Leden 2014

Vyznání lásky (téma týdne)

23. ledna 2014 v 13:22 Ostatní
Asi si to tady nepřečteš a asi ani moje stránky neznáš. Ale chci tady napsat něco, co jsem se nikdy neodvážil ti naplno říct. I kdybych to teď měl povědět, nebo vlastně napsat, jen pro sebe, tak to tak chci udělat.

Nikdy v životě jsem se do nikoho nezamiloval tak silně. U nikoho jsem si hned neřekl "to je někdo, koho mám rád a na kom mi záleží". Až s tebou jsem poznal, co je to láska. Jistě, potkal jsem předtím mnoho dívek nebo mladých žen, se kterými jsem v různých intenzitách vnímal pocity (a některým z nich jsem to samozřejmě i řekl a něco s nimi v tomto ohledu zažil) jako "Líbíš se mi", "Je mi s tebou moc hezky", "Přitahuješ mě a chci s tebou zažít intimní sblížení". Ale až k tobě jsem cítil lásku. Až k tobě jsem si říkal: "Miluju tě. Z celého svého srdce." Nikdy jsem ti to neřekl a ani říct nemohl. Nebylo nám to souzeno, zažít spolu více krásných chvil. Na každé setkání s tebou jsem se několik dní předem těšil a skoro jsem nemyslel na nic jiného. I po každém našem setkání jsem několik dalších dní měl takové pocity. Prostě mi s tebou bylo moc krásně. A neřešil jsem v těch chvílích, že existují překážky, kvůli kterým nemůže náš vztah být "se vším všudy" a "nadosmrti po svém boku". Prostě jsem si ty pocity naplno užíval "tady a teď".

Potom se naše cesty rozdělily. Ale já jsem na tebe nezapomněl. I když je jasné, že postupem času se od sebe (fyzicky i myšlenkově) vzdalujeme čím dál tím více, tak v mých vzpomínkách zůstáváš. I když každý z nás prožije svůj život po boku někoho jiného, tak pořád mi v paměti zůstane jedna věc - až s tebou jsem poznal, co je to láska. Jaké to je někoho milovat. Až s tebou jsem pochopil, proč někteří nešťastně zamilovaní lidé už nechtějí být na tomto světě. Poznal jsem, jak se to tak stává, že kvůli někomu jinému přestává člověk myslet na své vlastní starosti a potřeby.

Od chvíle, kdy se naše cesty rozdělily, jsem poznal několik dívek, u kterých jsem si opět říkal věci jako "Líbíš se mi", nebo třeba "Bylo by hezké, vídat se často". U jedné z nich - i když mi pak víceméně odpověděla, že chce, aby zůstalo jen u kamarádství - jsem pocítil, že by bylo krásné, kdybychom kráčeli životem společně. Ale ani k ní jsem nevnímal něco tak silného a krásného, co jsem vnímal k tobě. A myslím si, že něco podobného už ani s nikým nepocítím.

Ale možná je to tak správně. Díky tobě jsem sice poznal, co je to láska a poprvé jsem si říkal, že někoho 'strašně moc miluju', ale není dobře, když kvůli takovým pocitům nevnímám nic jiného okolo sebe.

Hezky se mi na ty krásné chvíle, které jsem s tebou zažil, vzpomíná při poslechu těchto písniček:

Noc okolo tábora (slohovka z 1. ročníku SŠ)

14. ledna 2014 v 18:25 Povídky
Nedávno jsem při větším úklidu našel několik dávných slohových prací a různých dalších úvah, které jsem měl za úkol vypracovat jako školní úkol. Jednou z nich je i tato slohová práce, kterou jsme měli (nejsem si už jist, jestli jsme ji psali ve škole, nebo byla za domácí úkol; spíše bych se klonil k té první variantě, ale už si nejsem jist) za úlohu hned jako první slohovku v prvním ročníku střední školy, krátce po návratu z adaptačního kurzu.

V zadání slohové práce bylo, že v ní musejí být obsažena slova: prázdniny, pes, lokomotiva a... a ještě nějaké čtvrté slovo, které si už ale nepamatuji. Napsal jsem tehdy toto:

"Prázdniny ještě v prvním záříjovém týdnu". Tím měl být seznamovací pobyt studentů prvního ročníku střední školy. Ale hned, co jsme byli po příjezdu do tábora seznámeni s programem, bylo jasné, že o prázdniny úplně tak nepůjde, protože už bylo jisté, že kromě výletu do Českého Krumlova zůstaneme v areálu ábora. A to je okolo tak krásná příroda a já se do ní ani nepodívám? Co se dá dělat, přece si nebudu hned na začátku studia koledovat o průšvih. Tak už jsem na to nemyslel a místo toho se zabydlel v chatce číslem 4, kde kromě mě bydleli i tři noví spolužáci - Tomáš, Jirka a Martin.

Ještě toho dne večer jsme mohli poprvé okusit jídla, která nám tam vařili místní kuchaři. I večer jsme měli teplé jídlo, které nám mělo vrátit energii ztracenou během různých her, které jsme přes den hráli a které přispěly k našemu vzájemnému seznámení. Před jedenáctou hodinou večerní se šlo na kutě.

Někd uprostřed noci jsem však pocítil, že procitám a probouzím se. A brzy mě napadla hříšná myšlenka - trochu se projdu přírodou! Vždyť kdo ví, jestli bude někdy čas projít si okolní lesy. Navlékl jsem si dlouhé kalhoty a vzal velkou svítilnu, kterou jsem si přivezl z domova. Ještě jsem se porozhlédl kolem sebe, jestli kluci spí, aby mě nezastavili. Spali. Nemohli tedy být pro mě překážkou.

Tou se pro mě stal až pes, na kterého jsem narazil za pláckem, kde jsme v podvečer hráli fotbal. Říkal jsem si: "Kde se tu vzal? Vždyť za celý den jsem ho tu neviděl! Není hlídací? Nekousne mě?" Odpovědí na mé otázky se stal kus buchty, který jsem měl ve své bundě zabalený ještě z domova. Psovi jsem buchtu hodil a už jsem měl od něj pokoj. Ještě jsem si na něj pořádně posvítil tou svítilnou. "Byl to jen nějaký toulavý vořech", zněl můj odhad.

Šel jsem temnou nocí lesem. Viděl jsem jen před sebe na cestu, přírodu okolo jsem nevnímal očima, ale především nosem. Inu, takový svěží vzduch ve městě nemáme. Neměl jsem ani potuchy o čase, protože jsem si zapomněl hodinky. Světovou stranu jsem poznl podle měsíce, který koukal skrze stromy ze západní strany. A protože jsem šel směrem na východ, věděl jsem, že cesta zpět znamená jít vstříc měsíci. Vůbec jsem si neuvědomoval, že můžu zabloudit. Vždyť byla noc a tma!

Najednou už lunu nezakrývaly stromy, byla vidět celá. Říkal jsem si: "Tady už je nějaké pole či co", ale stačil jen jeden krok vpřed a já jsem zakopnul o kolejnici. Padl jsem na zem a ucítil, jak se mi rozbíjí hlava o druhou kolejnici. Že ležím na železniční trati! A jak jsem měl hlavu na té koleji, uslyšel jsem typický zvuk. Přesně takový, jaký vydává lokomotiva, když táhne vlak! Říkám si: "Musíš se zvednout, jinak ti ten vlak rozdrtí hlavu!" Jenže až v tu chvíli jsem si uvědomil, že necítím nohy. Že se nemůžu pohnout! Že umřu! Zvuk byl stále silnější. Vlak dával najevo, že se už blíží k mému takřka bezvládnému tělu. "Ne, já nechci umřít! Vždyť jsem ještě mladý! Bože, pomoc! Pomooooc!

V tu chvíli jsem ucítil, jak se třese moje tělo. Ale nebylo to samo od sebe. To se mnou třásl spolužák Martin. Že se mi jen něco ošklivého zdálo a že jsem v bezpečí. V tu chvíli procitali i ostatní spáči z chatky označené číslem 4 - Tomáš i Jirka, kteří byli vzbuzen mým křikem; i já jsem procital. V tu chvíli už mi došlo, že to byl jen zlý sen. Před svými novými spolužáky jsem si připadal velice trapně. Byl jsem z té vidiny smrti pod koly vlaku celý upocený, udýchaný a především vyděšený. Mělo to i své důsledky - zatímco kluci brzy zase usnuli, já jsem do svítání už neusnul a ani celý další den jsem se necítil dobře.

"Ženské kvóty" v ČSSD

9. ledna 2014 v 14:55 Volby a politika

"Samozřejmě by bývalo bylo lépe, kdybychom ve vládě alespoň jednu ženu měli. Lépe by to odpovídalo hodnotám, které prosazujeme, jako jsou rovné šance," řekla v pondělí Právu Gajdůšková
Podle svých slov se snažila prosadit, aby ČSSD nominovala do vlády i ženu, ale neúspěšně. "Chce to čas, věřím, že v budoucnu se i k těmto věcem propracujeme," uvedla.
Podle šéfa soc. dem. Bohuslava Sobotky struktura resortů, které soc. dem. obsadí, nasazení političek neumožnila. Ženy na tyto pozice prý hledal, ale žádná nesplňovala kritéria.
"Vycházel jsem z možností, které v této chvíli ČSSD má," bránil v neděli svůj výběr. Jak dodal, je ale možné, že v budoucnu dojde k výměně ve prospěch žen.

I v uplynulé době se přihodilo několik událostí, ke kterým jsem citil potřebu napsat nějaký komentář, ale nakonec se k tomu z různých důvodů nestalo. Až nyní. Svůj názor (na podobné přístupy "rovných šancí"), o kterém jsem velmi silně přesvědčen, že je tzv. objektivní pravdou, jsem už psal ve druhém odstavci tohoto článku. Sice jsem tam pojednával hlavně o soukromých firmách, ale ono ani ve vládě nebo obecně veřejném sektoru by to nemělo být jiné.

ČSSD ale už jistou "kvótu pro ženy" má. Kromě jiného, minimálně jedním z místopředsedů strany musí být žena. V minuosti to byly například Petra Buzková, Marie Součková, Jana Vaňhová, Marie Benešová. A nyní tou místopředsedkyní je... ano správně... Alena Gajdůšková.

Ptám se: je paní Alena Gajdůšková místopředsedkyní ČSSD proto, že to je schopná osoba, která se do této funkce hodí minimálně stejně dobře jako další členové místopředsednictva? Nebo je místopředsedkyní strany jen proto, že takříkajíc bylo potřeba naplnit kvótu?

Možná, že platí první varianta. Ale právě kvůli existencím těchto nepřirozených kvót si mnoho lidí bude klást podobné otázky. A totéž by nastalo ve chvíli, kdyby i jinde začalo platit nesmyslné pravidlo o povinném minimálním zastoupení žen na různých postech. Největší urážkou by se takový přístup mohl stát pro skutečně schopné ženy, které by si svoji pozici vydobyly v každém případě, ovšem mnoho lidí by si myslelo, že "ta je tam jen kvůli kvótě".

A ani ČSSD nebyla schopna svoji vlastní kvótu před několika lety dodržet a post místopředsedkyně byl nějakou dobu neobsazen. Více viz například tento článek. Jde o krásnou ukázku, jak by to mohlo dopadnout na mnoha dalších pozicích, pokud by do budoucna byly nesmyslné kvóty schváleny. Jednoduše by se nenašel dostatek žen, které by byly schopny danou pozici zastávat. A nebo by v některých případech ani nebyly ochotny.