Prosinec 2013

O "anketách 20. století" a dalších ohlédnutích

31. prosince 2013 v 6:22 Ostatní
V některých případech bývá složité, dohledat na internetu informace z doby, kdy toto médium teprve začínalo fungovat. Ale podařilo se a díky tomu mohu doplnit svůj předchozí článek o několik informací.

V hloubi internetu jsem našel výsledky té pochybné ankety o "sportovce 20. století", která byla vyhlášena ve Vídni v listopadu 1999. Bohužel už jsem nikde nedohledal, kdo byl v jednotlivých kategoriích nominován (odkazovaná stránka uvádí pouze vítěze jednotlivých kategorií). Z českých sportovců byli nominováni Emil Zátopek a Věra Čáslavská; nepamatuji si, že by se tehdy hovořilo o tom, že za tenis je nominována i Martina Navrátilová (i když už dávno nemá české občanství, určitě by byla v českých médiích její nominace zmíněna). A oč byla Martin Navrátilová horší než vítězka své kategorie, Steffi Graf? Jistě, toto už je věc osobního názoru. Na rozdíl od toho, že v nominaci nemohli být zastoupeni "všichni nejlepší".

Dobře si pamatuji, jak v pořadu byl v jednu chvíli zobrazen klip s fotografiemi sportovních osobností, které "nemohly" být nominovány, protože v té době už nebyly naživu. Například závodník formule 1 Ayrton Senna, boxer Joe Louis atletka Florence Griffith-Joyner nebo (tehdy čerstvě zesnulý) někdejší basketbalista Wilton Chamberlain. Už jen díky tomuto nesmyslnému pravidlu bylo jasné, že jde o nespravedlivou a hloupou soutěž.

Do ankety "Hit století" bylo nominováno patnáct písniček, jejichž seznam najdete tady. U jednotlivých skladeb je uvedeno, kdo jednotlivé písničky v tomto pořadu interpretoval. U písničky "Zvonky štěstí" je informace neúplná - protože se jedná o duet, tak pochopitelně nemohla tuto píseň zpívat sama Ilona Csáková. Jejím partnerem k "otvírání úst do rytmu playbycku" tehdy byl Richard Müller.

Výsledky ankety, přesněji řečeno pořadí na prvním až desátém místě, jsem našel v tomto článku (úplně na konci). Vítězem se stala téměř zlidovělá píseň Škoda lásky. Hned za ní se umístila písnička Medvídek od skupiny Lucie. Píseň tehdy byla stará jen asi půl druhého roku. Jsem si jistý, že kdyby se anketa konala s několikaletým odstupem, tak by se tato píseň tak vysoko neumístila. A vůbec by v nominaci nebyl Hit roku 1999, "Nebe" od Anny K, který možná byl nejlepší písničkou toho roku, ale rozhodně nepatří mezi patnáct nejlepších českých skladeb, které byly ve 20. století vytvořeny.

Těch podivných anket tehdy bylo daleko více. Výše jsem napsal jen dva příklady. Dalšími zajímavými kategoriemi by byly "Komedie století" nebo "Miss tisíciletí". Ale o tom třeba někdy příště.

V předchozím článku jsem psal, že bych byl rád, kdyby noviny nepsaly před koncem roku na téma "Zemřeli v tomto roce". Bulvární deník, který jeden z členů mojí rodiny téměř denně kupuje a tím pádem mám i já možnost si jej přečíst, tentokrát "poslechl" a žádný článek na toto téma nenapsal (zato jsem si v tom výtisku z 27. 12. přečetl článek o bývalém fotbalistovi Miroslavu Matušovičovi, který byl v tom článku třikrát označen jako "exsparťanská hvězda", ale ani jednou tam nebylo napsáno, že největších úspěchů a nejlepších výkonů dosahoval ještě v dresu Baníku Ostrava. Úsměvně znělo slovní spojení o tom, že jde o "bývalého reprezentanta", protože ani ve své životní sezóně (2003/2004) si za národní tým nezahrál ani jeden oficiální zápas a na ME 2004 se nepodíval). A opravdu - na samém konci roku přišla zpráva, které se zdráhám uvěřit. Jako by se opakovala situace z předešlého roku, kdy na lyžařském svahu tragicky zahynul bývalý fotbalista Václav Drobný a začalo tím děsivé období úmrtí všeobecně známých nebo pro mne jinak blízkých lidí. :-(

2013 (téma týdne)

25. prosince 2013 v 6:29 Ostatní
Minulé "Téma týdne" jsem vynechal, i když určité myšlenky na téma "Vztahy" jsem v hlavě měl. Šlo by o další drobný slohový útvar (téměř se stydím nazvat to "povídkou") s využitím různých významů tohoto slova, podobně jako v mých předchozích dílkách jménem "Prsa" a "Provokokace". Ale snad proto, že jsem nechtěl třikrát v krátké době vstoupit do stejné řeky, jsem své myšlenky nepřevtělil do písemné podoby. K tématu "2013" už ale nějaké myšlenky napíši.

Nemám moc rád, když se ohlédnutí za určitým rokem provádí ve chvíli, kdy do konce toho roku ještě nějaký čas zbývá. Nelíbilo se mi, když v prvních letech nového milénia vycházely ročenky deníku Blesk, jejichž uzávěrka bývala už někdy koncem listopadu. Takže co se stalo v prosinci, nemohlo už být v této publikaci zaznamenáno.

Podobným případem bylo, když už se v novinách okolo 27. prosince psalo ohlédnutí, kdo v uplynulém roce zemřel. Dobře si pamatuji, když v deníku "Aha!" vyšlo ve čtvrtek 27. 12. 2007 ohlédnutí "Zemřeli v roce 2007", okomentoval jsem to při čtení tohoto článku, že do konce roku přece ještě necelých pět dní zbývá a během nich se může ještě leccos stát. Měl jsem pravdu. Ještě během toho dne zemřeli Karel Černoch a (pákistánská politička) Benázir Bhútto...
Něco podobného jsem si říkal i v loňském roce, kdy jsem netušil, že přichází přibližně patnáctidenní děsivé období, během kterého zemřou asi čtyři lidé známí z veřejného života a aby toho nebylo málo, tak období bude završeno mým dosud nejbližším (ve smyslu "být u zemřelého v okamžicích konce jeho života i ve chvílích, které následují") setkáním se smrtí někoho blízkého. Ale o tom někdy napíši článek do rubriky "Setkání s tajemnem".

I srovnávání jednotlivých let je obtížné. Lidská paměť je milosrdná a mnohé dřívější vzpomínky idealizuje. Někdy se ani jednotlivá období života a porovnání, která byla lepší a která horší, nedají provést. Vzpomínáte si na rok 1999 a všemožné ankety jako "Sportovec století", "Hit století", Komedie století", "Miss tisíciletí" a tak podobně? Možná, že tehdy jsem to tak nevnímal (přece jen jsem na to ještě neměl ten správný věk), ale dnes se nad tehdejšími anketami jen pousmívám. Druhý nejlepší hit 20. století - Medvídek od kapely Lucie, budiž důkazem. Kdyby se anketa "Hit 20. století" konala dnes, rozhodně by "Medvídek" na 2. místě neskončil. Podobně to může dopadnout s porovnáváním úspěšnosti jednotlivých let mého života. O dalších anketách jako celosvětová anketa "Sportovec století", kde byla účast v nominaci podmíněna kritériem, že kandidát musel být v té době (listopad 1999) ještě naživu (takže například v boxu nemohl být nominován možná nejlepší boxer všech dob Joe Louis; kdyby se anketa konala jen o jeden rok a několik týdnů později, tak by ani nemohl být nominovám Emil Zátopek), ani nemluvě.

Napsal jsem několik svých postřehů a názorů, ale ke shrnutí roku 2013 pořád nic. Co mohu zodpovědně shrnout ve chvíli, kdy rok ještě neskončil? Odpovím z pohledu tvorby svých stránek.

Jsem velice rád, že jsem pokračoval v tvrobě těchto stránek. Není to úplně samozřejmé. Vím o několika zajímavých stránkách, které mne před dvěma lety inspirovaly k vytvoření těchto stránek, ale dnes už ty stránky nejsou aktualizovány nebo vůbec neexistují. Mnoho blogů, na které sem tam náhodou narazím, se vyznačuje velkou aktivitou krátce po jejich založení, ale brzy dojde k útlumu nebo zcela utichnou. A v některých případech to je, co se týká kvality blogu a jeho autora, i škoda.

Zatímco zpočátku existence těchto stránek jsem psal jen (aktuální i starší) literární a slohové útvary, v roce 2013 jsem se více zaměřil na postřehy a názory z aktuálního dění. To je dobře, protože v této oblasti bude "vždy co psát" a "vždy co komentovat". Velkou inspirací je pro mě i "Téma týdne". Škoda, že jsem úvahy na vyhlášená témata týdne nepsal už v roce 2012.

Pak tady máme Příběh na pokračování. I u něj jsem rád, že se mi povedlo napsat během tohoto roku celkem devět kapitol. Věřím, že alespoň stejný počet se mi povede napsat až v příštím roce a posunu tím Příběh na pokračování do jeho druhé poloviny, ba dokonce i k jeho závěru.

P. S. Asi to napsáním těchto řádků neovlivním, ale líbilo by se mi, kdyby tentokrát novináři se články na téma "Zemřeli v roce 2013" opravdu počkali až na první dny nového roku 2014. Nechci už zažít podobné myšlenky jako před šesti lety a jako v loňském roce. Natož aby se tyto myšlenky vyplnily.

Příběh na pokračování, 20, kapitola - Exkurze do Kamenice a Malonic aneb Vůně květin, stromů a trávy (2. část)

18. prosince 2013 v 7:05 Příběh na pokračování
(...)

Mladík s hlavou holou jako koleno prošel zámeckou bránou. Ve chvíli, kdy byl od Honzy, Jindry a Mirka vzdálen už jen asi pět metrů, zvolali kluci téměř jednohlasně: "Vždyť to je Denny!"
"Čau kluci. Koukám, že jsem to stihl na tu půl desátou tak akokrát", pozdravil je Denny Bureš.
"Chiuhauha, Denny, vzal si slovo Jindra. "Co to máš... vlastně nemáš... na hlavě?"
"Právě že nic", odpověděl Denny pyšně.
"Dal ses ke skinům?", zeptal se Jindra.
"Ne, ale vlasy už mi na té hlavě vadily. Měřily už přes dva cenťáky. A nechat si je ještě o něco delší? To už by bylo pod moji úroveň. A proto to muselo pryč."
"Myslíš spíš 'nad tvoji úroveň', ne?"
"Vlastně jo, no. Máme doma holičskej strojek. Běžně se stříhám jednou za měsíc na devět milimetrů, ale včera jsem si řekl, že tam nedám žádnej nástavec, takže to šlo úplně dohola."

Více už si toho neřekli. V tu chvíli vyšla ze zámku průvodkyně. Z horkého exteriéru vstoupila celá třída do chladných prostor zámku. Po průchodu okolo recepce odbočili vpravo do schodů, po kterých prošli do prvního patra. Pokračovali do první velké místnosti, vyzdobené modrými tapetami. Průvodkyně si zde vzala slovo.

"Vítám vás na Státním zámku Kamenice. Náš zámek byl původně hradem. Do podoby renesančního zámku byl přestavěn v 16. století hrabětem Jiřím z Lemberka. Na tomto obrazu (ukázala rukou na zeď) můžete vidět jeho portrét. Na sousedním obraze nám ukazuje podobu jeho ženy, hraběnky Vilemíny von Traxler."

Honzu v tu chvíli napadlo: "No jo, Traxler... Úplně jsem zapomněl na ten školní výlet, na který pojedeme na konci školního roku. Na ten Traxlerův mlýn. Že by to mělo s tou hraběnkou nějakou spojitost? Ani si nepamatuju, že bych to hraběnčino jméno slyšel, když jsem tu byl před třemi lety s mámou... Vlastně ani nevím podrobnosti o tom výletu. Učitel Pavlíček nám toho předminulý čtvrtek moc neřekl. Snad se kluci něco dalšího dozvěděli během toho týdne, co jsem ve škole nebyl... Učitel říkal, že budeme spát v chatkách. Takové chatky mívají většinou čtyři postele. Bylo to tak i na dvou různých výletech, na kterých jsme byli na základce. Jenže pak by to znamenalo..." Honza opět změnil tok svých myšlenek. Zcela jej míjel výklad průvodkyně. V přemýšlení pokračoval i po přesunu do sousedního, takzvaného Červeného sálu.

"Pak by to znamenalo, že se tam nevejdeme všichni, co ve třídě tak nějak jsme pospolu. Já, Jindra, Denny, Mirek, Petr a ... a Vojta... teda jestli to spolu vydržíme... to je dohromady šest lidí. Petr možná nebude chtít jet, když na tu školu už spíš kašle. Mirek s Dennym budou určitě chtít být spolu. Jindra asi bude chtít být s nimi. Aby to nedopadlo tak, že to bude 'kdo s koho' - jestli já, nebo Vojta. Ale zase... ještě pořád nevím, jak budu s Vojtou vycházet. Ani dnes jsme spolu ještě pořádně nemluvili."

Úvahy o školním výletě zabraly Honzovi téměř celý zbytek prohlídky zámku. Asi pro něj byly důležitější než poslouchat jména jednotivých členů rodu Lemberků. Navíc, mnoho si toho pamatoval z před tří let. Tehdy si to i více vychnutnal - ve skupince tehdy byli, kromě něj a jeho mámy, jen tři další lidé, všichni prohlídka zámku zajímala, pokládali dotazy... Jaký rozdíl ve srovnání s partou puberťáků z průmyslové školy.

Až v poslední z asi deseti místností, kterými prošli, Honza opět zbystřel. Bylo to ve chvíli, kdy průvodkyně říkala: "Nyní jsme vstoupili do barokního sálu. Odlišný sloh zde byl použit proto, že k dostavbě této části zámku došlo až za života hraběte Václava z Lemberka, přibližně jeden a půl století po dokončení ostatních částí zámku. S hrabětem Václavem tehdy na zámku žily tři ženy zároveň. V té době to u některých bohatých lidí bývalo - že ve svém domě nebo na zámku mohli mít více partnerek, pokud to tak chtěli. A pokud je zvládli uživit.

Průvodkyni přerušil Jindra Vodička. Šlo o první dotaz během celé prohlídky. Ostatní žáci zbystřeli.
"Ale paní, to je stejně na nic. Protože když žili pod jednou střechou, tak se těm ženským brzo srovnaly menzes a ten chlap pak stejně pár dnů v měsíci nemohl se žádnou z nich."
Třída se rozesmála. Paní průvodkyně se začervenala. Ale paní učitelka Dočkalová se rozzuřila. Přistoupila k Jindrovi, napříhla ruku a dala mu facku. Až to mlasklo. Když to Honza viděl, napadlo jej srovnání s fackou, kterou předminulý čtvrtek uštědřil ve třídě Vojtovi. Zaskočená průvodkyně ztratila řeč. Raději řekla "Tak to je vše, děkuji za pozornost a na shledanou." I když té pozornosti se jí během prohlídky moc nedostávalo a sama si jistě přála, aby se s některými účastníky exkurze znovu neshledala. Třída opustila příjemně chladný interiér zámku a shromáždila se na rozpáleném nádvoří. Na jedné z laviček seděl pan učitel Havlík. Honza si až v tu chvíli všiml, že druhý člen pedagogického doprovodu se prohlídky zámku neúčastnil. Proč? To kdo ví.

Slovo si vzala učitelka Dočkalová. Ke skupině studentů prvního ročníku technického lycea pronesla: "Teď půjdeme asi čtyři kilometry lesoparkem do Malonic. Kdo potřebujete na záchod, tak jděte teď, tady na zámku. Další možnost budete mít až v Malonicích! Rozuměli jste?"
"Ale paní učitelko, my chlapi máme záchod všude", odvětil bez dlouhého rozmýšlení Jindra.
Paní učitelka nenechala takovou odpověď bez odezvy. "Ty už mě neštvi! Jedna facka ti nestačila? Ale... já jsem už na ty tvoje průpovídky zvyklá. Ale před průvodkyní? Co ta si o nás musela pomyslet?!"
"Tak už se nezlobte," odpověděl naoko smířlivě Jindra.
Výprava zahájila přesun do Malonic. Prošli zámeckou bránou, přes parkoviště a silnici pokračovali do lesoparku. Dlouhá široká cesta bez provozu automobilů umožnila protažení špalíru třiceti lidí do délky bratru sta metrů. Dvojice vyučujících šla v čele. Honza s Jindrou je nechali popojít a zařadili se doprostřed dlouhého davu.

"Teda, kam ty chodíš na ty průpovídky?", zeptal se Honza na dotaz, který chtěl Jindrovi položit už dávno, ale nikdy k tomu nedošlo. Až teď.
"To víš, to je ze života, Alfonsi," usmál se Jindra.
Honza se zarazil. "Jak jsi mi to, proboha, řekl?"
"'Alfonsi' přece. Ty neznáš Poslední leč Alfonse Karáska?"
Honza pozdvihl obočí. "Ten název jsem v životě neslyšel."
"To byl film s Milošem Kopeckým," vysvětlil Jindra.
"Hm, tak to mi vůbec neříká. Ale hele, přeci jenom mi tak neříkej. Přijde mi to blbý," požádal Honza.
"Ale furt je taková přezdivka lepší, než když si říkáme příjmením, ne? Tobě to nepřijde divný, že v naší třídě se skoro všichní oslovují příjmením?"
Honza pocítil, jako by mu Jindra mluvil z duše. "Že jo? Moje řeč. Je to hrozně neosobní. Nejhorší je, že i většina učitelů nás takhle oslovuje."
"Ale já jsem taky měl svou přezdívku, mně zase kdysi na základce říkali 'ministře'."
"A to jako proč? Že jsi všechny dirigoval, co mají dělat?", zeptal se Honza zvědavě.
"To možná taky. Ale kdysi v polovině 90. let byl nějakej Jindřich Vodička ministrem, tak proto. Ale byla to jenom shoda jmen."
"Jo aha. No tak tehdy jsme ještě ale měli úplně jiný starosti než nějakou politiku, že jo."
"Jo jasný."
"Mimochodem, jak jsem učitelce říkal - to víš, proč ženský musejí chcát vsedě, mívají menzes a musejí si protrpět těhotenství a porod?
Honza užasl nad poněkud nepatřičnou otázkou. Krátce se zamyslel a pak odpověděl: "No proč... Protože příroda to tak zařídila?"
"Ne," překvapil jej Jindra odpovědí, "To je boží trest ženskejm za to, že Eva navedla Adama k tomu, aby snědl zakázaný jabko. Eva v ráji žádný menzes neměla. Poprvé je dostala až po vyhnání z ráje. Za trest. A všechny ženské po ní už to měly taky."
Honza vytřeštil oči: "Uff, tak tohle už přeháníš, ne?"
Jindra se pousmál, ale nic dalšího už na to neřekl.

"Hele, to se tě chci zeptat," sebral odvahu Honza. "Nevíš, po kolika lidech se bude spát v těch chatkách na tom Traxleráku? Pavlíček nám to přece v ten předminulej čtvrtek neřekl."
"Vím, on se za náma ještě v pátek... to už jsi ve škole nebyl... stavoval do třídy, aby nám k tomu něco řekl. Ty chatky mají postele po čtyřech."
Honzovi zatrnulo. Má říct své obavy? Nebo si je nechat pro sebe? Když to řekne nahlas, tak bude hned vědět, na čem je. I když to možná bude nemilosrdná pravda.
"No... Víš.... Říkal jsem si, jak asi vyjde to rozdělení kluků do chatek."
"No tak asi já a ty, no a Mirek s Dennym určitě nebudou chtít od sebe. Tak a jsme čtyři, ne?"
Honzu to šokovalo. "No a co Vojta?"
"To se ptáš ty? Hele, já to taky sleduju, že Vojta v poslední době je dost úlisnej. Jako jasný, bavíme se jakoby normálně, ale jenom vlažně a tak nějak všeobecně. Moc bych si ho k tělu nepřipouštěl. To samé ale platí i o Mirkovi a Dennym. Vzpomeň si, co říkali při té vaší rvačce s Vojtou."
"Mně ten Vojta trochu dělá starosti, víš? Přece jenom, byl jsem jeho spolužák už na druhém stupni zakládky. A tam býval docela normální kluk. Zatímco teď... Na podzim ještě dobrý, ale pak nějak v prosinci se to začalo lámat."
"Ale s tebou taky, to si přiznej, Alfonsi... Teda, Honzo."
"No jo, to začalo, jak se mi začaly zhoršovat známky. A taky..." Vzpomněl si na Míšu a zklamání z toho, jak se s ní přestal po Novém roce vídat. Ale nahlas to neřekl. "Taky..." Co má rychle říci, aby to nevypadalo hloupě? "Taky jsem chtěl říct, že sice mám od té doby blbější nálady, ale nejsem tak - jak říkáš - úlisnej jako Vojta."
"Jo, zhoršovat známky. Hlavně z technického kreslení, že?", zeptal se Jindra důležitě.
"Fuj! Sakra! Ten název mi neříkej!", odpověděl prudce jeho spolužák. "Ale jo, máš pravdu. Ale nejen z toho, ale i z dalších technickejch předmětů."
"Asi nejsi technickej typ."
"No, nejsem. Ale to teď neřeš."
Zhostil se jej zvláštní pocit. Měl by přece Jindrovi zkusit poradit s tou deskriptívou. Něco si ze včerejších Hančiných rad přece ještě pamatuje.
"Hele, já jsem to nakonec včera zvládl narýsovat a ten úkol mám hotovej."
"Mně to je jedno, já na to kašlu. Ale to už jsem ti říkal," odseknul mu Jindra.
"A nechtěl bys třeba..." Honza krátce zastavil řeč, aby zapřemýšlel, jak to má přesně říci, ale Jindra jej znovu zastavil.
"Ne, nebavme se o tom."

***

"Vodičko, Karásku, pojďte za náma", ozvalo se z konce davu. Oba kluci se přemístili tam, odkud zvolání zaznělo.
"Hele, to je nuda tady v tom lese, co?", prohodil Petr Motalík.
"Naopak, ty paprsky slunce, jak prosvítají mezi stromy. Jak nás chrání před tím vedrem. A ta vůně stromů... Nádhera", rozplýval se Honza.
"Tak to provoníme trochu trávou, ne?", usmál se Petr.
"Ty to myslíš vážně?", zeptal se z druhé strany poospalý Vojta.
"Že váháš. Hele, teď je nejlepší příležitost. Potom, co to vyhulíš, ti trochu smrdí z huby. Ale když zahulíme teď a dáme si pak pálivý bonbóny, tak než dojdeme do těch Malonic, tak z nás nic cejtit nebude. Nemusíš vyhulit celýho džojnta, stačí když si dáš jednoho práska, maximálně dva", vysvětlil Petr pěti svým spolužákům.
"Hele, já do toho nejdu. Já ani nekouřím cigarety", řekl Honza vzápětí.
"A co ty, Tománku, ty si nedáš? I když, ty taky seš takovej připosranec, co?", namířil Petr otázku směrem k Vojtovi.
"Náhodou, když jsem na zábavě, tak si taky zapálím", odpověděl Vojta poněkud chlubivým tónem. "Ale teda normální cigára, ne trávu."
"Cože, Vojta občas kouří?", vyděsilo Honzu.
"Ale sorry, trávu hulit nechci. Stejně, jsem po té včerejší schůzi a zároveň pařbě nějakej přešlej. Ale asi bych nehulil, i kdyby to bylo jinak", řekl Vojta nakonec.
"A co vy tři?", otočil se Petr k Jindrovi, Dennymu a Mirkovi.
"Jo, proč ne? Zkusit se má všechno", řekl Daniel Bureš. A když něco řekne Denny, tak jako by totéž automaticky platilo i pro Mirka. I Mirek odkýval.
"A co ty, Vodička?"
Jindrova odpověď byla pro někoho překvapující: "Ty jo, asi to taky zkusím. Všechno je jednou poprvé, ne?"
Honzu to zarazilo. Jako by mu na Jindrovi kamarádsky záleželo. Možná momentálně víc než na Vojtovi, se kterým mimochodem dosud toho dne nepromluvil. Nic Jindrovi neřekl, ale zamračil se.
"Co se mračíš? Zkusit se má všechno. Taky mi jedna holčina nedávno navrhla, že zkusíme 69, tak jsme to tak dělali. Do té doby mě holky jenom kouřily a od té doby taky. A naopak já jsem jim taky leccos pusou podráždil. Ale nikdy ne navzájem v jednu chvíli."
Honzu opět šokovala Jindrova slova. Potichu se zamyslel: "Ten Jindra se nezdá. Nevymýšlí si? Takkový obyčejný kluk vesnického vzezření. Jo kdyby Mirek, to je takový nagelovaný playboy..."
Jindra, Mirek a Denny se shodli, že společně vykouří jednu cigaretu. Petr si vzal do úst druhého z jointů, které si s sebou na výlet vzal. Z té společné cigarety nejdříve potáhl Mirek. Hned po prvním šluku silně zakašlal.
"Fujtajbl, to mi teda stačí. Na, tady máš", předal hříšný smotek Dennymu.
"Nebude od tebe moc ocucaná?", zeptal se Denny důležitě.
"Neboj, nebude. A i kdyby, tak genitální opar ani nic jinýho ode mě nechytneš. Já jsem to ještě žádný holce neolizoval. To bych z toho nic neměl. Já jsem jim strkal mezi nohy něco úplně jinýho než jazyk."

Honza kroutil hlavou. Takto se kluci za celý rok nebavili. Alespoň ne před ním. O těchto intimních věcech se ze svých současných spolužáků bavil jen s Vojtou (ale v jiném slova smyslu, protože Honza s Vojtou takové zkušenosti dosud nemají - tedy Honza určitě ne a Vojta donedávna neměl, ale že by se na tomto u Vojty něco změnilo, to se Honzovi nezdá pravděpodobné), ale to bylo jen proto, že se znají déle a někdy v 7. třídě byli schopni se o těchto věcech bavit doslova "jako o chlebu". Snad za to teď u těch kluků mohlo ovlivnění tou "trávou".
Denny potáhl z jointa dvakrát. Také při tom několikrát zakašlal. Poté předal cigaretu Jindrovi. Zbývala jí ještě téměř polovina.
Jindra s požitkem několikrát potáhl.
"Snad ji nedokouříš celou?", ptal se Vojta.
"Ale proč ne? Když tady ta příležitost je?"
Honza se mračil stále víc, ale ani teď Jindrovi nic neřekl. Mezitím vedle nich, jen tak mimochodem, vykouřil svoji cigaretu marihuany Petr.
"S tebou to nic neudělá?", poptal se Honza.
"Ne, já jsem zvykej", dostalo se mu suverénní odpovědi od Petra Motalíka.
Ale Denny zjevně zvyklý nebyl. Začal vydávat podivné, nepříliš vábné zvuky. Sehnul se k trávě a začal zvracet.
"Fuj, to má z toho hulení. Jdu od vás pryč", řekl Honza.
I Vojta řekl: "Jo, pojď. Teda, to jsem si o vás kluci nemyslel, že až takhle..."
To Honzu zahřálo na duši. Tak přece jen si s Vojtou něco řekli a jakoby si porozuměli.

Když si snad zase má Honza s Vojtou co říct, tak by mu teď mohl povědět, že se včera dozvěděl postup toho úkolu z deskriptívy. Třeba i Vojta by chtěl poradit.
"Hele, Vojto, ty máš hotovej ten úkol do deskriptívy?", zeptal se docela nesměle.
"Něco jsem tam načmáral, abych pozítří nemusel odevzdávat prázdnej papír. Ale to je všechno. Já tu deskriptívu taky nechápu, stejně jako skoro všichni. Jako rád bych z toho dostal lepší známku, na druhou stranu, já mám zatím dvě jedničky a jednu dvojku, takže i s dvěma pětkama mi bude vycházet maximálně trojka."
"Jo, to jako už bych někde slyšel", dodal Honza. Téměř to samé mu totiž o několik dní dříve říkal Jindra.
Nyní měl ideální možnost říct Vojtovi: "Já vím jak na to, včera jsem se to dozvěděl a ještě si ten postup docela pamatuju." Ale neřekl to! Proč? Snad rivalita? Docela mu vadilo, když Vojta začal v některých předmětech dostávat lepší známky než má on. To se mu na ZŠ nestávalo. A že mu to nevadí u dalších kluků? Zvláštní. Jako by s ním potřeboval soupeřit. Nebo jako by je po těch škádleních, drobných provokacích a nakonec rvačce už něco rozdělovalo. Něco, co se jen tak nedá spojit zpátky. Jsou to ošklivé vlastnosti, ale Honza se jich ne a ne zbavit. Možná ani nechce...
"Já ale teď půjdu pokecat za dalšíma klukama, jo?", přerušil Vojta tok Honzových myšlenek.
"Aha... Tak jo."

Celý zbytek cesty do Malonic... tedy zbytek... ještě asi dva kilometry... se Honza s nikým nebavil. Vnímal všemi smysly pozdně jarní přírodu. Vůni stromoví a květin. Jeho modré oči vnímaly barvy přírody - i když ne tak pestré jak byly před několika týdny. Naslouchal zpěvu ptactva, moudře schovaného ve stromech a chránícího se před slunečním svitem. Zblízka si i přivoněl ke kůře jednoho ze stromů. Šlo o strom, který se pro něj v danou chvíli stal "záchodem, který kluci mají k dispozici všude", jak by řekl Jindra.

***

Po čtyřech kilometrech pěší chůze došla třída na okraj Malonic. Sluncem rozpálená boční ulice se stala místem, kde se špalír na chvíli zastavil. Honza si na hlavu nasadil kšiltovku, aby jej chránila. Všiml si přitom, že totéž vzadu učinil poněkud rozveselený Denny. Slovo si vzala paní učitelka Dočkalová.
"Tak, právě jsme došli do Malonic. Teď dojdeme ke tvrzi. Ta je na druhém konci vsi, ale není to daleko. Chodit budeme výhradně po chodnících. A ne že se budeme 'roztažení' jako během cesty sem. Půjdete hezky jedna dvojice za druhou. Žádné rozestupy!", Jen co dokončila řeč, všimla si, že Jindra, Mirek, Denny a Petr se nějak moc smějí.
"Máte nějakou dobrou náladu, kluci."
"My si říkáme různý vtipy", řekl Mirek, aniž by se přestal smát.
Honzu napadlo, že kdyby se učitelka dále vyptávala, mohla by si všimnout něčeho podezřelého. Co kdyby přišla na to, že kluci, včetně Jindry Vodičky, se kterým se Honza v poslední době skamarádil, kouřili během výletu... vlastně exkurze... marihuanu? Jindra sice udělal hloupost, že také chtěl "ochutnat" marihuanu, ale nezaslouží si, aby za to případně pykal.

"Paní učitelko, to je tím, jak je dnes krásně", nadhodil Honza.
Mezitím pan učitel Havlík zavelel k pokračování přesunu směrem k malonické tvrzi. Rozhovor paní učitelky s Honzou tak probíhal během chůze.
"Ano, to jsem četla, že bylo potvrzeno i v nějakých výzkumech. Že při slunečném počasí mívají lidé lepší náladu. Je to na vás vidět, hlavně na Vodičkovi a spol."
Honza se snažil strhnout pozornost jiným směrem. "Ano. A proto prý bývá v severských zemích během zimy, kdy tam mají polární noc, velký počet sebevražd. O tom jsem také nedávno četl zajímavý článek."
Paní učitelka zdvihla obočí: "Ty už mluvíš jak ten Vodička. A teď už mě omluv, já se přesunu dopředu za panem učitelem."
Krátký rozhovor nakonec splnil účel, s jakým jej Honza zahájil. Paní učitelka se přesunula k inženýru Havlíkovi a začala se s ním bavit. Jak Honza zjistil - protože se ke klukům na chvíli přiblížil - tak skutečně podivný zápach už díky pálivým bonbonům, které pak cumlali, zmizel.

***

Na samém konci obce Malonice, u Malonického rybníka, přivítala třídu kruhová kamenná stavba. Přesněji, pěkně "technicky" řečeno, stavba s kamenným půdorysem. Kdyby někdo z méně bystrých studentů zaváhal, k jakému místu právě přišel, měl vedle vstupních dveří nápovědu - nápis "Tvrz Malonice". Učitelský doprovod vstoupil do poměrně úzkých a nepřliš vysokých dveří jako první. Asi desátým v pořadí byl Honza Karásek, za kterým stál Vojta. Honza si ale nevšiml, že dveře rozhodně nesplňují technickou normu o výšce zárubně (o tom se o několik měsíců dříve v technickém kreslení také učili) a praštil se do čela. "Jau!", vykřikl reflexivně. Vzápětí jej napadlo, že teď se mu Vojta asi nahlas zasměje. Ale Vojta nic neřekl! Pro Honzu to bylo milým překvapením.

Třída se shromáždila ve stísněných a příjemně chladných prostorách jakéhosi malého vestibulu, ve kterém byla umístěna pokladna. Úvodní slovo obstarala tamní pracovnice.
"Vítám vás v Malonické tvrzi. Řeknu vám jen několik organizačních pokynů. Prohlídka tvrze Malonice probíhá bez průvodce, takže se zde budete pohybovat volně. Expozice se skládá ze dvou částí - jedna je zde v přízemí, druhou část pak najdete v mezipatře, do kterého se dostanete zde po těchto dřevěných schodech (ukázala na schodiště, skládající se z asi deseti dřevěných stupínků). V prvním patře je umístěn depozitář, který není veřejnosti přístupný. Vzhledem k omezenému prostoru v obou částech expozice vás nyní poprosím, abyste se rozdělili na dvě poloviny. Jedna polovina si nejprve prohlédne expozici v přízemí, druhá polovina půjde nejdříve do mezipatra. Potom se prohodíte."

Pochichtávající se Mirek s Dennym jako první doslova vystřelili nahoru do schodů. Hned za nimi zamířili i jejich obvyklí souputníci - Jindra s Petrem. Následovalo je asi deset dalších kluků. Naopak Honza, Vojta, ale i pedagogický doprovod a deset jiných kluků, zamířili do přízemní části expozice. Honza se zahleděl do zajímavých exponátů. Zaujala jej zakládací listina Malonické tvrze z roku 1278. Vedle ní byly vystavny historické výkresy Malonické tvrze. Honza se do nich zahleděl. Krásné úhledné čáry zobrazující nárys, bokorys i půdorysný řez stavbou. Dokonale provedené kótování. Autor výkresu musel být zdatný v technickém kreslení... Technickém kreslení... Technickém kreslení... Ta dvojice slov zazněla Honzovi v hlavě několikrát. A opět se mu stalo to, co se mu občas přihodí ve vyučování nebo co se mu stalo na kamenickém zámku. Přesměroval své myšlenky k úplně jinému tématu, než ke kterému by to v danou chvíli bylo vhodné.
A i v tomto případě se stalo něco, co jej z toho myšlenkového scestí vytrhlo.

V malém vestibulu, do kterého Honza viděl od expozice díky otevřeným dveřím, se ozval drobný rámus a zakřičení.
"Jo! Říkal jsem, že to skočím! Není to nic těžkého!", zvolal Petr Motalík, který právě - jak Honza pochopil - skočil z mezipatra dolů do přízemí. Petr se ohlédl směrem nahoru a zvolal: "Pojď taky, Vodička!"

Vzápětí se v Honzově zorném poli objevil Jindra. Honza jej spatřil až v okamžiku, kdy doslova přistál na podlaze vestibulu. Nedopadl na nohy. Spíše se skoulel na břicho.
"Jáááááu!", vykřikl Jindra.
"Vstávej, vole!", skláněl se k němu Petr s nataženou rukou.
"Ty vole, to nepůjde! Něco mi ruplo v kotníku!", křičel Jindra s bolestivou grimasou ve tváři.
"Přece tady nebudeš ležet! Pojď, dělej!", křičel dál Petr. Silně zatáhl Jindru za ruku.
Jindra s jeho pomocí opatrně vstal. Zkusil učinit drobný krok.
"Jáááu, ten pravej kotník mě děsně bolí!" , zvolal Jindra a znovu se svalil na zem.

(...)

Jsem Čech (téma týdne)

10. prosince 2013 v 6:42 Ostatní
Jsem hrdý na to, že jsem Čech.

To není žádný přehnaný nacionalismus, jak by mi mohl někdo odpovědět v rámci tzv. politické korektnosti. to je pouze drobný projev vlastenectví. Zároveň dodávám, že nikdy bych se neoznačil za Evropana ve smyslu "příslušníka národa". Docela mám v paměti dobu přibližně před deseti lety, v období krátce před vstupem do EU. Tehdy se dalo zaslechnout nebo přečíst mnoho slov o tom, jak po vstupu do EU se z nás Čechů stanou Evropané. V předvečer vstupu do EU řekla jedna významná osobnost kulturní scény něco jako "Odcházíme z Asie, vstupujeme do Evropy".

Ne. Češi jako národ vždy byli, jsou a budou národem evropským. Ať už by český stát měl nebo případně neměl být součástí nějaké evropské organizace, která tady nemusí být navždy. Naopak, jestli někdy vstoupí Turecko do EU, tak v mých očích zůstane převážně asijským státem. Češi jako národ jsou, spolu s mnoha dalšími národy (a to např. i se Švýcary, Nory nebo Islanďany, tedy s národy, jejichž země nejsou členy EU), součástí Evropy jako celku. Ale neplatí, že spolu s dalšími národy tvoří jednolitý "evropský národ".

Nemám rád, když nějaký Čech mluví o nějaké vlastnosti jako "typicky české" nebo dokonce eufemisticky jako "typicky čecháčkovské". Nikdy nelze zobecňovat určitou vlastnost pro celý národ.

Také mám rád svůj mateřský jazyk. I kdybych měl prožít zbytek života v jiné zemi a naučil se běžně komunikovat jejím jazykem, nikdy nebudu ten jazyk umět tak dobře jako češtinu. Snažím se, abych svůj rodný jazyk uměl používat v jeho správné podobě. Nechci ve zbytečně velké míře používat cizí názvy.

Mám rád i českou korunu. Bývaly doby, kdy se přijetí eura bralo jako neoddiskutovatená výhoda nebo něco automatického, co musí nutně přijít. Ani to už v poslední době není pravda. Jednak, vstup naší země do eurozóny se tak jako tak neustále oddaluje, ale hlavně - konečně se v posledních letech, snad od doby, kdy přišla tzv. ekonomická krize, hovoří i o nevýhodách společné měny. Hlavní nevýhodou je nemožnost samostatné měnové (na tomto místě by mnoho lidí použila výraz "monetární", ale snažím se přednostně použít český výraz) politiky jako nástroje hospodářské politiky. Jestliže některé země eurozóny prosperují, zatímco jiné jsou v recesi, tak je obtížné skloubit měnovou politiku tak, aby vyhovovala všem.

Pro pojmenování své vlasti rád používám výraz Česko. Tento název považuji za zcela spisovný a logický (jednoduše: bývalé Československo = Česko + Slovensko).
Pokud je pro někoho toto slovo přece jen nepřijatelné, tak ať výraz "Česká republika" používá, ale vždy v plné dvouslovné verzi. Snad nejhorší možností je, když se název naší krásné země vměstnává do anonymní zkratky "ČR".

Setkání s tajemnem, 8. část - manželé korpulentních žen, Filip Němec a Nelson Mandela

8. prosince 2013 v 4:24 Setkání s tajemnem
Různé podivné zážitky, které se mi dosud přihodily, lze rozdělit do několika kategorií. V některých případech je spojitost s tajemnem větší, někdy menší. Někdy se mi vzpomínka na konkrétní osobu přihodila právě ve chvíli, kdy tato osoba (nebo jiný člověk, který je nějak s tou vzpomínanou osobou spojen) zemřela, ale někdy ke vzpomínce došlo několik hodin nebo třeba i jeden den po jejím úmrtí, ale v okamžiku té vzpomínky jsem o tom úmrtí ještě nevěděl. Následující příhody jsou různou kombinací těchto možností.

Když v srpnu zemřel manžel Haliny Pawlowské, vzpomněl jsem si v tu chvíli na jinou známou korpulentní ženu - Věru Bílou a říkal jsem si, jak na tom si musí být její manžel, o kterém už před dlouhou dobou (v lednu 2012 čili o více než 1,5 roku předtím) psal, že údajně umírá. Říkal jsem si v tu chvíli, jestli už nezemřel, když měl být tak nemocný. Ne, v tu chvíli ještě ne, ale o 2,5 měsíce později už ano.

V jednom z předchozích článků jsem dával odkaz na článek ze stránek Protiproud.cz. Nemohu tvrdit, že souhlasím se všemi názory, které se v tamních článcích napíší. Ale vždy si je rád přečtu, protože poskytují - v duchu svého názvu - "opačný pohled na věc" a nutí k zamyšlení.

Jedním z takových článků je článek o možné škodlivosti očkování, vydaný 25. listopadu, ale já jsem si jej přečetl až 1. prosince. Po jeho přečtení mne napadl osud syna někdejšího dětského herce Jana Vokurky, který byl popisován v jeho "13. komnatě". Jeho syn byl zdravým chlapcem až do svých tří let, kdy po povinném očkování začalo ochabovat jeho svalstvo a postupně začaly selhávat další tělesné funkce. Po dlouhém boji chlapec zemřel. Ze záběrů je patrné, že v době svého úmrtí už nebyl dítětem, ale dospívajícím chlapcem. Při sledování těch smutných záběrů jsem si říkal, že s postupujícím věkem musí být - už tak složitá - péče o takto nemocné lidi ještě složitější, když např. mají větší hmotnost atd.

A vzpomněl jsem si v tu chvlí na osud Filipa Němce - chlapce pocházejícího z obce Cizkrajov nedaleko Dačic. Šlo o mediálně známý případ, kdy ve svých osmi letech, na školním výletě, zůstal dvacet minut pod vodou. Nezemřel, ale jeho mozek byl natolik poškozen, že chlapec zůstal ve stavu tzv. bdělého kómatu. Roky ubíhaly, rodina se mezitím přestěhovala do Českých Budějovic a chlapec, ač s poškozeným mozkem, dospíval. Občas se v novinách objevil článek, jak Filip například oslavil další narozeniny (např. 17. narozeniny v únoru 2012). Právě tehdy jsem si říkal to samé, co mě napadlo 1. prosince v souvislosti se synem Jana Vokurky.

Ta vzpomínka přišla ve chvíli, kdy už bohužel byl Filip Němec několik hodin mrtvý. V tu chvíli jsem to ale nevěděl. Tu smutnou informaci jsem na internetu náhodou našel o několik hodin později.

5. prosince jsem si vzpomněl na... ne, nebudu jmenovat, abych to nezakřiknul... na jednoho vzácného člověka, který by se měl v únoru 2014 dožít krásného věku 95 let. A říkal jsem si, že to už je opravdu vysoký věk. Vzpomněl jsem si v té souvislosti i na režiséra Jiřího Krejčíka, který letos zemřel rovněž ve věku 95 let. A v ten samý den (nejsou dostupné informace, kdy přesně), zemřel ve věku 95 let Nelson Mandela...

Je pravda, že tyto čerstvé zážitky patří spíše k těm, kde je ta "spojitost s tajemnem" menší. Přesto bych byl raději, kdyby se mi už tyto věci nestávaly.

Adventní zamyšlení (téma týdne)

2. prosince 2013 v 6:15 Ostatní
Jestli v nadcházejících dnech někde smýčit, tak to jsou především kouty našich duší - krásná věta z nadpisu jednoho pěkného článku. Ten článek je napsaný tak pěkně, že jsem v první chvíli váhal, zda by odkaz na něj neměl být tím jediným, co do tohoto článku na Blogu napíši. Ale to by bylo přece jen laciné.

Už v dobách svého dospívání nebo rané dospělosti (i když - podle mě dospělost stejně nezačíná dosažením 18. narozenin), kdy jsem si utvářel názory na jednotlivá politická, společenská a další témata, mi dost vadila "komercionalizace" Vánoc i předvánočního období. "Home Credit - tradiční sponzor Vánoc", "Užijte si O2 Vánoce" nebo "Vánoce jsou tady, Coca Colu si vychutnej". Těch sloganů je samozřejmě daleko více, tyto tři mi zůstaly v paměti asi nejvíce. Jen tak na okraj - v zimním období nepiji jiné než teplé nápoje a nevím, proč zrovna o Vánocích bych měl pít Coca Colu.

Doba trvání Adventu je stanovena na období čtyř nedělí. Z toho, co ale někdy vidím kolem sebe, mi přijde, jako by Advent byl výrazně delší. Předvánoční "kampaň" v některých hyper- či super-marketech začíná výrazně dříve. Nepřijde mi to moc logické. Jídlo na Vánoce snad ani nelze kupovat v měsíčním nebo i delším předstihu. Výběr vánočních dárků měsíc nebo i déle před Vánocemi přece také nemá smysl. Proč něco kupovat a pak to mít tak dlouho doma schované a "čekající na Štědrý den"? V předchozím odstavci jsem psal o jedné firmě poskytující úvěry. Nedovedu pochopit, jak si může někdo kvůli kupování vánočních dárků půjčovat. Nota bene když doba splácení přesahuje i období jednoho roku, takže oč byly jedny Vánoce bohatší, o to může být několik dalších Vánoc chudších.

Stejně jako o Adventu by se měly smýčit především kouty našich duší, tak pro Vánoce to s tím duševním rozměrem platí dvojnásob. Zažil jsem už hodně Vánoc. Některé z nich byly na dárky bohatší, jiné chudší. Patřily-li do té druhé kategorie, příliš mi to nevadilo. Naopak co mne o Vánocích dovedlo velice rozesmutnit, byla chybějící vánoční pohoda. Ne nadarmo se říká, že Vánoce jsou pro osamělé nebo jinak "v rodinné pohodě nežijící" osoby dvojnásob složitým obdobím, ve srovnání s ostatními částmi roku. I v mém životě se bohužel v některých případech stalo, že vánoční pohoda chyběla a o to smutnějším dnem pro mě Štědrý den byl.

Když v době předvánoční posílám přátelům vánoční a novoroční blahopřání, píši v něm, že jim přeji právě pohodové prožití vánočních svátků. Nelíbí se mi slovní spojení "veselé Vánoce". O veselí to skutečně být nemusí. Do nového roku pak přeji mnoho zdraví (bez něj jsou všechny ostatní, hmotné i nehmotné statky pomíjivé) a lásky (nádherný stav mysli vycházející nikoliv z těla, ale právě z duše). Co jsou proti tomu jakési "Vánoce na úvěr" a "nový rok prožitý v úspěšném splácení úvěru", jak jsem psal v tomto přáníčku? Vánoční dárky mohou brzy omrzet. Bez mnoha hmotných věcí se v životě dovedeme i obejít. Uvedu příklad z vlastního života. Začátkem října tohoto roku se mi rozbila televize, kterou mám ve svém pokoji. Shodou určitých okolností jsem se dosud "nedokopal" k tomu, abych ji nechal opravit. Jednou z těch okolností je skutečnost, že jsem zjistil, že tu televizi v podstatě už ani nepotřebuji. Pokud výjimečně chci něco sledovat, využiji buď internetové vysílání (např. u sportovních přenosů na ČT Sport), nebo výjimečně jdu sledovat naši druhou televvizi. Ale to opravdu jen málokdy.

Nepochopím také, proč se každým rokem tolik řeší, zda budou Vánoce na sněhu, nebo na blátě. Vždyť právě vánoční čas je obdobím, kdy by všichni měli být doma, se svými blízkými. Jaké počasí je v tu chvíli za okny, není přece vůbec důležité.

Při psaní těchto řádků se rozhllížím okolo sebe. Přece jen, další dny a týdny budu muset věnovat čas nejen smýčení koutů své duše, ale i smýčení svého okolí. I v tomto ohledu jsem ale započal svůj osobní "Advent" o něco dříve a v jedné části svého pokoje si udělal pořádek už v předstihu. Našel jsem při té příležitostí několik starších školních slohových prací, z nichž některé možná časem přepíši sem, na své stránky. I ve smýčení své duše, které spočívá například v určitém bilancování a drobným změnám životních priorit, jsem začal v určitém předstihu.

Někteří možná namítnou, že duchovní stránka Adventu i Vánoc náleží jen křesťanům. A pokud tedy někdo nevěří v Boha, tak se jej tyto aspekty netýkají. S tím rozhodně nesouhlasím. Sám jsem jen vlažným křesťanem (jsem pokřtěný, ale do kostela nechodím; tuším, že existuje "něco mezi nebem a zemí" - po mnoha setkáních s tajemnem ani nemohu jinak, ale nemyslím si, že to nutně musí být Bůh v takové podobě, jak je v náboženství popisován), přesto daleko více vnímám ty "duševní" či nehmotné věci.

Podobný náhled na období Adventu, Vánoc, ale i celého nového roku, přeji i čtenářům mého blogu.

Lenčina a Mirkova provokativní cesta Prahou (téma týdne)

1. prosince 2013 v 23:49 Povídky
Mirek a Lenka žijí v Praze-Strašnicích ve stejné ulici. Jen Mirek bydlí na začátku ulice a Lenka až na konci. Je jim sladkých sedmnáct let. Už tři měsíce spolu zažívají hezký vztah, kdy je jim vzájemně dobře, když mohou být s tím druhým. Domluvili se, že se sejdou na zastávce tramvají "Na Hroudě" a svezou se na Letnou, odkud se projdou k metronomu a pak Letenskými sady do centra Prahy. Nebo možná v sadech zůstanou déle. Nemají přece kam spěchat, je pátek odpoledne, krásný jarní den...

Své shledání na tramvajové zastávce oslavili polibkem.
"Tak kudy to vezmeme? Dvaadvacítkou k Chotkovým sadům, nebo šestadvacítkou ke Spartě?", zeptal se Mirek Lenky. Mohou si vybírat, protože z této části Strašnic jezdí do oblasti Letné hned dvě tramvajové linky, i když každá jinudy.
"Mně je to jedno. Sedneme do té, která dřív přijede", odpověděla Lenka.
"Tak to bude dvaadvacítka", podíval se Mirek na jízdní řád. "Šestadvacítka nám musela těsně ujet a další jede až za sedm minut. Zato dvaacváca jede za dvě minuty."
"Tak jo, pojedeme dvaadvacítkou", přikývla Lenka.
Jenže uběhly dvě minuty, tři minuty, čtyři... A spoj linky č. 22 nikde. Kromě mladé dvojice, stál na zastávce i muž středního věku oděný do obleku a také starší důchodce.
"To já to říkám pořád, zlatí komunisti", začal důchodce mluvit k tomu muži středního věku.
"Co prosím?", udivil se muž.
Právě okolo projela linka č. 22, ale jedoucí opačným směrem - do Hostivaře.
"Za komunistů by se tohle nestalo. To jezdily tramvaje včas. V posledním roce ta dvaadvacítka jezdívá pozdě, protože v Hostivaři má málo času na otáčení. Takže když dojede na konečnou zpožděná, tak z ní zpožděná odjede."
V tu chvíli okolo projel další spoj "dvaadvacítky".
"Vidíte, ony jedou klidně dva spoje za sebou. To by se dřív nestalo. To jezdívala dvaadvacítka dvakrát méně často a proložená z třiadvacítkou, která ale končila už na Náměstí kubánské revoluce. Taková provokace od těch papalášů na magistrátě. Nechat jezdit prázdné tramvaje. Město dluží kde se dá, utratilo miliardy v metru, Blance a té hloupé kartičce, kterou musím mít, abych mohl jezdit na tramvajenku. A vidíte, jak je to skoro prázdné?"
Stejným směrem jako předchozí dvě tramvaje, tedy směrem na Hostivař, právě projela linka č. 26. Byla to tramvaj s reklamou na fotbalovou Spartu Praha.
"No a tohle už přestává všechno! Provokace od Sparty, která si nechala namalovat na tramvaj svoji reklamu. A jezdí to až sem, kde to my Slávisté máme na domácí stadion co by kamenem dohodil!"

Ani muž středního věku, ani nedaleko stojící mladá dvojice, se nenechali vyprovokovat v reakci. Muž jen lehce pokývl hlavou. Starý muž si pak polohlasně říkal nějaké další věty pro sebe, ale těm už Mirek s Lenkou nerozuměli.
Linka č. 22 v tom směru, kterým chtěli jet, pořád ne a ne přijet. Až po pěti minutách se konečně blížila k zastávce jedna tramvaj. Ale bylo to číslo 26. Mirek s Lenkou se na poslední chvíli rozhodli, že pojedou touto linkou. Kdo ví, kdy by dvacetdvojka přijela.
"To už je do nebe volající. Ona nakonec jede dříve dvacet šest. Provokace, provokace, provokace", zvolal důchodce k přijíždějící tramvaji. Mladá dvojice do ní nastoupila. Zůstal stát na zadní plošince.
"Hele, co to ten chlap mlel o Náměstí kubánské revoluce?", zeptala se Lenka Mirka.
"No to je dnešní Kubánské náměstí. Za komunistů se jmenovalo tak, jak to ten dědek říkal. Měl jsem chuť mu k tomu něco říct, že myšlenkově zůstal v socialismu. Ale je dobře, že jsem se nenechal vyprovokovat. Proč si kazit náladu, když je tak krásně a když... když jsem s tebou."
"To jsi řekl moc hezky", usmála se Lenka a začala se s Mirkem líbat. Nemohli se od sebe odtrhnout. Věděli, že v tramvaji se na ně může dívat mnoho dalších lidí, ale vůbec jim to nevadilo. Možná, že to ani moc nevnímali.

Z příjemných pocitů byl Mirek vytržen poklepáním na rameno.
"Panáčku, hezky tady se slečnou provokujete. Tyhle věci si nechejte někam jinam. Tady v tramvaji na takové milostné provokace nejsme zvědaví", dozvěděl se Mirek od starší ženy.
Lenka pošeptala Mirkovi: "Zase jenom provokuje. Pojď, akorát tramvaj zastavuje. Přejdeme do druhého vozu. Tam to už nikomu vadit nebude." Jak řekli", tak udělali. Ve druhém voze dokončili dlouhý vášnivý polibek. Po zbytek cesty se už jen drželi za ruce.
"Strossmayerovo náměstí. Příští zastávka: Kamenická", ozvalo se hlášení v tramvaji. Vzápětí tramvaj projela křižovatkou. Mirek se upřeně zadíval směrem k Veletržnímu paláci. Najednou se začal pochichtávat. Lenka si toho samozřejmě všimla.
"Čemu se směješ?"
"To ti je... Přijde mi hloupé, říkat ti to. Ale když už ses zeptala, tak ti to řeknu. Kdykoliv jedu okolo Veletržního paláce, tak si vzpomenu na jednu provokativní akci, která se tam kdysi stala. Skupina nějakých mladých umělců tam jednou přišla jakoby na výstavu, ale místo aby koukali na obrazy, tak se hromadně na chodbě vykadili. Měl to být protest proti Knížákovi, který tehdy šéfoval Národní galerii."
"Cože?", usmála se Lenka.
"Je to tak. Když jsem o tom tehdy četl - to jsme ještě byli děti - tak jsem nechápal, jak si to ti chlapi zvládli dohromady načasovat, aby se jim všem v tu chvíli chtělo."
"No je to zvláštní, co?"
"Přesně tak, Leni. Ale nechme to být. Bavme se o hezčích věcech."
O několik minut později vystoupili z tramvaje na zastávce u sparťanského stadionu. Spolu s nimi opouštěl tramvaj i jeden dlouhovlasý mladík s dredy.

Všichni tři došli na konec nástupního ostrůvku. I dále měli společnou cestu - přejít tramvajové koleje a silnici, po které jezdí auta ve směru od Špejcharu na Letenské náměstí. Ale zatím nemohli přejít ani na protější tramajový ostrůvek, protože k přechodu se blížila další tramvaj. Lenka s Mirkem rádi počkali. Stjejně tak starší paní, která na ostrůvek právě přešla z chodníku přiléhajícího ke stadionu Sparty. Vlasatý mladík ale nečekal a rozhodl se, že ještě přejde. Řidič tramvaje začal dlouze zvonit, aby mladíka upozornil. Mladý muž se nerozpakoval a na řidiče ukázal vztyčený prostředníček.
"To je provokatér! Ten si koleduje. Vůbec bych se panu řidiči nedivila, kdyby zastavil a šel si to s ním vyříkat. A možná i něco víc", řekla starší paní.
"Taky bychom se nedivili", odpověděla mladá dvojice dvojhlasně.
"Já už tady něco pamatuju. Já bydlím tady za rohem už padesát let. Tady bývala krásná Letenská pláň, kde se lidé mohli procházet. Bývala tady různá shromáždění."
Lenka s Mirkem čekali, které shromáždění paní připomene.
"Třeba - ale to vy nemůžete pamatovat - v listopadu 1989, když už by se lidé nevešli na Václavské náměstí, tak se uspořádalo setkání tady. Prý tady mohlo být až půl milionu lidí. Byla jsem tu také. Byla sice zima, ale cítila jsem takový hřejivý pocit, že všechno zlé se začíná v dobré obracet."
Mezitím přešli na druhou stranu silnice. Zjistili, že mají společnou cestu - k metronomu. Paní se také jde projít do Letenských sadů. Mohli tedy pokračovat v hovoru během chůze okolo stavebního zázemí pro budované tunely Blanka.
Mirek odpověděl: "Paní, těší mě slova, která jste řekla. Možná by někdo jiný připomněl spíše mítinky KSČM, které tu bývaly do doby, než se tady začalo stavět. Vzpomínám si, jak ještě v roce 2005 tu na První máj měli sraz komunisté, ale něco jim do toho vykřikoval antikomunista Jan Šinágl."
"To si také pamatuji, mladý pane. Provokoval, jen co je pravda. Pak si pro něj přijela policie."
"Ano. A v televizi to provokativně sestříhali tak, že nejprve ukázali záběr, jak tam pan Šinágl něco hlásá. Pak tam dali výrok Miroslava Grebeníčka, jak z tribuny říká 'Je tady nějaký primitiv. Odveďte ho!' a provokativně to pokračovalo záběrem, kdy už policie nakládala pana Šinágla do auta a odvážela jej."

"No, tak vidíte. Ale já už jsem stará pamětnice. Já pamatuji, jak tady stával ten Stalinův pomník. To teprve byla provokativní stavba. Rusové, kteří Prahu vlastně ani neosvobodili, kteří naopak kvůli svému vlivu způsobili, že tu byl komunismus, tak těm Rusům jsme tady postavili takový obrovský pomník."
Do rozhovoru se zapojila Lenka. "O tom mi vyprávěl dědeček. Že jen co ten pomník po mnoha letech dokončili, tak se v Rusku oficiálně zrušil kult Stalinovy osobnosti. A tu sochu o šest let později odstřelili. Děda tehdy pracoval jako průvodčí v tramvaji. Vyprávěl mi, jak zastavili jejich tramvaj ještě před Čechovým mostem. Museli tam asi patnáct minut čekat, protože zrovna probíhal odstřel té sochy."
"Má pravdu váš dědeček. Také si to pamatuji", odpověděla paní.
Právě došli k metronomu.
"Tak já už vás nebudu rušit, mějte se pěkně a nashledanou", rozloučila se žena.
"Také se mějte hezky", odpověděli Mirek s Lenkou. Pohlédli společně dolů na historické centrum Prahy.

"Řeknu ti, Leni, zatím ta naše dnešní cesta byla plná provokování. Radši už nikoho provokovat nebudeme. Raději už se nebudeme ani líbat, aby to třeba zas někomu nevadilo."
"Já vím, že i teď jenom lehce provokuješ a škádliš, že?", mrkla Lenka na Mirka.
"Jistě, Leni. Pojď ke mě."
Přitiskli se k sobě a následoval dlouhý vášnivý polibek. Spolu pak strávili ještě několik dalších příjemných hodin. Při soumraku si vychutnali i společný pohled na západ slunce nad Petřínem. Poté se vrátili ke stadionu Sparty, povečeřeli v tamním fast-foodu a potom se tramvají vrátili zpět na "Hroudu" a zpět domů.