Červenec 2014

Zlo a dobro aneb černobílé vidění světa (téma týdne)

31. července 2014 v 15:15 Ostatní
Hodní proevropští politikové (kteří to s občany své země myslí dobře a proto jsou tak proevropští) proti zlým euroskeptikům ("kteří myslí jen na sebe a asi by nejraději přivedli naši zemi opět 'pod křídla Moskvy'").
Hodná EU proti zlému Rusku.
Hodná Ukrajina proti zlému Rusku.
Hodný Izrael proti zlým Palestincům.
Hodní Kosovští Albánci proti zlým Srbům.
Hodní Čečenci proti zlým Rusům.
Hodní vzbouření redaktoři ČT proti zlému nově zvolenému vedení (na přelomu let 2000 a 2001).
Hodná ČSSD proti zlé ODS (anebo pro některé naopak: hodná ODS proti zlé ČSSD) - to už je taky minulost; pravicovo-levicová ideologická diskuse zanikla v jakési "národní eurofrontě"; ODS už ztratila své ideály.
Hodný jeden soused proti zlému druhému sousedovi (typická podoba tzv. investigativní reportáže na TV Nova).

Kromě prvně jmenovaného, kdy jsem zaujatost většiny médií proti lidem zastávajícím legitimní euroskeptický pohled na svět prohlédl už dávno (to už bude nějakých 11 - 12 let zpátky - při "přesvědčovací a vysvětlovací kampani (s heslem 'ANO', jak duchaplné)", ostatní zaujatosti mi došly teprve nedávno. Ale lepší pozdě než vůbec.

A jsou i daleko bolestivější zjištění, která mohou přicházet. U nich platí, že čím dříve přijdou, tím lépe. Pokud žijete v klamné iluzi dlouho, o to bolestivější je, když z té iluze procitnete. Z iluze, že poblíž vás existuje někdo, koho považujete za hotové ztělesnění dobra a všeho krásného, ale přitom... Raději nepsat více. Ostatně, několik vzpomínkových článků na toto téma jsem sem už napsal.


Jak jsem tak trochu uvězněn ve vlastní kůži (téma týdne)

21. července 2014 v 22:57 Ostatní
Ano, v poslední době si připomínám tak trochu uvězněn ve svém těle. Už nějakou dobu mě trápí drobný, ale ne úplně příjemný problém, který mi komplikuje chůzi. Oproti tomu, co musejí prožívat lidé skutečně nemocní, je to úplná prkotina. Ale tak jako tak si připadám tak trochu uvězněn ve svém těle, protože mi to nyní nedovoluje naplno si užívat léta. Naštěstí, pracovat hlavou (to je to jediné, co mě může živit, protože při práci rukama by to nemuselo dopadnout dobře) mohu i při přítomnosti tohoto problému.

Dlouhou dobu jsem si také připadal "uvězněn ve vzpomínkách". I když, nejsem si jist, jestli je správné v tomto použít čas minulý. Protože... Zapomenout se nedá. Na něco, o čem jsem do té doby nevěděl, že (v takové podobě) existuje. Na chvíle, kdy vám na někom druhém záleží víc než na sobě samotném. Vysvobození ze vzpomínek a poraněné duše trvá daleko déle než vysvobození z uvěznění poraněného těla.

Naštěstí, alespoň v jedné věci "uvězněn" nejsem. U lidí, kteří se cítí být příslušníkem opačného pohlaví, než kterým z anatomického hlediska jsou, se říká, že "jsou uvězněni v ženském/mužském těle". To naštěstí u mě neplatí. Jsem muž anatomicky i z hlediska povědomí o sobě samém. Ještě že tak. :-)

O konci psího života, krásných citech k jiné osobě a hrůzných vyhlídkách

18. července 2014 v 1:40 Ostatní
Posledního červnového dne jsem po několika letech potkal milou dívku. Vlastně, už dávno to není dívka, ale prostě mladá žena. Sousedku od naproti. Dívku starší o půl roku než já, bývalou "spolužačku ze stejného ročníku, ale z vedlejší třídy" ze ZŠ a totéž i ze školy, kterou jsem navštěvoval po úspěšném ukončení školy základní. V bytě, ve kterém vyrůstala, se zastavila mimo jiné proto, aby vyvenčila pejska, kterému je už 16 let. Už nevidí ani neslyší a v poslední době bývá nevrlý a při uvazování na vodítko bývá schopen jiné členy rodiny i pokousat, říkala mi ta milá mladá žena.

Nemohl jsem si v tu chvíli vzpomenout na našeho pejska, který byl členem naší rodiny po více než čtrnáct let. Poslední týdny jeho života už se také choval zvláštně. Také nás kousal, když jsme mu chtěli před venčením uvázat obojek a připnout vodítko. Také často škrabal na dveře mého pokoje (byl-li jsem doma) a poté, co jsem mu otevřel, se na mě jen podíval a šel pryč. Jako by se potřeboval ujistit, že jsme všichni u něj, protože on cítí, že se blíží konec jeho života.

Ten konec přišel doslova z minuty na minutu o několik týdnů později, ve věku jeho 14,5 let. Bylo to na začátku roku 2013 - v období, kdy během asi 14 dní zemřelo několik všeobecně známých osobností a nejen jich. Ale o tom třeba někdy příště v "Setkání s tajemnem". Ale hlavně - ten konec přišel ještě předtím, než by začaly vážnější problémy jako hluchota nebo slepota (i když - v posledních měsících života už ten náš pejsek asi neviděl na pravé oko), nemluvě např. o nepohyblivosti.

Ale zpátky k té dívce (ne - pro mě je to prostě dívka, stejně jako říkám "holky" a ne "ženské", i když věkově už by pro ty ženy adekvátní mému věku seděl spíše ten druhý název). I když je to už asi 11 let od doby, kdy jsem k ní dlouho cítil moc pěkné pocity, (ale věděl jsem, že od ní nebudou opětovány, protože jsem věděl, že ona má nějakého přítele, resp. pak se s ním rozešla, ale záhy měla jiného), tak jsem cítil chuť jí při tom setkání (pravdivě) říci, že ona patří mezi jen asi 2 nebo 3 dívky, ke kterým jsem kdy cítil krásný citový vztah, kde na prvním místě byla touha po duševním sblížení a až na druhém místě představy o (samozřejmě nedílném) sblížení fyzickém, resp. intimním; zatímco u řady dalších dívek to z mého (a asi i jejich) pohledu bylo o "touze po fyzičnu", ale ne o sblížení citovém. Nakonec jsem jí to ale neřekl. Cítil jsem, že bych jí v takové situaci asi chtěl dát pusu, i když asi jen na tvář. A ona už držela v náručí pejska... Ne, nehodilo by se to.

Pak jsme se rozloučili, ale vzápětí jsem potkal její sousedku. Říkal jsem jí, s kým jsem právě mluvil. A ona mi řekla něco, co by mě nenapadlo - jesti vím, že ta dívka už je několik týdnů vdaná... "Cože?", zeptal jsem se, jako bych napoprvé nerozuměl. Počítal jsem s tím, že samozřejmě má nějakého přítele, ale toto by mě nenapadlo. Ale pak jsem si uvědomil toto - Proč mi to není jedno? Je neuvěřitelné, že v případech, kdy jste k někomu, byť před delším časem, pocítili krásné duševní sblížení, vnímáte tu "duševní blízkost" i po tolika letech, kdy jste se mezitím i několik let neviděli. Po prvotním šoku samozřejmě postupně sebral hlavní slovo v mé tělesné schránce rozum se stanoviskem, že jí samozřejmě přeji všechno nejlepší.

Mimochodem, ten můj krásný, ale neopětovaný citový vztah k té dívce, který jsem prožíval v první části svých středoškolských let, mě inspiroval pro dívčí postavu v Příběhu na pokračování. I jméno je totožné - ta "dívka odnaproti" se také jmenuje Míša (resp. Michaela, ale já jsem jí nikdy neříkal jinak než "Míšo").

Ale uplynulo několik dní a už jsem myslel na něco jiného než na Míšu. A to je dobře. Je špatné, když něco/někoho nevytěsníte z hlavy ani po dlouhé době, nebo když už náhodou ano, tak jen na chvíli, ale časem se vzpomínání zase vrátí.

Asi to není přímo setkání s tajemnem a ani nemám chuť, když je to takto čerstvé a bohužel ještě "nedořešené", psát o tom samostatný článek do příslušné rubriky. Ale - v posledních týdnech jsem hodně vzpomínal na (z mého pohledu) báječné roky cca 2005 - 2007, na které mi dává vzpomenout i několik tehdy hraných písniček, mezi které patří i několik skladeb od Ready Kirken, resp. po rozpadu této skupiny již od skladeb, u nichž je jako interpret uveden Michal Hrůza. A co se s Michalem Hrůzou, bohužel, stalo? :-( Je strašné, že ve chvíli, kdy je zřejmé, že došlo k poškození mozku, je jasné, že i kdyby člověk přežil, tak jen s trvalými následky a - diplomaticky řečeno - nižší kvalitou života.

Ošklivá bulvární poznámka - jestliže i manažerka Michala Hrůzy připustila, že vyhlídky nejsou příznivé, tak to je opravdu špatné, když to porovnám s vyjádřeními manažerky Michaela Schumachera, která v případě "její osobou zastupované osoby" toto nikdy nepřipustila.

Mimochodem, stejně jako někteří lidé z diskusních fór na toto téma si myslím, že Michael Schumacher je ve stavu tzv. bdělého kómatu, tedy stavu takového, v jakém byl po více než 10 let i Filip Němec - tzn. otevřené oči, možná vnímání určitých vjemů, ale s nevratně poškozeným mozkem a trvale odkázán na pomoc okolí.