Březen 2014

Podivná rychlá změna v předpovědi počasí a další podivnosti

31. března 2014 v 20:19 Ostatní
Dnes jsem měl v plánu si užívat skoro jasného až polojasného dne. Tak ještě včera večer zněla předpověď počasí od ČHMÚ.

Ale včera není dnes... Dost nemile mě překvapilo, že namísto paprsků jarního slunce mne na malém výletě mezi loukami a lesy spíše ofoukával docela silný vítr. A paprsky slunce byly schovány za nízkou oblačností (nebo jak se tomu jevu správně říká - ?) Docela rychlá změna předpovědi počasí... A najednou ani zítra, ani pozítří nemá být tak hezky, jak se ještě včera předpovídalo... Přesně naopak to platí pro dny následující po středě...

Občas sleduji i různé novinky na stránkách Blog.cz. Je zvláštní, že k tématu v tuto chvíli druhému nejnovějšímu, kterým je "Chcete rozhovor? Přihlaste se." již byly uzavřeny komentáře. Zatímco u (o něco staršího) tématu "Anketa: Miss Blog.cz?" stále možnost vložit komentář existuje. A platí to i pro další starší články na té stránce...

Připomíná mi to nechutnou situaci z prosince 2013, kdy funkčnost Blog.cz byla silně omezena (například se mi - ani snad všem dalším blogerům - nechtěly zobrazovat nově vydané články nebo nově napsané komentáře ke článkům), ale správci Blog.cz ani nedali vědět, že "se něco děje" a že po nějakou dobu bude funkčnost Blog.cz omezena.

Jde o typický příklad situace, kdy téměř všichni pochopí, když se stane nějaký problém. Ale je potřeba o něm dát vědět a omluvit se. A ne dlouho hrát "mrtvého brouka" a podivně uzavírat (nebo měnit na moderované, což se snad nikdy předtím také nestalo) diskuse k článkům na jiné téma (a k čemu řešit jiná témata ve chvíli, kdy je funkčnost stránek silně omezena?) ve chvíli, kdy tam blogeři začali zoufale psát o tom, co že se to se stránkami děje, proč o tom tvůrci Blogu nedali nějaké odpovídající prohlášení + informaci, jak dlouho takové omezení asi potrvá...

Horší než pes (a málo tleskám)

28. března 2014 v 23:38 Upravené texty jiných básní nebo písní
Zítra už to bude přesně jedenáct dní
co já, co já jsem sám.
Zavřen v temné cele smrti ve vězení.
Kdo hůř, kdo hůř se má?

Ostraha mne v cele smrti doprovází...
A prý málo já tleskám,
to je věc, co dostala mě do nesnází,
také soudce cosi hles, že horší jsem než pes.

Horší než pes,
Každý to říká, jsem horší než pes.
Málo tleskám, nejméně ze všech, já málo tleskám.
Já teď už vím, sotva něco změním,
tak už o tom prosím vás ani hles.

(...)

Dneska je to právě přesně jedenáct dní,
co já, co já jsem sám.
Nedá se říct, že je můj stav ideální,
kdo hůř, kdo hůř se má?

Ostraha mi v tuto chvíli připomíná,
za chvíli mám na smrt jít.
Nic víc mě už v tuto chvíli nezajímá,
nikomu ani hles, že horší jsem než pes.

Horší než pes,
Každý to říká, jsem horší než pes.
Málo tleskám, nejméně ze všech, já málo tleskám.
Já teď už vím, sotva něco změním,
za hodinu už nevydám... ani hles.


Původní verze: Horší než kluk (hudba: Petr Hannig, text: Miroslav Černý, zpěv: Lucie Bílá)

Volební preference, nezodpovědnost jednotlivců a států a opakovaná hlasování

26. března 2014 v 12:01 Volby a politika
Přináším opět nějaké drobné postřehy z aktuálního dění.

Volební preference "ANO" raketově rostou ... aneb další výborný průzkum veřejného míněný, prováděný asi 3 roky a 7 měsíců před předpokládaným řádným termínem sněmovních voleb. Aneb kdyby byly volby nyní, pouhých 5 měsíců po volbách předchozích... Tak si říkám, co ANO provedlo za těch 5 měsíců tak převratného, že jim opět tak hezky poskočily preference...

Když jsem tady zmínil, že pomalu každý den v roce je "světovým dnem něčeho" a že se v tom už ani nedá vyznat, netušil jsem, že ty řádky píši ve chvíli, kdy už probíhaly první minuty Světového dne horské služby. Tedy útvaru, který má za úkol mj. hledat nepříliš zodpovědné jedince, kteří přecenili své síly nebo kteří nedbali varování o nepříznivém počasí.

Horská služba se stará o nepříliš zodpovědné jedince, zatímco o nezodpovědně hospodařící státy eurozóny se má starat tzv. Euroval. Vzpomněl jsem si na dění na Slovensku na podzim 2011, kdy bylo tamní parlamentní hlasování o přijetí tzv. Eurovalu spojeno s hlasováním o nedůvěře vládě Ivety Radičové. Euroval neprošel a vláda padla.

Ale bylo to jen dočasné. V červnu 2012 už nový slovenský parlament schválil Euroval vcelku hladce. Slovensko se tím zavázalo k pravidelnému odvádění peněz do fondu určeného pro nezodpovědně hospodařící státy. A to opakované hlasování - obvyklá věc v "evropských" záležitostech. Vyjádřený souhlas rovná se souhlas navždy. Vyjádřený nesouhlas rovná se hlasování nedlouho později o téže věci.

Jako před lety při referendech v Nizozemsku, Francii a později i Irsku (o evropské ústavě, resp. později Lisabonské smlouvě). Nesouhlas většiny Nizozemců a Francouzů byl interpretován jako "vyjádření nesouhlasu s tamními společenskými poměry a tamními vládami" (zatímco případný souhlas týchž národů by byl "vyjádřením souhlasu s euroústavou, že...). Irský nesouhlas byl v médiích interpretován podobně a hlasování se po čase opakovalo. Když napodruhé dopadlo "tak jak mělo", tedy souhlasem, tak to byl "souhlas navždy a napořád"...

Už v několika dřívějších článcích jsem odkazoval na stránky protiproud.cz. Nemohu tvrdit, že souhlasím se vším, co se na nich objeví, to zdaleka ne. Ale rozhodně tyto stránky přinášejí "pohled z opačné strany". Takový pohled, kterého se nám v "mainstreamových médiích "nedostane. A platí to nejen v otázkách o EU, ale například o zákulisí dění na Ukrajině. Musím říci, že mne dost zaujaly obrázky z "demokratického hlasování" o důvěře nové, "revoluční" vládě. Kam se na takové "demokratické hlasování" hrabou opakovaná hlasování nebo opakovaná referenda o jedné a té samé věci...

Jak cestuji časem i bez stroje času (téma týdne)

24. března 2014 v 10:27 Ostatní
Už je to dávno, co lidé začali snít o cestování časem. Jak do minulosti, tak do budoucnosti. Bohužel (nebo možná bohudík?), zůstává a asi dlouho/navždy zůstane jen o snu.

Ale cestovat časem do minulosti pomyslně můžeme i dnes. Je mnoho prostředků, jak si můžeme vybavit vzpomínky na minulost - prostřednictvím fotografií, videozáznamů, nebo třeba jen slovních vzpomínek.

Já v posledních měsících pomyslně cestuji časem i díky pravidelnému sledování seriálu Dallas na Prima Love. Úplně si při tom vybavuji tu zvláštní dobu okolo roku 1996, kdy jsem tyto díly sledoval poprvé. Kupodivu si i něco vybavuji, i když některé vzpomínky byly jen docela kusé (například mi ve vzpomínkách splývaly dvě scény s kufříkem naplněným výbušninou, ale jeden byl od Angeliky Nero a druhý od Tommyho McKaye). Poslední díly, kde už je znát ne úplně dokonalá uspořádanost děje, kdy se několik dílů zaměřuje na nějakou - v tu chvíli zdánlivě velmi důležitou - věc, která ale krátce poté zcela zapadne do pozadí, mi připomínají určitý neduh mé tvorby v Příběhu na pokračování. :-)

Zpět v čase dovedu cestovat i prostřednictvím poslechu některých písniček. Vzpomínky na útlé dětství mi přináší poslech písniček např. od Phila Collinse, od Modern Talking nebo od zpěvačky Sandry, protože písně těchto interpretů si kdysi rád pouštěl můj táta. A bylo to právě v době mého útlého dětství. Takže vzpomínky se mi tímto způsobem zafixovaly. Některé písničky mi dávají vzpomenout na krásná období mého života, zato jiné písničky vyvolávají bolestivé vzpomínky. Například na nejkrásnější vztah, který jsem kdy ke komu zažil a o čemž jsem psal v lednu ve svém Vyznání lásky.

Dobře se vzpomíná i při sledování seriálu Simpsonovi. Při každé sérii si dovedu dobře vybavit dobu, kdy byly ty které díly vysílány premiérově. Ať už do byly první série a můj 1. stupeň ZŠ (kdy například díl "Líza vegetariánkou" mě inspiroval k tomu, že jsem pak několik týdnů nejedl žádné maso), nebo pozdější díly (kdy zklamání ze změny dabingu Homera Simpsona přišlo v době, kdy jsem zažíval i určitá studijní a milostná zklamání). Jedním z těch starších dílů (vysílaným poprvé v době, kdy jsem mohl být ve 4. třídě ZŠ), byl "čarodějnický díl", kde Homer Simpson pomocí rozbitého toastovače proniká do minulosti. A když tam pozmění jen malý detail, tak se to projeví v současnosti.

I proto bych se bál - i kdyby to bylo možné - do minulosti pronikat. Abych něco nezměnil (i když třeba v dobré víře) tak, že by to mělo nepříznivé důsledky pro moji současnost. Ostatně, i Homer Simpson si nakonec oddechl, když se po několika eskapádách vrátil se strojem času domů a dozvěděl se od své ženy Marge, že nebe je modré, koblihy jsou báječné a v pátek běží v televizi Dallas. :-) Jen drobným rozdílem, který způsobil svým zásahem do minulosti, byly půlmetrové jazyky, kterými byl druh Homo sapiens sapiens vybaven...

Těmito způsoby mohu cestovat pouze do minulosti, ne však do budoucnosti. Ale skoro si myslím, že to tak je dobře. I kdyby teoreticky existoval stroj času, nechtěl bych s jeho pomocí nahlížet do své budoucnosti, kterou bych stejně v tu chvíli nemohl změnit. Nebo bych ji změnit ještě mohl? Pak by ale už nebyla mojí budoucností a bylo by nesmyslné, kdybych do ní vůbec mohl nahlížet. Tím více mi přijde nelogické, že by mělo být možné někdy cestovat časem do budoucnosti. Jak se lze přemístit do něčeho, co ještě nenastalo? I když, možná to nějak možné je, ale schází mi v tomto ohledu potřebná představivost. Či fantazie, jak jsem o tom krátce psal nedávno v jiném článku.

Do své budoucnosti jsem ale kdysi dávno také pomyslně nahlížel. Vzpomínám si, jak jsem někdy v 8. nebo 9. třídě ZŠ "nalinkovával" svůj život. Mám dojem, že v těch plánech bylo, že v roce 2014 už budu ženatý a se svojí ženou pak budeme mít dvě děti - buď dva syny, anebo syna a dceru. Hm, tak ani tyto plány nějak nevyšly. Ale tím lépe, že zůstalo jen u představ. Nerad bych byl, kdybych už tehdy - pomocí nějakého stroje času - viděl ten náhled do roku 2014 a poznal, že moje představy se od budoucí skutečnosti liší.

Několik drobných postřehů z aktuálního dění

24. března 2014 v 0:27 Ostatní
Jinými slovy tím nepřímo přiznávají, že vodou dosud plýtvaly. V opačném případě by se nyní k ničemu "novému" zavazovat nemusely. A nepotřebovaly by k tomu ani existenci tzv. Světového dne vody. To už je během roku tolik "světových dní pro cokoliv"... Kdo to má všechno sledovat... Pomalu každý den je "světovým dnem něčeho"...

Já se chovám šetrně ve spotřebě vody i dalších surovin a zboží a žádné "světové dny" k tomu nepotřebuji. Nové oblečení si kupuji až ve chvíli, kdy se to předchozí začne rozpadat. Nové spotřební zboží si pořizuji až v okamžiku, kdy jeho předchůdce přestane fungovat a případná oprava již není možná nebo by byla příliš drahá.

Aneb když je to "dobrý krok", tak ani nevadí, že to podepsal nikým nezvolený, "dočasný" politický představitel. Kdyby tuto tzv. dohodu podepsal již Viktor Janukovyč, mohl být ukrajinským prezidentem doposud. Nebyl by tím "autokratickým diktátorem". Jaké to jsou paradoxy. Až nyní si naplno uvědomuji černobílost mediálního obrazu, kdy jedna strana je prezentována jako "hodná" a ta druhá jako "zlá". Nic není černobílé. Naštěstí nejsem zdaleka sám, kdo se nezamýšlí nad tímto tématem i dalšími tématy "černobíle".

Letmo si vybavuji cca 8 let starou vzpomínku, kdy v Srbsku probíhaly parlamentní volby a v nějakém českém médiu (už si přesně nevzpomínám, kde přesně) stálo něco jako "Srbové se nyní buď ROZHODNOU pro proevropské strany, anebo PODLEHNOU VÁBENÍ stran nacionalistických, které se stavějí k integraci Srbska do evropských struktur negativně". Aneb vyváženost jako řemen...

Tolik dva drobné postřehy z dění v mém širším okolí. Co se týče mého úzkého okolí nebo přímo mne, tak mám v hlavě (po delší době) jednu myšlenku týkající se zajímavé parafráze textu jedné písničky. Sám uvidím, jestli z toho časem vznikne něco, co se nebudu stydět zveřejnit.

Už je tomu více než měsíc, kdy jsem zveřejnil zatím poslední kapitolu Příběhu na pokračování. Leč, novou kapitolu jsem dosud psát nezačal, i když její osnovu samozřejmě v hlavě mám (stejně jako mám již delší dobu vymyšlenou osnovu celého děje). Tak snad se do toho v dohledné době také pustím.

Lapač snů - nový teleshoppingový výrobek (téma týdne)

17. března 2014 v 10:40 Ostatní
"Vítám vás u obrazovek! Tady je Pepi Rössler. Ale nejsem tu dnes sám. Přichází... ohromný aplaus, prosím... Horst Fuchs!"
(Horst Fuchs přichází)
"Ahoj, Horste!"
"Servus, Pepi. Tomu tedy říkám přivítání."
"Tak Horste, co nám dnes představíš za skvělý výrobek?"
"Pepi, budeš se divit. Podívej, co tady mám za zajímavou krabičku."
"Hm, je krásně malá a skladná. A co ty přísavky, co z ní vedou? Ale Horste, netuším, k čemu by to mohlo být."
"Já ti to hned vysvětlím. A i vám, dámy a pánové. (otočí se k publiku) Představuji vám naši horkou novinku. Nový WS Lapač snů!"
"Aha, Horste... A k čemu to je dobré?"
"Víš, Pepi, stalo se ti někdy, že jsi o něčem dlouho snil, pořád se ti to nemohlo vyplnit, ale zůstávalo ti to v hlavě a trápilo tě to?"
"To si piš Horste... Už dlouhou řadu let sním o tom, že bych pořádně zhubnul. Ale pořád se to nedaří."
"Tak vidíš, Pepi. A s naším novým WS Lapačem snů budou tvoje starosti minulostí!"
"Nový WS Lapač snů mi pomůže zhubnout?"
"Ne, ale s ním zapomeneš, že jsi někdy vůbec zhubnout chtěl! Pojď, zkusíme to."
"Aha, a jak to funguje?"
"To ti hned vysvětlím - tady ty tři přísavky ti připojím na hlavu. Je přesně stanoveno, na která místa v hlavě to je potřeba připojit. Funguje to na podobném principu jako vyšetření EEG. Ostatně, tento náš skvělý WS výrobek byl vyvinut naším týmem specialistů se vzděláním v oboru neurologie."
(Horst Fuchs připnul přísavky na hlavu Pepiho Rösslera)

"Tak a je to, Pepi. A teď pozor, vážení diváci! Zapínám náš skvělý WS Lapač snů!
(přístroj je zapnut, hučí a pípá)
"Už to funguje, Horste? Nějak mě z toho bolí hlava."
"To je v pořádku, Pepi. To je tím, jak se ti z mozku odsávají tvé sny!"
"Aha, tak to je skvělé... Jak dlouho to ještě bude trvat?"
"Já myslím, že už hotovo."
(Horst Fuchs vypnul přístroj.)
"Tak jak se cítíš, Pepi?"
"Skvěle, Horste, jsem ideálně plnoštíhlý a ve skvělé formě!"
"Tak to vidíte, vážení diváci... Během pouhých třiceti sekund se vám povedlo přestat potřebovat zhubnout. Stačilo třicet sekund, abyste se dostali na takovou váhu, s jakou bude váš mozek spokojen! A podobně to funguje u jakéhokoliv dalšího snu!"
"No to je skvělé, Horste! Není to skvělé? Ale takový přístroj bude určitě velice drahý! Jistě stojí více než pět tisíc korun."
"Ale kdepak, Pepi. Méně než pět tisíc, méně než tři tisíce, dokonce méně než dva tisíce korun."
(velký úžas diváků v sále)

"Ano, pouze 1990 Kč! A to zdaleka není všechno. Pokud si objednáte hned, obdržíte ne jeden, ale dva WS Lapače snů. A stáe za pouhých 1990 Kč. Takže - zavolete ihned! Loučí se s vámi Pepi Rössler (otočí se k Pepimu)..."
"... a Horst Fuchs" (dodává Pepi, ukazující na Horsta)
(zaznívá závěrečná znělka, do které se ovšem omylem dostal zvuk ze sálu)
"Tak Pepi, a teď ten přístroj zapnu na plný výkon a vysaju z tebe i další sny. Já ti dám, snít si o tom, že budeš mít v našich pořadech víc prostoru, než mám já..."
"Áááááu", křičí Pepi Rössler bolestí... Znělka s nechtěným zvukovým podkresem v tu chvíli končí.

Otakar Brousek st. - čerstvé setkání s tajemnem

17. března 2014 v 7:54 Setkání s tajemnem
V pátek 14. března jsem byl celý den na cestách a neměl jsem přístup k aktuálnímu zpravodajství. Ve večerních hodinách, při návratu domů, jsem si - ani nevím, proč to tak vzniklo - vzpomněl na díl seriálu Hospoda, kde Ladislav Potměšil má vyzvednout na vlakovém nádraží bohatého německého (nebo rakouského?) strýčka, ale situace využije postarší vandrák, který se za strýčka začne vydávat a nechá se v hospodě bohatě pohostit. Onoho vandráka hrál Otakar Brousek starší.

Už předtím - ani nevím, kdy přesně - jsem si opakovaně vzpomněl na fotku z nějakého bulvárního deníku z loňského roku, na níž byli mj. Otakar Brousek starší a jeho žena Luka Rubanovičová. Přemítal jsem tak nějak, že to je docela zvláštní jméno, jestli třeba jeho paní nepochází z někeré ze zemí bývalé Jugoslávie. Ale dále jsem to nezkoumal (až teď jsem si vyhledal, že to je trochu jinak).

Ať tak či tak, opět to byly podivné myšlenky, neboť Otakar Brousek st. v pátek 14. března 2014 zemřel. Podle času vydání odkazované zprávy, muselo k jeho úmrtí dojít na začátku dne, tzn. když jsem si vzpomněl na ten díl seriálu Hospoda, byl pan Brousek již nějakou tu hodinu po smrti. Ale do té chvíle jsem o tomto nevěděl. Podobných situací jsem v minulých letech zažil více. Ale o tom zase někdy příště.

Ohlušující ticho (téma týdne)

16. března 2014 v 10:14 Ostatní
Oxymorón. To je to slovo, oč tu běží. Slovní spojení "ohlušující ticho" má mezi ně patřit. Ale když to nebudeme brát tak doslova, tak možná, že to slovní spojení smysl dává.

Když jsem byl dlouho v osamělém prostředí, kde jsem celé hodiny nepotkal dalšího člověka a všude okolo mne bylo podivné ticho, stal se po delší době tento vjem nepříjemným. Podobně nepříjemným, jakým bývá naopak velký, až ohlušující hluk. Ne, že by se z něj také trhaly ušní bubínky, to dá rozum. Ale obojí bylo takové nepřirozené.

Můžete být ve společnosti mnoha lidí, a přesto být osamělí. Můžete mít po svém boku jen jedinou osobu a nikdo další nemusí široko daleko okolo vás být, a přesto můžete být ve skvělé společnosti. Jsou to podobné paradoxy jako s tím tichem.

Možná, že je tento článeček přílš krátký. Nebo příliš slaboduchý. Asi se ze mne v poslední době vytrácí fantazie. A to až tak, že jsem přede dvěma týdny nesepsal krátkou úvahu na toto téma, když bylo "Tématem týdne". Ba ani před týdnem jsem nenapsal nic o tématu "O čem se nemluví".

Ale bohužel nejsem asi sám, komu se zřejmě vytrácí fantazie. Z dvojice stránek, které mne nejvíce inspirovaly k založení těchto mých stránek, je jedna z nich v posledních dvou letech téměř neaktivní (tato stránka mne inspirovala v tom, abych sem přepsal své dříve vytvořené básničky, což jsem udělal; kromě toho jsem měl záměr sem tam vymyslet nějakou novou básničku, ale doby mých básnických pokusů už jsou zřejmě nenávratně pryč, a druhá z nich už dokonce neexistuje vůbec (tato stránka mne inspirovala k psaní Příběhu na pokračování, a co více - od jejího autora jsem se v průběhu psaní jednotlivých kapitol dozvěděl podnětné rady, kterými jsem řídil a postupně vylepšoval formu psaní příběhu).

To mne mrzí snad nejvíce. Myslím si, že je velká škoda, zrušit stránky s hezkým obsahem, a to i ve chvíli, kdy už třeba není čas se jim věnovat nebo když chybí ona potřebná fantazie. Na tomto místě chci slíbit sám sobě i svým čtenářům, že i kdybych zcela ztratil fantazii a vůbec chuť ke tvorbě svých stránek (což se ale snad nestane; když už nic jiného, tak nějaké krátké postřehy k aktuálnímu dění budu chtít psát snad vždycky), tak tyto stránky nikdy nezruším. I když na nich třeba bude dlouhodobé "ohlušující ticho".

Jak nakonec tragický osud mého strejdu neminul :-(

14. března 2014 v 20:19 Ostatní
Novým článkem po několikatýdenní pauze (ne že bych během té doby neměl "co říci", ale nebyl čas a zčásti možná chuť, sestavovat své jednotlivé myšlenky do uceleného článku) bude smutný dodatek článku Jak jsem byli s mámou rádi že blízký člověk zemřel někomu jinému.

Strejda (bratr mojí mámy) Pepek (tedy - Josef, ale takto "formálně" mu nikdo neříkal) před několika dny náhle zemřel ve věku 56 let. Údajně k tomu mělo dojít (máma zatím mluvila s Pepkovou rodinou jen zběžně) také při výkonu povolání za volantem nákladního vozu.

Po přibližně 14 letech a 3 měsících od chvíle, kdy jsme si s mámou vážně mysleli, že tragicky zahynul, se tehdejší Jobova zvěst stala skutečností. A stejně jako tehdy u toho byla podivná paralela (tehdy zahynul jiný řidič kamionu, ale stejně starý jako strejda Pepek a podle médií měl být i ze stejného města, což ale nebyla pravda - byl z vesnice vzdálené od našeho města asi 8 km) - téměř ve stejný den zemřel i mámin vzdálený bratranec (kterého si máma pamatovala jen z dětství), jehož jméno i příjmení je naprosto stejné jako strejdovo. A věkově od sebe byli vzdáleni také jen asi 2 roky...