástupci voleni systémem poměrného zastoupení). Nakonec bylo zřízeno 14 volebních obvodů, shodujících se s jednotlivými kraji. Ani toto řešení však nezabránilo zkreslením v přepočtu hlasů na mandáty. Na to v roce 2006 doplatila Strana zelených, kdy s volebním ziskem 6,21 % hlasů získala 6 poslaneckých mandátů, zatímco KDU-ČSL ve stejných volbách získala 7,29 % hlasů, které ovšem stačily na zisk 13 mandátů.

Celkově tehdy získaly ODS, KDU-ČSL a Strana zelených 48,89 % platných hlasů, zatímco ČSSD + KSČM získaly 45,13 % hlasů. Rozdělení mandátů ve sněmovně však vyšlo 100 : 100. A kdyby se hlasy ze zahraničních volebních místností bývaly nezapočítávaly za Jihočeský kraj, ale za jakýkoliv jiný volební obvod, tak by byl poměr hlasů 99 : 101 ve prospěch dua ČSSD + KSČM. Dlouho to tak také vycházelo, což ještě ve 21:14 h, tedy více než 7 hodin po uzavření volebních místností, tvrdil Jiří Paroubek ve svém památném projevu (od času 9:07). Až o něco později byly sečteny i hlasy ze všech velvyslanectví a poměr mandátů v Jihočeském kraji se těsně přehoupl z 6 pro ODS a 6 pro ČSSD na 7 pro ODS a 5 pro ČSSD, díky čemuž se celostátní poměr 99 : 101 změnil na 100 : 100.

Podobná situace se může opakovat i v letošních volbách. Může se objevit strana (nebo jich může být i více), která jen těsně překročí pětiprocentní hranici hlasů. Sice díky tomu bude "připuštěna" k přepočítávání hlasů na mandáty, ale je docela dobře možné, že ve většině krajů na ni ani ten jeden mandát nezbude. Přesně jako u Strany zelených v roce 2006, kdy získala po jednom poslanci z krajů Ústeckého, Středočeského, Jihomoravského a Moravskoslezského (byť v Moravskoslezském získali jen okolo 4 % hlasů) a dva poslance z Prahy; ale například v Libereckém kraji jim ani zisk 9,58 % hlasů nestačil k získání alespoň jednoho poslaneckého křesla. A to se v tomto kraji tehdy rozdělovalo osm mandátů, nikoliv jen šest.

Můj názor je, že - když už nic jiného - by se ta "celostátní procentní hranice" měla zrušit zcela. Stejně, jen v několika málo krajích by nějaká strana získala alespoň jeden mandát při počtu hlasů nižším než je 5 %. I v tom největším kraji by bylo pro získání alespoň jednho křesla potřeba asi 3,5 % hlasů. Zrušení této hranice by ale mohlo znamenat odstranění určité psychologické bariéry, kdy by si někteří lidé přestali říkat "té menší straně hlas nedám, i když mi vyhovuje nejvíc, ale nechci, aby byl můj hlas vyhozen, protože asi získá méně než 5 % hlasů".

Docela by mě zajímalo, kolik procent oprávněných voličů si uvědomuje, co by zvýšení počtu volebních obvodů na 35 znamenalo a jaký je to protimluv se slibem té samé strany o snížení "vstupní hranice" na 3 %. Obávám se, že více než polovina to asi nebude. :-(

Moje setkání s prokrastinací (téma týdne)

14. října 2013 v 15:14 Ostatní
Prokrastinace aneb odkládání povinností (zejména těch složitých nebo nepříjemných) na poslední chvíli? Tak to je téma, které je mi důvěrně známé. Bohužel.
Nyní jsem si přečetl podrobnější čtení o problematice prokrastinace na "tetičce" Wikipedii a z ní odkazovaných článcích. Mnohé věty jako by mi mluvily z duše.

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu.

"Učím se na zkoušku a přitom prostě dělám hromadu blbostí, které dělat nemám. Nevydržím u toho sedět. Jdu do ledničky, něco si vezmu... pak vidím nádobí ve dřezu, to by bylo fajn, kdyby bylo umytý. Tak ho umeju. Vracím se ke stolu, tam mám bordel, tak to poklidím," popsal například student účastnící se výzkumu o prokrastinaci svůj typický den.

Jako bych viděl (svého času) sám sebe. Stejně tak už na druhém stupni základní školy nebo na střední škole, kdy jsem věděl, že bych se měl přes víkend něco naučit, ale nakonec do toho vždycky "něco přišlo" - něco zajímavého se dalo prožít venku, pak dávali něco zajímavého v televizi... Nebo jsem vytáhl některou z knížek a četl si. I když šlo o něco, co jsem četl nedávno. Ale proč se učit něco, co mě tolik nezajímá, když si můžu číst z něčeho, co mě baví? Naštěstí, sem tam jsem si takto četl i z učebnic do těch předmětů, které mě opravdu bavily. Ale i to mohlo být kontraproduktivní, pokud bylo potřeba se zrovna učit do jiného předmětu (pokud se třeba blížila písemka z toho předmětu). Někdy to o těch víkendech dopadlo tak, že nakonec jsem si v pondělí ráno sotva stihl nachystat do aktovky učebnice a sešity, které jsem pro ten den potřeboval ve škole mít.

"Líný člověk nic dělat nechce a je s tím stavem spokojený. Kdežto chudák prokrastinátor by rád něco dělal, ale nemůže sám sebe přemluvit"
"Lidé inteligentní a kreativní prokrastinaci podléhají více právě z toho důvodu, že si dokážou dělat promyšlené výmluvy sami před sebou"

V případě prokrastinace se doporučuje odstranit u pracovního stolu všechny rozptylující prvky, rozdělit si úkol na menší části a po splnění každé z nich si dát krátkou pauzu nebo si určit malou odměnu za splnění určité povinnosti.

Odstranění rozptylujích prvků ale může být k ničemu, pokud k práci nebo k učení potřebujete počítač, protože Chorobné odkládání povinností je někdy spojeno se závislostí na internetu.

V některých případech alespoň nejde o něco, za co by vám někdo "utrhl hlavu". Když se při psaní něčeho nového pro tyto stránky rozptýlím u počítače tak, že Blog pro danou chvíli úplně zavrhnu, tak mi nikdo hlavu neutrhne. Ale když uvážím, že od konce září mám zadánu k vypracování jednu takovou studii, s termínem odevzdání do konce října, tedy časově už jsem za polovinou a zatím nemám napsánu ani čárku - i když už několik týdnů nosím v hlavě myšlenky, které tam chci napsat (a tyto myšlenky postupem času ve své hlavě dále rozvíjím), ale ani u takovéto důležité věci jsem se dosud nedonutil, abych učinil možná nejtěžší krok - začít přepisovat své myšlenky do písemné podoby. Podobným případem asi je i psaní další kapitoly Příběhu na pokračování - také platí, že "myšlenky jsou v hlavě uspořádány už delší dobu, jen je odpovídajícím způsobem sepsat...

Ale mnoho času jsem v poslední strávil třeba sledováním pořadu z archivu České televize. Překvapilo mě, jak se dají dohledat například i šest nebo sem let staré pořady. Jak jsem přišel zrovna na 6 - 7 let? Jednoduše. Potřeboval jsem si dohledat určité informační zdroje při psaní další kapitoly Setkání s tajemnem (kapitolu mám dokončenou, ale nejsem si jist, jestli ji v této podobě zveřejním, protože mi přijde až příiš děsivá. Ještě se rozhodnu, jak s tím naložím). Jako by všechno souviselo se vším.

Mimochodem, v posledních dnech jsem si nějak více oblíbil písničku Já na tom dělám od bratří Ebenů. :-)

Nakonec jsem tuto drobnou (i když asi opět nedokonalou, stejně jako včerejší "téma týdne" o Praze) úvahu napsal vcelku rychle, i když mezitím jsem si poslechl několik písniček (včetně opakovaného poslechu "Já na tom dělám") a pročetl si mnoho aktuálních článků. K napsání nějakého postřehu k aktuálnímu dění se v nejbližších dnech snad také odhodlám.

K sepsání i zveřejnění článku o prokrastinaci jsem se odhodlal hned v první den, kdy byl zadán. Přitom by se "vlastně nic nestalo", kdybych jej napsal - přesně podle definice prokrastinace - později. Třeba až v neděli pozdě večer. Tak snad to s tím mým odkládáním všeho až na poslední chvíli nebude tak tragické. :-)


Zdroje citací použitých v tomto článku:

Praha (téma týdne)

13. října 2013 v 23:15 Ostatní
Prahu, hlavní město naší krásné země, jsem navštěvoval již od svého útlého dětství, a to i několikrát ročně. Bohužel už v tu dobu nežili moji prarodiče (kteří žili celý svůj život právě v Praze), ale pořád v Praze bydleli moji dva strýčkové se svými rodinami. Jeden ze strýčků (vlastně jen vzdálený strýček - bratranec mého táty) se pak odstěhoval do Hvězdonic, obce v údolí řeky Sázavy (viz Úřední šiml na Malvazinkách). Důvodem pro návštěvu Prahy pak už byly jen občasné návštěvy druhého strýčka, ale tam nebylo o co stát, protože strýček nebyl a není zrovna charakterním člověkem. Na prvním místě pro něj byly a asi pořád i jsou hamižnost, egoismus a další nepěkné vlastnosti. Postupem času jsme se přestali navštěvovat úplně a občasné návštěvy Prahy se pak smrskly jen na návštěvu rodinného hrobu a na poznávání pražských pamětihodností a dalších zajímavostí hlavního města.

"Praha, to je nebe, peklo, ráj", zaznělo v písničce "Tak jdem", kterou zpívali Dalibor Janda a Heidi Janků a která byla použita v závěrečné znělce seriálu Bylo nás šest.

Během svých toulek po různých částech Prahy - nejen po centru města, ale i v různých čtvrtích - jsem poznal všechny pociti - nebe, peklo i ráj.

Praha patří mezi nejkrásnější evropská města. Pražský hrad, Hradčany, Staré Město, Malá Strana... To vše pod patronací UNESCO. Není náhodou, že Praha byla zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO hned jako první (spolu s Českým Krumlovem a Telčí) - přesně tato tři města osobně považuji i za nejkrásnější u nás. Kdo bydlí v Praze, má spoustu možností, jak trávit volný čas - divadla, multikina, všelijaké další kulturní a sportovní akce... Stejně tak nabídka zdravotnických služeb - vezměte si jen, kolik je v Praze nemocnic... I nabídka vzdělání - v Praze najdete snad všechny myslitelné druhy středních i vysokých škol, takže Pražané prakticky nemusejí za vzděláním dojíždět. Chcete-li cestovat do světa, stačí dojet na konec města, na ruzyňské letiště, odkud se dostanete do mnoha vzdálených destinací. Kdo chce (v některých profesních oborech) "něco znamenat", stěhuje se do Prahy. Několik tátových spolužáků (ať už ze základní školy, nebo z gymnázia) později ve svých oborech dosáhli toho, že "něco znamenají" a jde o docela známé osobnosti. Když mi kdysi táta poprvé vyprávěl, s kým také chodíval do školy, přidal k tomu vyprávění poznámku "kdyby nežili v Praze, tak by to tak daleko asi nedotáhli". Zemský ráj to na pohled, dalo by se říci.

Ale jsou zde i negativní stránky. Anonymita prostředí. U mých vesnických známých se mi líbilo, že se navzájem znají snad se všemi dalšími obyvateli celé vesnice. Stejně tak (i když tam nevím, jestli to je dáno přímo tím, jestli člověk bydlí v Praze nebo v menším městě nebo třeba na vesnici) setkání s mými "venkovskými" známými nebo příbuznými vždy bývalo vřelejší a takové přirozenější. Měl jsem dojem, že si toho máme více co říct. Naopak u pražských příbuzných (nebo těch, kteří z Prahy pocházeli a pak se odstěhovali "na Sázavu), jako by byli "z jiného světa".

Když pominu historické centrum plné turistů, kteří zvolna procházejí ulicemi a uličkami a prohlížejí si četné pamětihodnosti, tak Praha je uspěchaným městem. Všichni pořád někam spěchají. V žádném z českých měst jsem tento jev nepozoroval tak zřetelně jako právě v Praze. Pražské uspěchanosti se snaží uniknout čím dál tím více lidí, kteří si pořídili "domek za Prahou". Často v tzv. satelitním městečku. Podle mě je takové bydlení spojením dvou nevýhod. Nevýhoda bydlení "na venkově" v podobě závislosti na dojíždění, která zde je umocněna tím, že veřejná doprava obvykle jezdí jen přes "starou" část obce, do které je tedy potřeba dojít. V případě, že obyvatelé takového "satelitu" nechtějí používat veřejnou dopravu, jsou odkázáni na vlastní automobily, a to často včetně dovážení svých dětí do školek nebo do škol (často právě do Prahy nebo z Prahy). Zajímavý článek ze "satelitní" obce Květnice: http://life.ihned.cz/lide/c1-55071060-jak-to-chodi-v-satelitu-za-prahou-za-deset-let-desetkrat-vic-obyvatel-a-zadne-chodniky

Naopak ani výhoda klasického venkova, tedy nízká anonymita prostředí nebo atmosféra, kterou bych označil jako "venkovská idyla", v takových satelitních "městečkách" (pojem "městečko" není správný, protože skutečná městečka mají odpovídající občanskou vybavenost, zatímco v "satelitech" nejsou služby vůbec žádné) zajisté chybí.

Pražská uspěchanost se mi stala osudnou na jaře 2006, kdy jsem měl určitý volný čas (jako bývá na školních exkurzích určen "rozchod", tak toto byl můj "rozchod" při rodinné návštěvě Prahy). Ale vzápětí mne pohltilo uspěchané okolí a zhostil se ve mně pocit, že musím hodně spěchat, abych stihl projít a projet všechno, co jsem si naplánoval. Hned několik minut po rozchodu jsem při takovém pospíchání spadl ze schodů. Jaký byl důsledek tohoto pádu, jsem popisoval v Setkání s tajemnem. V té době pro mne znamenal jeden pražský zážitek takové malé "peklo".

V Životě na vesnici jsem psal o nepříjemných zážitcích mladého cestovatele z jednoho odpoledne prožitého na vesnici. Ale nepoznal během nich i kladné stránky vesnického života. Zde jsem se pokusil krátce popsat výhody a nevýhody pražského života, jak mi zůstaly "pod kůží" z návštěv Prahy. V obou případech - jak vesnické prostředí, tak Prahu - platí, že obě místa rád navštívím, ale trvale bydlet bych nechtěl ani v jednom. Nejvíce mi vyhovuje "zlatá střední cesta" v podobě příměřeně velkých měst. :-)

Psal jsem o "pražské uspěchanosti". V podobné uspěchanosti jsem psal tuto úvahu a podle toho to možná vypadá. Ale článek zveřejňuji v této - asi nedokonalé - podobě ve chvíli, kdy má kalendářní týden (a spolu s ním i vyhlášené "téma týdne") doslova na kahánku, takže dalšího času na dopilování textu (aby byl ještě zařazen do rubriky "Téma týdne", což chci, aby byl) se bohužel nedostává.