Listopad 2013

Příběh na pokračování, 19. kapitola - Exkurze do Kamenice a Malonic aneb Vůně květin, stromů a trávy (1. část)

20. listopadu 2013 v 5:01 Příběh na pokračování
(...)

Spánek Honzy Karáska byl 1. června ukončen přirozeným způsobem. Žádný budík, ba ani nastavené "pípání" na hodinkách, nic z toho nebylo potřeba. Honza vstal v 6:45 h z postele a přešel k oknu, aby vytáhl žaluzii. Záhy se mu naskytl pohled na blankytně modré nebe. Odraz slunce v oknech protějšího domu dával najevo, že i první červnový den bude horký a slunečný. Poté Honza přešel ze svého pokoje do kuchyně, kde se potkal s mámou.

"Dobrý ráno, mami."
"Ahoj. Přeju ti všechno nejlepší k 'emdédé'."
"Cože to říkáš?", vyděsil se Honza. I když se vyspal takříkajíc dorůžova, tak přece jen krátce po probuzení ještě nebyly všechny jeho smysly stoprocentně připraveny na vnímání nových informací.
"No je prvního června, Mezinárodní den dětí."
"Ajo, už jsem to pochopil... Ale mami, já už přece nejsem dítě."
"Tak když už nejsi dítě, tak svačinu na ten výlet si zvládneš nachystat sám, ne?" Pousmála se máma.
"Hm, to jsi mi to vrátila... Ale pozor mami, v jedné věci tě musím opravit", začal si Honza hrát na důležitého. "To není výlet! Pojem 'výlet' škola nezná. To je exkurze! My tam nejedeme výletničit, my tam jedeme exkurdovat!"
"Cože tam jedete?", zeptala se máma nevěřícně.
"Exkurdovat přece. Je exkurze, tak sloveso od toho je exkurdovat."
"To je zase nějaká tvoje konstrukce?"
"To je úplně to samé jako 'koroze' a 'korodovat' nebo 'kolize' a 'kolidovat'. Takže jedeme exkurdovat."
"Tak dobře, ty exkurdante," pousmála se máma, "v lednici máš tavený sýr a salám. Rohlíky si ze špajzky snad taky zvládneš vyndat, ne? Namazat to snad zvládneš aspoň tak dobře, jako ti jdou tyhlety slovní hříčky."
"Teda, ty mi dáváš. To jsem ti ještě nikdy neříkal o tom, jaké 'konstrukce' je schopen vymyslet Jindra Vodička. Ale jo, s tou svačinou to nějak zvládnu."
Hlavně podélné krájení rohlíku mu nešlo. Copak Honza a cokoliv, co se má dělat rukama. Nakonec se přípravou svačiny zdržel snad deset minut. Jen co namazané rohlíky zabalené do ubrousků uložil do batohu a oblékl si tričko a šortky, uvědomil si, že se doma bude muset ještě chvíli zdržet.

"Sakra, a ještě musím na záchod. No, jo, já to mám už za tu spoustu let načasované tak na čtvrt na osm ráno. Ideální, když potřebuju o tři čtvrtě na osm odejít do školy. Jenže teď, když mám být za čtvrt hodiny na nádraží? Ale mnohem lepší teď než pak někde v lese cestou z Kamenice do Malonic. Co se dá dělat, na nádraží dorazím se zpožděním." Vzápětí, již na oné místnosti, kam i císařpán musel po svých, pokračoval v přemýšlení. "To je hrozný, teď sedím na záchodové míse, kterou kdysi denně používal i ten hajzl... hm, jak přiléhavé přirovnání, s tím záchodem... hajzl Gottlieb." Vzápětí se zarazil: "Dost! Přece si tak krásnej den nezkazím myšlením na něco, co přijde až pozítří! Konečně se podívám do malonické tvrze. Tam jsem nikdy nebyl. Uvnitř kamenického zámku jsem sice byl před třemi lety s mámou, ale rád se tam podívám znovu. Třeba se tam něco mezitím změnilo."

Z domu nakonec vyrazil až dvacet dva minut po sedmé hodině. I když šel celou dobu zrychleným krokem, tak na nádraží dorazil s několikaminutovým zpožděním - až v 7:35 h, i když učitelka Dočkalová požadovala půl osmé. Spěch na nádraží také způsobil, že Honza během cesty vůbec nevnímal své okolí. Většina jeho spolužáků už v době jeho příchodu byla na nádraží. Ale dosud se volně bavili. Asi se paní učitelka, která stála v rohu u nádražní budovy, dobře zapovídala s panem učitelem Havlíkem. Kdo ví, jaké věci si povídali. Faktem je, že se po celou dobu, kdy se na ni Honza díval, jak se svým kolegou hovoří, usmívala.

Vlak jedoucí přes Kamenici dále do Budějovic už na nádraží stál. Z opačného směru přijel už v 7:25 hodin. Takto brzy přjíždí asi proto, aby školáci stíhali dojít do školy včas, aby v 8 hodin mohlo začít vyučování. Honzova škola na kraji města ale stejně začíná až v 8:10 h, aby stíhali do školy všichni přijít včas. Vlak ve Veselí 27 minut stojí, dále do Kamenice a Budějovic pokračuje až v 7:52 hodin.

U opačného roku nádražní budovy, než u kterého si povídala dvojice vyučujících, stáli Jindra Vodička a Mirek Stejskal. Honza přišel k nim.
"Chihuauhua, Honzo!", začal Jindra.
"No že seš tady! Už jsme si mysleli, že ses ten minulej čtvrtek zabil. Prej jsi měl nějakou nehodu." pokračoval tentokrát Mirek s lišáckým úsměvem na tváři.
Hned na začátek dne tedy drobná provokace. Ale od kohokoliv jiného než od Vojty to Honzovi ani moc nevadí. "Ne, jenom jsem se vysekal na kole. Ale to tady Jindra ví. Vždyť jsem s ním v pátek mluvil."
Jindra si vzal slovo: "Jo, to je pravda. Ale říkal jsi mi, že v pondělí jdeš do školy. Se ti ještě nechtělo, co?", mrknul na Honzu.
"Nechtělo, ale bejval bych šel, kdyby... Kdyby mi včera dopoledne sousedka neradila, jak na ten úkol z deskriptívy."
"Jo tak z deskriptívy?", pousmál se Jindra. "No jo, každej tomu říká jinak. A co, z jaké perspektivy ses na ni při tom koukal? Byl jsi její půdorys? Nebo nárys? Nebo jste zvládli všechny tři polohy naráz, takže všechno i s bokorysem?"
Honza užasl. Zpočátku ani neměl slov. Odpověď si musel chvíli promýšlet.
"Prosím tě, ty úplně meleš pátý přes devátý. Navíc, v deskriptívě přece nemáme nárys, bokorys a půdorys."
"No jasně. A dneska ráno jsi s ní měl taky rychlý číslo... to jste to asi zvládli všechno zmatlat do jednoho zobrazení... a proto seš tak udejchanej a přišel jsi pozdě, co?"
Honza neztratil dobrou náladu. "No jasně, já tě při tom nechám", odpověděl.

Více toho nestihl. V tu chvíli právě učitelka Dočkalová nahlas zvolala:
"Běžte si koupit jízdenky! Chtějte jízdenku do Kamenice a kupte si i jízdenku zpátky z Malonic sem do Veselí. Může se stát, že v Malonicích půjdeme na vlak na poslední chvíli, tak aby se nám nestalo, že nám ujede jenom kvůli tomu, že bychom si tam nestihli koupit jízdenky."
Houf pubertálních studentů Technického lycea se přesunul do vestibulu vlakového nádraží.
"No počkat, můžeme přece využít slevu pro skupiny. Pak bychom to měli levnější", napadlo Honzu během přesunu. Svůj nápad sdělil učitelce.
"Ale to je jedno, ne?", řekla učitelka. "Těch pár korun rozdílu. Pak byste se ještě handrkovali, kdo komu má dát kolik korun, protože všichni určitě nemáte přesnou částku. Nech to být."
"No dobrá", odvětil Honza a raději dále mlčel.
Přes dvacet studentů vytvořilo frontu před pokladnou v nádražní budově. Postupně si koupili, každý jednotlivě, jízdenku z Veselí do Kamenice a jízdenku z Malonic zpět do Veselí.
"Počkejte tady ve vestibulu na ostatní. Do vlaku se přesuneme společně", vydala učitelka Dočkalová další pokyn studentům stojícím ve frontě před nádražní pokladnou.

Při společném přesunu do vlaku napadlo Honzu: "A kde je vlastně Vojta? Že by byl třeba nemocný?" Nechtěl se kluků ptát. Raději toto citlivé téma neotevírat. Pořád neví, jak s ním bude vycházet. Sice se po té rvačce jakoby udobřili, ale na případné další pošťouchnutí by mohl reagovat opět přecitlivěle. I když teď má náladu více než dobrou. Proč by také neměl mít? Domácí úkol z technického kreslení má vyřešen, předpověď slibuje krásný den...

Studenty ve vlaku přivítaly kožené sedačky, umístěné blízko od sebe. "Jak se tam vměstnáme?", napadlo nejednoho studenta. Naštěstí ve vlaku, nebo alespoň v tom vagóně, kam třída nastoupila, téměř nikdo další nejel, takže nebylo nutné, aby se na čtyři sedadla umístěná naproti sobě vměstnávali čtyři žáci. Do jednoho z těch "oddílků" o čtyřech sedadel si sedli i Mirek, Jindra a Honza. Pro trojici lidí to bylo ještě jakž takž pohodlné. Honza, který je o více než půl hlavy vyšší než Jindra a Mirek, si sedne naproti nim a nohy si natáhne mezi ně. Seděli na konci oddílu, u dveří k nástupnímu prostoru. Učitelka Dočkalová s učitelem Havlíkem seděli přesně na opačném konci tohoto oddílu, takže nehrozilo, že by vyučující mohli slyšet, o čem si tito kluci ve vlaku povídají.

Asi až pět minut před odjezdem do vlaku se před Honzou objevila známá tvář se světlehnědými rozčepýřenými vlasy. Právě totiž přistoupil Vojta Tománek. Tak přece. V Honzově mysli zavládly rozpaky. Nebylo by lepší, kdyby se tu Vojta vůbec neobjevil? Kdo ví. Vojta přistoupil ke trojici kluků a řekl jim:
"Čau chlapi."
"Hm, tak už ani nejsme 'kluci', ale 'chlapi'?", napadlo Honzu v duchu.
"No kde vězíš?" zeptal se Jindra. "Přijít pozdě, to se ti nepodobá", pousmál se.
"To víš, zase jsme měli mysliveckej večer", zněla Vojtova odpověď.
Honzu napadlo: "Minulý myslivecký večer měli ve středu 19. května, zatímco teď jej měli v pondělí 31. května? To je divné. Ale ptát se ho na to nebudu. Nechci zbytečně provokovat. Ale třeba to mají pokaždé jinak."
"Trochu jsem se přiožral", pochlubil se Vojta.
"Cože, tak Vojta dokonce i chlastá? To je zvláštní - u kteréhokoliv jiného z kluků by mi to bylo jedno, ale u Vojty? Sakra, k němu mi to nějak nesedí", pomyslel si Honza, ale opět jen potichu pro sebe.
"Šel jsem spát asi až ve dvě v noci. No a zaspal jsem. Takže mi ujel autobus. Tak jsem z Chotíkova dojel na kole. Kolo jsem si teď dal tady na nádraží do úschovny."
Vojta si sedl na jedno ze čtveřice sedadel u protějšího okna. Nechtěl se vměstnávat na stísněné sedačky k ostatním klukům.
"Hele, já si budu potřebovat ještě zdřímnout, tak na mě nemluvte, jo?", požádal ostatní. "Sotva jsem sem na tom kole dojel, jak moc jsem unavenej."
"Možná je to jen dobře, že od něj už nic dalšího neuslyším. Aspoň zatím.", pomyslel si Honza.

Několik minut zbývajících do odjezdu se mezi sebou bavili jen Jindra s Mirkem. O nějakých nových počítačových hrách. Honzovi to nic neříkalo. Doma na svém počítači má jen FIFU, NHL a Rally. Ale oni se baví o nějakých střílečkách či strategiích...

Nastal čas 7:52 h. Čas pravidelného odjezdu. Vlak už se rozjel, když vtom ke klukům přišlo dlouhovlasé zjevení se strništěm na tváři. Spolužák Petr Motalík.

"Ty vole, málem jsem to nestih."
"Ty ses na tu školu ještě nevykašlal?", ptal se Mirek.
"Ne, ty vole. Ten prvák musím nějak doklepat. A tenhle vejlet může bejt dobrá sranda."
Honzu napadlo, že kluci teď mluví o něčem, co se stalo během jeho více než týdenní nepřítomnosti ve škole.
"Hele, ale něco jsem si vzal na cestu". Vytáhl z kapsy podivnou krabičku. Mirek, Jindra i Honza natáhli zvědavé krky.
V krabičce byly tři podivné svitky.
"Ty jo, co to je?", zeptal se Honza zvědavě. Podvědomě tušil, o co by mohlo jít. Ale zároveň jeho podvědomí nechtělo uvěřit tomu, že by něco takového s sebou Petr vzal na školní exkurzi.
"No co asi. Hulení, vole. Zahulíme někde po cestě, jak máme jít těch pár kiláků nějakým tím lesem, ne?"
"Ty jo, já určitě ne", lekl se Honza.
"No, ještě uvidíme, ne?" řekl Mirek a mrknul na Jindru.
"Jo, jasně, uvidíme", přitakal Jindra.

Honza se rozhodl, že se pokusí hovor kluků o "hulení" ignorovat. Po zbytek cesty se díval z okna vlaku. Ne, už to nebyla ta krásná svěží zeleň májové krajiny. Jak se o tom ostatně přesvědčil už před několika dny, tak tmavězelený brčál nadobro zvítězil. Prim bude hrát několik měsíců, dokud jej nezačne čím dál tím více vytlačovat barva žlutohnědá. Ale do té doby se toho ještě stane. Proběhne léto, pro Honzu nejkrásnější období v roce. Je teplo. A bílý den bývá tak dlouhý. A jsou prázdniny... Ale i první červen byl vyloženě letní. Už v osm hodin ráno svítilo slunce dost silně. Honzovi a jeho třem "travním" spolužákům to nevadilo. Jen naproti na Vojtu docela pražilo. Ale z poklidného spánku jej to nevyrušilo.

Za sedmero lukami a sedmero lesy, ba i sedmero lány, rozléhá se městečko. Na návrší za ním stojí renesanční zámek. Honza jej z vlaku spatřil už z velké dálky. A proto jej nepřekvapilo, když vzápětí uslyšel hlasité zvolání učitelky Dočkalové: "Přijíždíme do Kamenice, připravte se k výstupu!"
Hodiny na nádraží oznamovaly čas 8:25 h. Zámek je od nádraží vzdálen asi půl druhého kilometru a třída má hodinu času k dobru, protože na prohlídkovou trasu jsou objednáni na půl desátou. To by se zvládl drobný rozchod, napadlo některé kluky. Možná si říkali, že během něj toho rozchodu by někde mohli "zahulit". Ale ne. Učitelka řekla, že raději půjdou rovnou na zámek a že žádný "rozchod" nebude. Ještě před začátkem prohlídky interiéru zámku si prohlédnou zahrady. Díky ušetřenému času (ve srovnání se situací, kdyby si zahrady prohlédli až po prohlídce interiéru zámku) je podle učitelky Dočkalové větší šance, že z Malonic odjedou o vlak dřív a budeme dřív zpátky ve Veselí.

Obdélníkovým kamenickým náměstím tedy jen projdou. Ach, tři čtvrtě na devět - ano, přesně tento čas, protože zvon kostela stojící na konci v rohu náměstí třikrát zazvonil - a slunce už tak pálí. Naštěstí, domy na západní straně kamenického náměstí jsou opatřeny podloubími. Typický znak renesance. Ale v dopoledních hodinách to bylo lhostejné, protože i protější domy, které jsou bez podloubí, vrhaly stín na přihehlý chodník. Až se slunce překulí přes jih a bude chtít putovat... možná emigrovat?... směrem na západ, tak už nebudou mít kameničtí občané, chtějící se skrýt před sluncem, na výběr. Budou muset jít podloubím. Ale to může být klukům z Technického lycea veselské průmyslové školy jedno - odpoledne už budou stejně zpátky ve Veselí.

"Sakra, tak tady fakt nezahulíme", řekl Mirek Stejskal. Jako by se na to "hulení" snad i těšil.
"Ne, to by bylo nebezpečný. Není čas se vzdálit, když není ani rozchod. A přece jenom tady ve městě před lidma. A navíc, jestli to s náma něco udělá, tak na zámku by to bylo podezřelý. Taky by z nás hned po hulení táhlo. V tom lese či co to je, jak půjdem. Tam to bude dobrá příležitost", zněla odpověď Petra Motalíka, který měl "hulení" stále u sebe. "Ale normální cigáro zvládnu", dodal Petr a vytáhl krabičku cigaret, na které bylo varování "Kouření může způsobit pomalou a bolestivou smrt".

Cesta na zámek vedla do docela prudkého kopce. "Fuj, to je vejšlap. Sakra, to nás sem nemohl dovézt autobus?", napadlo Mirka Stejskala. Originální odpovědi se mu dostalo od Jindry Vodičky: "Ty vole, co bys ještě chtěl? Aby tě nahoru dotáhli rikšové? Nebo šerpové?" Mirek už na toto téma dále mlčel.

Třída došla k bráně zámku. Prošli ní, ale odbočili vpravo směrem k zahradám. U vchodu do zahrad zavelela učitelka Dočkalová, ať se studenti orientují podle směrových šipek. Díky nim projdou dokola přes větší část zahrady a obloukem se pak vrátí zpět na nádvoří. Honza se zhluboka nadechl, aby pocítil vůni květin. Sice se nevyzná v názvosloví květin (ostatně, biologii na průmyslovce vůbec nemají a když naposledy probíral botaniku, což bylo v 7. třídě ZŠ, tak jej tato látka vůbec nezajímala, na písemky se musel nutit, aby se alespoň něco "našprtal" a okamžitě po písemce své čerstvě nabyté znalosti o botanice opět vypustil z hlavy), ale dovede vnímat jejich krásu. A to všemi svými smysly.

Ale jak se zdálo, tak ve třídě snad byl jediným takovým. Špalír studentů popocházel dost rychle. A v nepříliš širokých zahradních cestách nezbývalo Honzovi nic jiného, než se rychlosti davu přizpůsobit. Přesto si dovedl vychutnat pohled na barevné květinové variace i jejich rozličnou vůni. Zpět na zámecké nádvoří, na kterém se nachází i hlavní vstup do kamenického zámku, se vrátili pět minut před stanoveným začátkem prohlídky.

A právě ve chvíli jejich opětovného shromáždění na nádvoří, blížila se na nádvoří od hlavní brány další osoba. Oči většiny studentů se na ni zaměřily. Nějaký mladík, přibližně v jejich věku. Oblečený do trička a kraťasů. Ale co to má na hlavě? On tam nemá vůbec nic! Paprsky ostrého dopoledního slunce se odrážely od jeho holé hlavy. Že by se konal na nádvoří kamenického zámku sraz skinheadů?

(...)

Prsa (téma týdne)

18. listopadu 2013 v 23:11 Povídky
Kristýna a Martin jsou v partnerském vztahu už dva roky. Zatím ale spolu nebydlí.

V pátek v 17 hodin si dali sraz před plaveckým stadionem. Půjdou sledovat plavecké závody, kterých se účastní jejich společná kamarádka Petra Doležalová. Kristýna jde rovnou z práce. Pracuje v neziskové agentuře PRSA, o. p. s., což je zkratka Partnerská, rodinná a společenská agentura. Práce v agentuře Kristýnu nesmírně baví. Je to první práce na plný úvazek, po její loňské promoci v oboru Psychologie, kdy se stala promovanou psycholožkou.

"Ahoj, miláčku."
"Ahoj, Kristýnko. Tak co jsi dnes měla v práci?"
"Měli jsme tam taky jeden hodně zajímavej případ. Přišli nám do poradny manželé. Zatím bezdětní, třicetiletí. A prý jejich intimní vztah není takový, jaký by měl být. Ta žena toho chlapa dotáhla fakt násilním, do té poradny. A nakonec z toho chlapa vypadla děsná věc - že prý mu vadí, že jeho žena má malá prsa."
"To je hroznej pokrytec. S tím si svou ženu už bral, a snad prsa nejsou středobodem světa."
"No přesně. To samé jsem jim samozřejmě taky říkala."
"Tipnul bych si, že kdyby ses ho zeptala na to, jestli on je dokonalý, tak by se bil v prsa, že je, co?"
"Dokonalej není - má docela nadváhu. Měl na sobě upnuté tričko, ve kterém to jeho břicho i jeho zvětšená 'prsa' vynikla. Ale to snad taky není problém, ne? Ta jeho žena je tolerantní. Miluje ho takového, jaký je. I s tou tloušťkou. Za týden mají u nás další sezení."
"Ty stejně máš nejkrásnější prsa na celém světě, Kristýnko. Ale i kdybys náhodou neměla, tak bych tě miloval stejně jako tě miluju. Protože celá tvoje duše je nádherná. Ale to už jsem ti říkal hodněkrát."
"Já vím, Martine. To samé u tebe." Svá slova zpečetili dlouhým polibkem. Poté vešli do budovy plaveckého bazénu.

Posadili se do hlediště.
"První závod je závod na 500 metrů žen stylem prsa", oznámil hlasatel.
Plavkyně měly dlouhé jednodílné plavky. Hlediště zaplněné asi padesáti diváky podporovalo Petru jako domácí želízko v ohni. Z osmi závodnic doplavala Petra těsně druhá. Vyhrála jiná plavkyně - Jana Nováčková (z jiného města). Ale Petra Doležalová byla druhá jen o tři desetiny sekundy. Doslova o prsa.
"No vidíš, tady při plavání musejí velká prsa spíš vadit. Kdysi holky ve škole Peti záviděly, že má největší prsa ze třídy. A ona nám pořád říkala, že jako plavkyni jí to spíš překáží", říkala Kristýna své dojmy Martinovi.

"Následuje závod na 1000 metrů mužů stylem prsa", ozvalo se z ampliónu.
Plavci neměli žádné celotělové kombinézy. Pouze obyčejné plavky velikosti spodního prádla, které zakrývají jen to nejnutnější. Plavcům proto byly vidět vypracované břišní i prsní svaly. O vítězi musel závodu musela rozhdovat cílová fotografie. Časomíra totiž oběma závodníkům naměřila stejný čas. Jestli v závodě žen zvítězila Jana Nováčková o velikost ženských prsou, tak v závodě můžu zvítězil Marek Pokorný (opět z jiného města) snad doslova o velikost prsních svalů muže. Bohužel, domácí závodník byl v tomto závodě až pátý.

Hned po vyhlášení výsledků tohoto závodu, po kterém stejně následovala krátká přestávka, řekla Kristýna Martinovi:
"Miláčku, já už mám hlad."
"Já taky", odvětil její milý.
"Tak pojď, půjdeme. A vracet už se ani nemusíme. Peťa stejně závodila jenom v tom prsařském závodě..."
"O. K., Kristýnko."

V restauraci na bazénu si oba objednali kuřecí prsíčka s bramborem. Během čekání na objednané jídlo se Martin rozhodl, že Kristýně řekne o něčem, co pro ni měl připravené.
"Miláčku, mám pro tebe překvapení."
Vytáhl z tašky žlutý letáček. Kristýna užasla, ale vzápětí dala Martinovi najevo své rozpaky.
"Cesta autobusem do Paříže a zpět na 6 dní. A jen za 3999 Kč na osobu? To bude nějaké P. R. SA, tedy společnosti Student Agency. Prostě taková ta jejich reklama. V tom bude nějaký háček v omezeném kontingentu jízdenek a nutnosti rezervace s velkým předstihem."
"Já vím, tak to oni občas mívají. Tak víš co, až to tady sníme, tak půjdeme k nám domů a mrknem se na internet, jak to tam s těmi volnými místy mají."

Jak řekli, tak udělali. Z bazénu se, držíce se za ruce, přesunuli do nedalekého Martinova bytu. Jeho rodiče nebyli doma. A mladší sestra se z vysoké školy, kterou nyní studuje, vrací na víkendy jen někdy. A tento víkend zůstává na 'privátě'.
Martin našel potřebou internetovou stránku s rezervací jízdenek.
"Ta týdenní dovolená v PRSÁch ti začíná příští pondělí, že?"
"Jo."
"Tak to máme kliku, poslední dvě volná místa na ten pobyt od příští soboty."
"To je super, tak to zarezervuj."
Martin provedl několik potřebných kliknutí.
"Hotovo. Uff, ale bylo to o prsa, jinak by to opravdu bylo asi o dva ticíce (na osobu) dražší. Mně ten termín taky vyhovuje. V práci akorát odevzdávám v práci příští čtvrtek jednu finanční analýzu a tu druhou mám dokončit až za tři týdny, takže na ni budu mít čas ještě po dovolené. Je moc dobře, že tu pracovní dobu mám tak volnou, že do práce nemusím - kromě porad a prezentací analýz - ani chodit, jenom stačí, když včas zhotovím to, co mi šéf zadal."
"Tak jo, já ještě napíšu Peti SMSku, že jí oba blahopřejeme k úspěchu v tom závodě. Teď už někde s dalšíma holkama z plavání slaví a mají hezkej večer."
"A co kdybychom si udělali hezkej večer i my dva?", navrhl Martin.
Kristýnu nemusel dlouho přemlouvat. Ostatně, po dvou letech vztahu už se znají velmi dobře.

Sedli si spolu na Martinovu postel a začali se líbat. Jen krátce bylo jejich počínání přerušeno SMSkou, kterou Kristýna obdržela na svůj mobil. Stálo v ní: "Diky moc za gratulaci. Z restaurace na bazenu vas zdravi 'PRSA', tedy Peta, Radka, Simona a Andrea. Mejte se hezky." Originální pozdrav od Peti a jejích tří plaveckých kolegyň z týmu (se kterými se ale Kristýna s Martinem znají jen od vidění a které závodily v jiných disciplínách, než je prsařský závod) potěšil.

Kristýna zůstala s Martinem v jeho bytě po celý zbytek večera i celou noc.

Jak by podle průzkumu dopadly volby, kdyby se konaly dnes, 20 dní po konání voleb?

15. listopadu 2013 v 16:32 Volby a politika
Je to tady!

Dvacet dní po skončení předčasných voleb do poslanecké sněmovny, byl vydán první (nebo alespoň první z těch, kterých jsem si všiml, i když vzhledem k tomu, že internetové zpravodajství dost sleduji, tak nepovažuji za pravděpodobné, že bych si něčeho nevšiml :-D) "volebmí model". Viz http://www.novinky.cz/domaci/319400-s-chovanim-cssd-jsou-volici-nespokojeni-aktualne-by-zvitezilo-ano.html

Průzkumem se tedy zjistila odpověď na otázku, "jak by dopadly volby do poslanecké sněmovny, kdyby se konaly dnes, tedy 20 dní po přechozích volbách do poslanecké sněmovny". Zajímavé. :-)

Snad kromě povolebního dění v ČSSD snad ani není důvod, aby se preference voličů během tak kratičké doby změnily. Vždyť strany ještě ani neměly možnost předvést svoje schopnosti, vždyť dosud ani nedošlo k ustavující schůzi poslanecké sněmovny nebo oficiálnímu pověření k sestavení vlády.

Jak už jsem naznačil formou komentáře ke svému článku z 6. listopadu, tak novou kapitolu Příběhu na pokračování mám v tuto chvíli v hrubé podobě dokončenu. Nyní jí dávám několik dní k potřebnému "dozrání" (kdy mě mohou napanout ještě určité myšlenky, čím ten děj případně doplnit), poté upravím stávající, v některých případech zatím holé věty do formy "vhodné k publikování", pokusím se dokreslit atmosféru děje a pak už konečně bude moci nová kapitola (poměrně dlouhá - v nynější hrubé podobě čítá 4036 slov a 23228 znaků; ve zveřejněné podobě bude zřejmě ještě o něco delší) spatřit světlo světa. :-)

Dabing, nebo titulky? (téma týdne)

12. listopadu 2013 v 14:24 Ostatní
Muži prý nezvládají více činností najednou. Něco na tom asi bude. Kdykoliv jsem byl v kině na zahraničním filmu, který byl promítán s titulky, tak mi připadalo, že buď se soustředím na čtení titulků, ale tím pádem se zčásti ochuzuji o obrazovou část, anebo naopak - naplno sleduji obrazový děj, zato mne míjí část titulků.

Nutno říct, že počet mých sledování zahraničních filmů v kině se prakticky rovná počtu návštěv kina se 2. stupněm základní školy nebo později se střední školou. Sám od sebe jsem na zahraniční film šel do kina snad jen dvakrát, možná třikrát v životě (u tuzemských filmů to je něco jiného, na nich jsem byl v kině častěji).

Při pozdějším sledování těch samých zahraničních filmů v televizi, kde už pochopitelně nebyly s titulky, ale nadabovány, jsem si tyto filmy vychutnal více. Ze svého pohledu tedy preferuji dabované filmy.

Kdybych měl ještě rozšířit, u kterých filmů je pro mne dabovaná verze důležitější než verze s titulky, tak jde o komedie. Od srdce se zasměji něčemu, co je nějak mluveným slovem řečeno. Naopak na mě nezafunguje, když si mám vtipnou hlášku "přečíst" z titulků v dolním okraji plátna, případně obrazovky.

Protipólem, tedy typem filmů, kde titulky namísto dabingu přijmu asi nejvíce, jsou filmy označované jako nekomerční a zároveň zabývající se nějakou "vážnou" tématikou. Například filmy Woodyho Allena, které snad nikdy nebyly do češtiny nadabovány, ale i v televizi se objevovaly s titulky.

Na závěr dodám, že zejména se mi nelíbí argument, který je v této diskusi zmiňován, a to že filmy s titulky mají výchovně-učební charakter, protože mimo jiné žáci a studenti si u nich procvičí cizí jazyk. Jednak - u mne to takto stejně nefungovalo - vnímání původního znění by bylo vlastně už vnímáním třetího podnětu (kromě obrazu a titulků), proto původní znění můj mozek prakticky nevnímal. A hlavně platí argument, že od učení cizích jazyků existuje dostatek vyučovacích hodin ve škole. Je nesmysl vnucovat lidem učení i v oblastech, které se školou nesouvisejí. Jednou z takových oblastí rozhodně je sledování filmů doma večer v televizi.

Eurovíkend, zázračné vynálezy a změna politických poměrů "na počkání" atd.

6. listopadu 2013 v 23:07 Ostatní
Přiznám se zde k jedné své chuťové zálibě. Docela mám rád pizzu jedné nejmenované značky. Nyní jsem si všiml, že koupí této pizzy mohu vyhrát "eurovíkend v Římě". Jednak, cenu bych asi s díkem odmítl, protože odmítám cestovat takovou dálku jen kvůli dvěma dnům zážitků. Ale hlavně, nepochopím, proč je do toho názvu vložena ta předpona "EURO-"! Kdyby šlo jen o "víkend v Římě", co by na něm bylo "neevropského"?

V minulých dnech se na mnoha místech objevila reklama na "zázračný přístroj", který údajně má omezit spotřebu elektřiny o 75 %. O této věci jsem se poprvé dozvěděl z článku, který už popisoval, že jde o podvod. Ale i kdybych se o tomto "zázračném přístroji" dozvěděl z původní reklamy, bylo by mi jasné totéž. Když už ne kvůli ničemu jinému, tak už z principu. Kdyby byl takový "zázračný přístroj" účinný, tak by jeho tvůrce zasloužil snad Nobelovu cenu za fyziku. Kdyby byl účinný, tak po něk okamžitě "skočí" snad všechny subjekty, které elektřinu spotřebovávají. Ale s tou "funkčností" přístroje je pravda někde docela jinde.

Připomíná mi to jednu, do omrzení opakovanou, reklamu v bulvárních novinách. Poprvé jsem ji v tom samém deníku viděl snad už před třinácti, možná až čtrnácti lety. Jde o reklamu, která se na první pohled tváří jako "dotaz do poradny". Píše se tam asi toto: "Můj známý používal přípravky na vlasy (z Kyjova), které jej zbavily problému s padáním vlasů. Bohužel nemohu známého nikde sehnat, jelikož se odstěhoval. Poradíte mi?"

Šimek s Grossmannem by na tento pseudo-dotaz možná odpověděli: "Bohužel, neporadíme. Informace o tom, ve které obci je váš známý trvale hlášen, jsou bohužel tajné a na příslušném úřadě jsme s žádostí o poskytnutí adresy vašeho známého nepochodili. Zároveň si vám dovolujeme říci, že od vašeho známého bylo neslušné a nekamarádské, když vám před odstěhováním neřekl svoji novou adresu." :-)

Podobným případem by mohly být "zázračné výrobky" z televizního Teleshoppingu. Kdyby jejich poměr "cena : užitek" byl o tolik lepší než u obdobného zboží z obchodu, tak by jistě byly daleko žádanějšími, než doopravdy jsou.

"Být lepší než ti, kdo tu vládli do této chvíle" nebo málem i "zázraky na počkání" slibovala před sněmovními volbami i nová politická hnutí. Vcelku hodně voličů jim svoji důvěru svěřilo. Na rozdíl od některých "teleshoppingových" produktů, u voleb neexistuje "30tidenní záruka vrácení peněz". Na druhou stranu, existuje zde "možnost změny" v následujících volbách. Bylo úsměvné sledovat vyjádření některých politických představitelů, jak hned po sečtení hlasů voličů mluvili o tom, že - dle jejich názoru - se brzy budou konat další předčasné volby. Názory tohoto charakteru zesílily ve chvíli, kdy se ukázala nejednota ČSSD. Ať už nyní bude sestavena jakákoliv vláda s účastí ČSSD, tak minimálně od několika poslanců této strany není jisté, zda takovou vládu podpoří.

Před volbami byl vypouštěn do éteru jeden předvolební průzkum za druhým. Ale vzpomínám si, že (snad v roce 2006) se jeden takový průzkum objevil snad už měsíc po volbách. To je mi zajímavá otázka pro respondenty průzkumu: "Kdyby se teď, měsíc po sněmovních volbách, konaly sněmovní volby, které straně byste delegovali svůj hlas?" Zajímalo by mě, jak by podobný průzkum dopadl nyní, ani ne dva týdny po volbách. Hlavně, o kolik méně % hlasů by v takovém průzkumu získala ČSSD.

V úvaze o prokrastinaci (psané jako Téma týdne) jsem záměrně zmínil, že jisté pracovní zadání potřebuji dokončit do konce října, ale že se stále nedovedu přinutit k tomu, abych své myšlenky přenesl do psané podoby. Nakonec se to naštěstí, i když v nejzazším možném říjnovém termínu, povedlo dokončit. Po dokončení této věci, s otočením listu nástěnného kalendáře na stránku č. 11, jsem konečně začal přenášet do písemné podoby i své myšlenky týkající se obsahu 19. kapitoly Příběhu na pokračování. Stejně jako v předchozí kapitole, nechci kapitolu uměle přerušovat v nevhodném místě jen proto, aby kapitola nebyla na první pohled příliš dlouhá. Chci se pokusit sepsat dění probíhající v úterý 1. června do jediné kapitoly. Uvědomuji si zároveň, že v některých částech svého Příběhu na pokračování jsem zbytečně zacházel do příliš velkých detailů a o to více se děj "vleče". Že by potřeboval nabrat větší spád. Přece jen, za 1 a 3/4 roku se děj posunul jen o 12 dní. A zbývá ještě celý červen do chvíle, kdy Honza Karásek obdrží vysvědčení a zakončí tím 1. ročník studia střední školy... Při tomto tempu bych psal celý příběh ještě více než čtyři roky. Určitě je potřeba zrychlit.

Sám jsem zvědav, do jaké míry se mi naplnění těchto myšlenek podaří. :-)

Setkání s tajemnem, 7. část - rok 2007 (Jiří Zahajský, Michal Rabas a Karel Černoch)

1. listopadu 2013 v 7:44 Setkání s tajemnem
Zatímco letopočet 2006 nepatřil mezi nejšťastnější roky mého života, v případě roku 2007 tomu bylo naopak. Ale to by bylo na dlouhé - a v mnoha ohledech až příliš osobní - vyprávění. Ale i v tomto roce se mi přihodilo několik podivných zážitků.

V předchozí kapitole "Setkání s tajemnem" jsem psal o herečce Daně Syslové, která v září 2006 nemohla, kvůli rekonvalescenci po vážné operaci, převzít ocenění za dabing na festivalu Přelouč - město dabingu. Naštěstí u paní Syslové všechno dopadlo dobře a je naživu dodnes. Festivalu se ale účastnil i člověk, jehož osud byl bohužel smutnější.

Na 13. fotografii v galerii obrázků z "Města dabingu 2006" je tehdejší hejtman Pardubického kraje, Ing. Michal Rabas. V té době měl za sebou více než půlroční léčení rakoviny. V říjnu 2006 pak ohlásil, že se vrací do svého úřadu. Dobře si pamatuji na to, jak jsem četl v novinách článek na toto téma, ze kterého jsem se vůbec poprvé dozvěděl o jeho nemoci. Tak jsem doufal, že všechno bude dobré.

Dobře si vzpomínám na poslední den roku 2006. Playbackový "Mejdan roku z Václaváku" vyplnil celý vysílací večer na TV Nova, zatímco na ČT1 dávali těsně před půlnocí pořad Když hvězdy tančí a zpívají. I když šlo o předtočený pořad, v jeho závěru (viz tady od času 3:25 - ukázku lze zhlédnout přímo v prohlížečí, není nutné soubor stahovat) si interpreti připíjeli na šťastný nový rok 2007, jako by se tento pořad skutečně natáčel až na Silvestra. Jedním z interpretů byl i Karel Černoch, o kterém bylo v tu chvíli už všeobecně známo, že prodělal - či stále prodělává - léčbu rakoviny. Byl docela pohublý a na hlavě měl (stejně jako kdykoliv jindy na veřejnosti v posledním roce svého života) klobouk. V tu chvíli jsem si říkal, že je to zvláštní pocit, připíjet si na štěstí do roku, ve kterém, bohužel, možná zemře.

Na jaře 2007 jsem si několikrát všiml, že vyjádření za Pardubický kraj (když se tohoto kraje něco týkalo) dává do médií náměstek hejtmana Roman Línek. Stejně tak nad jednou kulturní akcí, konající se v červnu 2007 na území Pardubického kraje, převzali záštitu právě Roman Línek a radní Ivo Toman. V tu chvíli jsem si uvědomil, že zdravotní stav pana Rabase se zřejmě bohužel opět zhoršil a opět nemůže vykonávat funkci hejtmana.

Psalo se 19. července 2007, kdy jsem ráno si na titulní stránce jednoho bulvárního deníku přečetl rozhovor s Karlem Černochem. Tvrdil údajně (to "údajně" píši proto, že se v jiných případech už stalo, že noviny otiskly smyšlený rozhovor, který ve skutečnosti vůbec neproběhl), že z 95-tiprocentní pravděpodobností je vyléčen. V duchu jsem si tehdy pomyslel, že samozřejmě by to byla dobrá zpráva, ale bohužel i u jiných lidí se zdálo, že už jsou vyléčeni, ale po čase se nemoc vrátila. Tak jako v případě herce Jiřího Zahajského. Také před časem psali o tom, že se vyléčil z rakoviny prostaty, všechno se zdálo být dobré, ale před několika týdny psali o tom, že jeho zdravotní stav bohužel opět není dobrý.

Stejného dne večer jsem se dozvěděl smutnou, ale v kontextu své ranní myšlenky i děsivou, zprávu - Jiří Zahajský zemřel 19. července 2007 ráno...

Počátkem listopadu 2007 se vyostřily problémy v KDU-ČSL. Tehdejší předseda Jiří Čunek měl "na krku" trestní stíhání za údajné přijetí úplatku. Své pozice ve vládě se již vzdal, ale členové strany žádali i jeho odchod z předsednické funkce. Horkým kandidátem pro uvolněné místo po Jiřím Čunkovi ve funkci ministra pro místní rozvoj byl tehdejší první místopředseda strany (a zároveň náměstek hejtmana Pardubického kraje) Roman Línek. V neděli 4. listopadu 2007 byl jedním z hostů Otázek Václava Moravce (od času 7:30). Ten pořad jsem tehdy sledoval. Když Václav Moravec kladl panu Línkovi otázky, v duchu jsem si říkal - jestli si pan Moravec uvědomuje, že pan Línek je oficiálně jen náměstkem hejtmana, ale bohužel už opět - jak se zdá - fakticky vykonává hejtmanskou funkci. Václav Moravec si to uvědomoval, což dal najevo o minutu později - v čase 8:32, kdy řekl, že "hejtman Michal Rabas z ODS je dlouhodobě nemocný". Tím se definitivně potvrdilo mé neblahé tušení - že pan Rabas bohužel na tom je opět špatně. V duchu jsem si pak odpoledne říkal, že toto už, bohužel, nemůže dobře dopadnout.

Druhý den, tedy v pondělí 5. listopadu 2007, přečetl okolo poledne na internetu čerstvou zprávu, že hejtman Pardubického kraje Michal Rabas (fotograie v článku je právě z 12. ročníku festivalu "Přelouč - město dabingu", který se konal v září 2006) právě zemřel. :-(

Karel Černoch se objevoval na veřejnosti i v pozdním létě 2007. Ještě v září 2007 vystoupil v pořadu Souboj hitů (jako původní interpret písně Nářek převozníka, kterou v pořadu ale zpíval - bohužel již také zesnulý - Petr Muk). Někdy v říjnu se objevil na nějaké kulturní akci, kde pak o něm někdo řekl, že "je dobře, jak se Karel pořád drží". Ještě v tu chvíli jsem si říkal - proč, když přece je snad vše v pořádku, jak jsem si přečetl v červenci? Možná, že to byla jen mystifikace všech těch médií, kterým se nemá věřit.

Krátce před Vánocemi 2007 se v médiích objevila zpráva, že Karel Černoch je na tom už velmi špatně. Snad jsem si i v tu chvíli uvědomil svá slova z konce předchozího roku - ze slavnostního televizního připíjení na šťastný nový rok 2007. Bohužel, nakonec se vypnila. I když bych si hodně přál, aby tomu bylo jinak.

Ne všechny předtuchy (z těch, na které si nyní vzpomínám) se mi ale vyplnily. Když v listopadu 2007 zemřel herec Petr Haničinec, dovollil jsem si předtuchu: "Tak loni (2006) zemřel Josef Langmiler - exmanžel 'ženy za pultem'. Teď (2007) tedy zemřel Petr Haničinec, milenec 'ženy za pultem'. Tak a příští rok (2008) zemře sama 'žena za pultem'. Nestalo se tak. "Žena za pultem" Jiřina Švorcová zemřela o tři roky později, v roce 2011.