Únor 2014

(Ne)postup do semifinále, (nej)úspěšnější olympionici a jaký to (ne)dává smysl

19. února 2014 v 23:27 Ostatní
Do semifinále olympijského hokejového turnaje postoupily tyto země: Švédsko, Finsko, Kanada, USA.
Zdá se, že spravedlnost existuje. Protože postoupily přesně ty země, které byly nejúspěšnější už v tzv. kvalifikační skupině, díky čemuž mj. nemusely hrát osmifinále. Bylo by nespravedlivé, kdyby kterýkoliv z těchto týmů vypadl již ve čtvrtfinále. A je spravedlivé, že český hokejový tým vypadl.
Více jsem na téma "Nespravedlnost čtvrtfinále" napsal už v květnu 2013 do tohoto článku.
Ano, čtveřice týmů, které do semifinále olympijského hokejové turnaje postoupily, dává smysl.

Norský biatlonista Ole Einar Björndalen získal v pořadí třináctou olympijskou medaili a stal se tak údajně nejúspěšnějším zimním olympionikem.
Ne. S tímto pořadím nesouhlasím. Je totiž krajně nespravedlivé pro disciplíny, z nichž nelze na olympiádě získat více než jednu medaili. Ze zimních sportů to platí například pro hokej.

Tudíž, jako skutečný ukazatel olympijské úspěšnosti nepovažuji tuto tabulku, která je uspořádána podle absolutního počtu medailí, které ten který sportovec získal (což nedává smysl, protože i kdyby se např. Jan Železný na všech olympijských hrách, kterých se účastnil, doslova přetrhl, tak nemohl získat více než jednu medaili); ale tuto tabulku, který srovnává medailové zisky pouze Z JEDNÉ KONKRÉTNÍ DISCIPLÍNY. Až taková tabulka dovoluje srovnání napříč různými disciplínami a... dává smysl.

Příběh na pokračování, 21. kapitola - "Jééé, tak tys ten časopis přece jenom ukradl?"

17. února 2014 v 19:42 Příběh na pokračování
(...)

Učitelka Dočkalová zděšeně vykřikla: "Co jste to proboha dělali?"
Mirek Stejskal, možná ještě lehce ovlivněn tím, co během cesty do Malonic vykouřil, odpověděl bez zábran: "Hihihi, my jsme se tady vsadili, že skočíme z toho horního patra sem dolů."
"A to jste normální? Co vás to napadlo? Jako malé děti... To snad není pravda... Opravdu se, Jindro, nemůžeš, na tu nohu postavit?", zeptala se učitelka starostlivě. Jako by věděla, že Jindra sice je poněkud ústnatý, ale takováto klukovina by jej samotného nenapadla. Že to musel být výmysl někoho jiného.
"Ne, paní učitelko. Ale nevadí, nechte mě tady. Je tu příjemně chladno. Na rozdíl od toho vedra venku", odpověděl Jindra. I na něm se ještě možná lehce projevilo ovlivnění trávou.
Paní učitelka se otočila k ostatním žákům, kteří v tu chvíli stáli tak, že všichni viděli ležícího Jindru a nad ním stojící učitelku.
"Nedá se nic dělat, prohlídka končí. Stejně si nezasloužíte na takovéhle akce jezdit, když vidím, čeho jste schopni. Pojďte ven. A musíme zavolat sanitku. Jinak odsud toho Jindru nedostaneme."
Třída se shromáždila před tvrzí u dvou laviček. Seděl pochopitelně Jindra a pak několik dalších kluků. Učitelské dvojici se sedět nechtělo. Nervózně přešlapovali sem a tam v očekávání příjezdu sanitky.

Čekání na sanitku bylo zdánilivě nekonečné. Ani ostatním klukům nebylo moc do řeči. Spíše jen tak rozpačitě koukali okolo sebe a říkali si: "Jen aby se nepřišlo na to, proč se kluci k nějakému nesmyslnému skákání vyprovokovali."

Po nekonečné půlhodině sanitka přijela.
"Dobrý den, tak kde máte toho zraněného?", zeptal se řidič sanitky.
"Dobrý den. Vy jste tady sám?", vyděsila se učitelka Dočkalová.
"Samozřejmě, paní. Je zřejmé, že tay nejde o ohrožení života. A v takových případech vyjíždím sám." Vzápětí pomohl Jindrovi nastoupit do sanitky.
"Jeden z učitelů by měl jet také."
Honza si říkal: "Kéž pojede radši učitelka Dočkalová. Protože ta by se jinak pořád dál vyptávala, jak se to mohlo stát. A mohla by si na klucích něčeho všimnout. U Jindry by mohla udělat to samé, ale ten se přece pochichtává skoro pořád. A navíc, nezvyklé chování může být třeba způsobeno nějakým menším otřesem. Já jsem taky byl předminulý čtvrtek dost mimo, potom co jsem spadl z toho kola."

Přání se Honzovi splnilo. Po krátké domluvě s kolegou Havlíkem, zamířila do sanitky učitelka Dočkalová. Vzápětí odjeli. Ani se ostatní kluci nedozvěděli, kam mají namířeno. "V Kamenici je jen poliklinika a stanoviště sanitních vozů. Nejbližší nemocnice je až ve Veselí. Aby nakonec nejeli do té nemocnice a nedělali Jindrovi nějaká vyšetření, po kterých by zjistili, že si 'zahulil'. Byla to od něj klukovina, že tu 'trávu' okusil, ale nezaslouží si, aby to pro něj mělo takové následky", říkal si Honza pro sebe. "Nebo kdyby nedejbože musel s tím kotníkem - nebo co si to zranil - na operaci"...

Rozpálenou dlouhou ulicí, přešla skupina studentů technického lycea, vedená osamoceným inženýrem Havlíkem, na malonické nádraží. Spěchat nemuseli. Ten dřívější vlakový spoj, který chtěli stihnout, jim o čtvrt hodiny ujel. Škoda. Kdyby se Jindrovi nepřihodila ta nehoda, asi by jej bývali stihli.

Další vlak směrem na Kamenici a Veselí jede za čtyřicet minut. Naštěstí, na malonickém nádraží je prostorná čekárna. A její okno je orientováno na sever. Studenti tedy prožijí čekání na vlak v příjemně chladném prostředí. Jak minuty ubíhaly, kluci se pomalu zase začali mezi sebou dávat do řeči. A na Mirkovi a Dennym už nebyly vidět žádné stopy ovlivnění lehkou drogou. Pan učitel Havlík se opravdu nikoho na nic nevyptával, jak by to zřejmě dělala učitelka Dočkalová. Krátce po usednutí na lavičce v čekárně, vytáhl z batohu nějakou knížku a začal si ji číst.

Honzu napadlo, že by se mohl také do něčeho začíst. Přece jen, se "zhulenými" spolužáky se bavit nechce. A Vojtovi také raději nebude říkat nic, co není nutné. Je rád, že se docela udobřili. Tak ať se to na tomto výletě nezkazí. Porozhlédl se okolo. Zaujal jej květnový výtisk časopisu "ČD pro Vás", který visel na nástěnce. Honza už po celou dobu čekání na vlak s nikým nemluvil. Jen si pročítal časopis. Hlavně jeden článek s barevnými vizualicemi jej zaujal.
"Co tě na tom tak zaujalo?", zeptal se Mirek, sedící vedle něj.
"Hele, Mirku, podívej na to", ukázal Honza prstem na obrázky v časopisu.
"Co to je?"
"Víš, jak je trať směrem na Budějice? Určitě jsi tam někdy jel."
"Jo, jasně."
"Tak tady píšou o tom, že za pár let by se tam měly postavit tyhlety tunely. A že jeden z nich bude nejdelší v Česku."
"Tak jo, to je paráda."
"Já bych si ten časopis vzal domů. Vlastně on je zadarmo, tak to přece není krádež, ne? Ale taky je pravda, že ten časopis tady je jediný, takže ať mají i další lidi možnost si ho přečíst..."

Pak už Honza s nikým nemluvil. Ani s Mirkem, který seděl po jeho pravici, ani s Vojtou, který seděl po jeho levé ruce. Čekání na vlak nakonec Honzovi uběhlo docela rychle. Nakonec by v chládku malonické nádražní čekárny zůstal i déle, ale ohlášení příjezdu vlaku plány změnilo. Kluci se odberali z čekárny ven na nástupiště a toho Honza využil. Zůstal v čekárně o chvíli déle a časopis si vzal s sebou.

"Paráda, to jsou úplně jiný vagóny než ty, ve kterých jsme jeli ráno. Jo, ono to tak bejvá, že ráno jezdí ty 'vietnamský' vagóny, ale odpoledne jedou vagóny, kde je toho míst na nohy daleko víc", poučoval denní dojížděč Denny své spolužáky při nástupu do vlaku.

Některé čtveřice sedadel byly úplně volné. Vyšlo to tak, že na jednu z nich si sedli Honza, Denny, Mirek a Petr Motalík. Vojta si přisedl k jinému cestujícímu na jedno ze čtveřice sedadel u protějšího okna.
"Já si sednu na kraj, protože stejně hned v Kamenici vystupuju, že jo", upozornil Denny.
Honza si znovu vytáhl z batohu časopis. A to neměl dělat. Protože o několik sekund později
"JÉÉÉ, TAK TYS TEN ČASOPIS PŘECE JENOM UKRADL?", zvolal Vojta na celý vagón.

Uff.... Ne, nezdálo se mu to. Ne, řekl to... Jak málo stačí, aby všechno bylo zase špatně. V tu chvíli měl Honza po chuti. Schoval časopis zpátky do batohu a začal se dívat z okna.
Ostatní tři kluci se mezi sebou bavili, ale po několika minutách Denny oznámil: "Tak chlapi, mějte se."
Ještě než vystoupil, nasadil si kšiltovku, aby se chránil před slunečním žárem.
Vystoupil a ještě něco klukům říkal do otevřeného okna (ve vagóně stáli v otevřeném okně všichni tři kluci, kteří tam seděli, tedy Mirek, Petr i Honza Karásek). V tom mu Honza z okna kšiltovku sebral. Denny už nechtěl riskovat nástup do vlaku, aby to s ním neodjelo. Tak řekl: "Tak jo, zítra ve škole mi ji vrátíš." Zmýlil se. Každou druhou středu má třída po celý den - šest vyučovacích hodin - praktické činnosti v dílnách. Inu, to je jedna z věcí, která odlišuje technicky zaměřené lyceum od "humanitního" lycea - gymnázia.
"Jéžiš... promiň... Já ti už ani nevím, co dělám... Tady ji máš zpátky", napravil Honza své zatmění mysli. Právě včas. O několik sekund později se vlak z nádraží v Kamenici rozjel a zamířil směrem na Veselí.

Asi po půlhodině dorazili do cíle své cesty. Honza se celou dobu díval z okna. Raději už nic neříkal, aby se toho Vojta zase "nechytl". Už už mu připadalo, že spolu budou vycházet, a ono se to zase překazilo. S Vojtou by se ale další den potkat neměl, protože Vojta Tománek je ve třetí skupině, zatímco Honza Karásek je ve skupině druhé. Každý tedy bude mít předmět "Praxe" v jiné místnosti a s jiným učitelem (rozdělení na skupiny v tomto předmětu probíhalo podle abecedy). Z pětice kluků, se kterými se Honza ve třídě baví nejčastěji, je ve stejné skupině na praxi pouze s Petrem Motalíkem. Když vystoupil z vlaku, spěšně zamířil rozpálenými veselskými ulicemi směrem k domovu.

Když se vrátil domů, nikdo další nebyl doma. Ačkoliv si ráno myslel, že se vyspal dostatečně, tak kombinace vedra a našlapaných kilometrů učinila své. Zakrátko usnul. A po zbytek dne se díval na televizi. Ostatně, na druhý den nic dělat nemusel - mají přece praxi a na tu se připravovat nepotřebují. A úkol do proklatého technického kreslení, který musí odevzdat ve čtvrtek, už má naštěstí hotový. Ale po celý den mu zněla v uších pořád ta samá věta: JÉÉÉ, TAK TYS TEN ČASOPIS PŘECE JENOM UKRADL?

(...)




Drobné olympijské i jiné postřehy

13. února 2014 v 19:56 Ostatní
V posledních několika dnech jsem si všiml několika vcelku nepodstatných věcí, ke kterým chci na tomto místě přidat drobný komentář.

Včera prý bylo v dějišti olympijských her, v ruském Soči, dosaženo dvojnásobku obvyklé teploty vzduchu. Bylo tam totiž, jak zaznělo z úst nějakého redaktora České televize, 15 stupňů Celsia. Že by obvyklou teplotou v Soči bylo v polovině února mínus 129 stupňů Celsia? :-)

Co se týče olympijského zpravodajství, tak mne velmi iritují různé dotazy na fanoušky. Jde o frázovité otázky typu "Budete fandit 'našim'?" nebo "Jak se vám tady líbí?" Opovědi jsou předem známé. Euroričtí (nebo možná lehce ovlivnění alkoholem) fanoušci odpovídají tak, jak se dá čekat. Což se jim vymstilo ve chvíli, kdy jim redaktor položil otázku, která byla chytákem - jestli si fanoušci myslejí, že Mirka Knapková přiveze ze Soči zlato. Všichni až na jednoho odpověděli, že určitě medaili přiveze. :-)

Všiml jsem si nové televiziní reklamy na předraženou informační linku 1188. Dotaz týkající se vlakového spojení byl oproti dřívějšku upraven. Hloupá otázka "Jsem v Olomouci na nádraží a ujel mi vlak do Ostravy. Mohla byste mi zjistit autobusy?" se změnila na daleko logičtější otázku (nepamatuji si její přesné znění, tak přepisuji jen volně) "Za jak dlouho jede nejbližší vlak z Ostravy do Brna?"

Novou (poměrně krátkou) kapitolu příběhu na pokračování mám již sepsanou. Nyní postupně provádím úpravy textu z holých "surových" vět do rozvitějšího souvislého textu. Tak snad během několika dní dokončím úpravu do zveřejnitelné podoby a pak už nová kapitola spatří světlo světa.

Shirley Temple-Black - čerstvé setkání s tajemnem

11. února 2014 v 12:39 Setkání s tajemnem
Ne, že by mi to dělalo radost...

Před několika hodinami jsem si vybavil fragment z nějakého vzpomínkového pásma pořadů a reportáží z doby krátce po listopadu 1989. V tom pásmu pořadů byly obsaženy reportáže jako např. první návštěva papeže nebo dalajlámy. A také koncert Franka Zappy z roku 1990. Při té příležitosti se redaktoři ptali tehdejší velvyslankyně USA v Československu, paní Shirley Temple-Black. Ona překvapivě odpověděla, že Franka Zappu vůbec nezná.

Tato vzpomínka mi bleskla před několika hodinami hlavou proto, že s něčím podobného (neznalost něčeho, o čem někdo druhý předpokládal, že ta první osoba bude mít znalost podrobnou) jsem se setkal.

Tím více mne před několika minutami šokovala zpráva: Shirley Temple-Black zemřela...

Nicméně, tento případ patří do té kategorie, kdy ta osoba, na kterou jsem si vzpomněl, byla v okamžiku té vzpomínky již několik hodin mrtvá (k úmrtí paní Shirley došlo již v pondělí), o čemž jsem ale v tu chvíli nevěděl. Do této kategorie patří minimálně i dva další lidé (jedna taková vzpomínka je z listopadu 2010 a druhá z května 2011), ale o tom zase někdy příště.

Dnešní svět aneb drobný komentář k akutálnímu dění

7. února 2014 v 19:49 Ostatní
... a co teprve kdyby se prověřily dopingové vzorky všech cyklistů z let dávno minulých (kdyby ty vzorky byly stále někde uchovány, což zřejmě nejsou)... Možná, že by některé vavříny ani nebyly uděleny. Ostatně jako to nakonec dopadlo u Tour de France 1999 - 2005.

... aneb pokračování evergereenu "co kdyby se několik týdnů nebo měsíců po konání voleb opět konaly volby... Ještě, že ty volby jsou (obvykle) jen jedenkrát za čtyři roky.

... vyplývá z průzkumu prováděného od 11. do 18. 1. 2014, tedy ještě předtím, než se tato osoba stala ministrem financí, čímž mohla reálně začít "konat". Možná to je právě proto. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A kdo nic nezkazí, nemůže být neoblíbený.

Nad výsledky sněmovních voleb z podzimu 2013 jsem tady projevoval značné rozčarování (hlavně z pohledu, že hlavními politickými silami se staly strany vpravdě eurohujerské). Ale respektuji, že lidé se rozhodli tak, jak se rozhodli. Nenapadlo by mě, nějak jejich výsledek a legitimitu, jakož i legitimitu z nich vzešlých vládců, zpochybňovat. Nechci činit to, co činí například odpůrci (a to i zahraniční!) demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta a demokraticky vzniklého parlamentu a z něj vzešlé vlády.

V posledních několika dnech jsem po delší době rozespal novou kapitolu Příběhu na pokračování. Oproti několika předcházejícím kapitolám, snažím se o větší stručnost. Aby měl děj větší spád a aby se rychleji přiblížilo vyvrcholení děje v takové podobě, v jaké jsem si to "nalajnoval" již před více než dvěma lety. :-)

P. S. Tento soubor krátkých komentářů k aktuálnímu dění zařazuji do rubriky Téma týdne, které nese název "Dnešní svět". Výraz "dnešní" tedy nyní uvažuji v užším slova smyslu. Zamyšlení v širším smyslu by bylo na dlouhou dobu a na dlouhé psaní.

Zima (téma týdne)

1. února 2014 v 0:45 Ostatní
Tento týden asi k tématu týdne nenapíši nic světaborného ani nic dlouhého. :-)

Nemám rád, když je venku zima nebo když obecně jsem v chladném prostředí. Zimní období se snažím tak nějak přečkat a vždycky se těším na jaro, kdy už bude tepleji, slunečněji, budou delší bílé dny atd. A zimním obdobím mám na mysli dobu přibližně od začátku listopadu do konce února. Tedy období, které se téměř z poloviny kryje s "kalendářním" podzimem, nikoliv s "kalendářní " zimou.

To je vůbec další věc, která se mi nelíbí. Časová období jednotlivých ročních dob bych změnil takto:
1. 12. - 28. 2. - zima
1. 3. - 31. 5. - jaro
1. 6. - 31. 8. - léto
1. 9. - 30. 11. podzim

Takto by to podle mě bylo nejvýstižnější s ohledem na skutečný stav počasí, "rozkvětu" přírody, a tak podobně. A za takové situace bych mohl zodpovědně prohlásit, že mým nejméně oblíbeným ročním obdobím je zima. Takto platí, že nejméně mám rád druhou polovinu astronomického podzimu a první polovinu astronomické zimy.