Září 2014

Platonická láska (téma týdne)

29. září 2014 v 15:22 Ostatní
Je možné někoho milovat jen z duševního smyslu, zato s ní(m) netoužit po ničem fyzickém?
Toto téma je mi blízké. A zároveň v něm prozrazuji mnoho osobního, ale ne úplně všechno.

Tolik krátký úvod. Vše ostatní jsem napsal do tohoto článku už 21. září, tedy v týdnu, kdy toto "Téma týdne" mělo být podle obvyklého harmonogramu. (Tento článek je napsán jen jako upoutávka na ten článek v situaci, kdy toto téma je "Tématem týdne" s dvoutýdenním zpožděním.)

Platonická láska, která není za hranicí reality (téma týdne)

21. září 2014 v 15:59 Ostatní
Přiznám se, že z aktuálního dění si připadám, jako bych byl až za hranicí reality. Už třetí týden "visí" v napisu "Témata týdne" téma "Za hranicí reality". Je to škoda, protože mezitím se coby vítězové anket objevila velmi zajímavá témata, která ale zůstala mnohými bez povšimnutí. A samozřejmě se "musí mlčet", stejně jako se muselo mlčet loni v prosinci, kdy Blog téměř nefungoval, ale nikdo z odpovědných lidí nevydal prohlášení typu "Omlouváme se za problémy, které budou přetrvávat ještě X dní"; zato byly eliminovány komentáře blogerů (přidávané ovšem k jiným článkům od správců Blog.cz, tvářícím se tak, jako by se nic nedělo) s dotazy týkajícími se nefunkčnosti Blogu.

Tématem určeným pro týden od 15. do 21. září 2014 se stalo téma "Platonická láska".

Je možné někoho milovat jen z duševního smyslu, zato s ní(m) netoužit po ničem fyzickém?
Toto téma je mi blízké. A zároveň v něm prozrazuji mnoho osobního, ale ne úplně všechno.

V mém životě se to mělo tak, že u těch několika dívek/mladých žen, ke kterým jsem vnímal něco moc hezkého, nedošlo k opětování mých citů. Byl jsem pro ně jen kamarádem. Ale nemohu se kvůli tomu na ně zlobit. Toto skutečně nelze po tom druhém požadovat. Zároveň ale platilo, že to, po čem jsem s nimi nejvíce toužil, bylo, abychom bývali často spolu, povídali si, hleděli si do očí... Samozřejmě, pokud bychom už spolu byli ve vztahu, tak bychom zažívali i intimní sblížení. Ale nebylo to něco, na co byc primárně myslel ve chvílích, kdy jsem si představoval, jak by to s nimi bylo krásné, kdybychom spolu tvořili jeden pár.

Pak se v mém životě objevil určitý počet... a ten počet je větší než jen "několik"... dívek/mladých žen, které se mi líbily a kde s některými z nich jsem zažil určité zkušenosti. Ale dříve či o něco později jsem si uvědomil, že se mi na nich líbí "jen" tělo (anebo ony si uvědomily totéž směrem ke mně). A v takovém případě nemá smysl řešit něco do budoucna, že. V současné době, kdy už dávno pominulo období mého dospivání, je pro mě takový typ vztahu (nebo spíše "vztahu") dávno nepřijatelný, např. už z určitých morálních a takříkajíc bezpečnostních důvodů (skutečně nejsem z těch, co by "šli do postele s každou"). Takže směřovat musím ke vztahu, po němž jsem toužil u dívek/mladých žen popisovaných v předchozím odstavci.

Ale pak je tady ještě jedna kategorie. Do ní patřil i citově velmi silný vztah, o kterém jsem se tady už několikrát rozepisoval. Šlo o vztah k někomu, s kým mi bylo velice hezky, když jsme si povídali nebo někam jeli na výlet, ale s kým to pořád byl jen takový "velmi silný, leč vlastně pořád jen kamarádský vztah". A ani jeden z nás to nebral jinak než takto. Nedovedl jsem si představit, že by naše sblížení mělo být jiné než "jen" citové (teď to píši nesprávně; ve skutečnosti to bylo tak, že citové sblížení jsem cítil jen já k té druhé osobě; opačným směrem to neplatilo). Takže vlastně šlo o krásnou platonickou... lásku. Nakonec mi zklamání ze zrady od toho druhého způsobilo tolik bolesti, kolik mi jí nezpůsobilo žádné z předchozích zklamání (u kterých navíc šlo - jak už jsem psal - o něco, co jsem po té dívce/mladé ženě nemohl vyžadovat - tzn. o odmítnutí návrhu, že bychom "byli víc než jen kamarádi").

Ale jeden "lék" na dlouhotrvající zklamání se přece jen našel. Potkal jsem se s... s někým, ke komu vnímám něco podobného. Možná o něco méně silněji než k osobě popisované v předchozím odstavci, ale o to víc mi přijde, že i ta druhá osoba mě vnímá jako někoho, na koho se může spolehnout, komu se může svěřit se svými případnými problémy a kdo ji nezradí. A že jde vlastně také jen o velmi silný citový, ale "jen" kamarádský, tzn. platonický vztah? To mi vůbec nevadí.

Takže - jsem z vlastní zkušenosti přesvědčen, že platonická láska existuje. Tedy že není za hranicí reality, ale že může být realitou. A je to něco nádherného.

A je škoda, že si nepřečtu tolik dalších článků na toto téma, kolik bych si jich přečetl v případě, kdyby změny nadpisu "Témata týdne" fungovaly tak jak mají. :-(

Učit se žít touláním za hranicí reality (téma týdne)

14. září 2014 v 5:10 Ostatní
Kdybych si nepřečetl tento příspěvek, býval bych se ani nedozvěděl, že "téma týdne" je docela jiné než to, jež je v době psaní těchto řádků napsáno na titulní straně Blogu. Už jsem si myslel, že téma "Za hranicí reality" se dostalo za hranici obvyklé reality týdenní periody "témat týdne". A ono se tomu tak možná i stalo, protože většina lidí (a bohužel, tentokrát se to stalo i mně) se rozhoduje, utváří si názor apod. podle nadpisů. Podle krátkých povrchních frází. Nezkoumá problémy do hloubky. Je-li nějaký text dlouhý, často si je nepřečte a nezamýšlí se nad tím.

Mohu se učit žít žím, že se dostávám za hranici reality? Že sním o něčem, o čem vím, že se nemůže splnit? Mohu žít ve svém vlastním snu? Nějakou dobu možná, ale o to horší pak je to procitnutí ze sna. Ale kdyby to procitnutí nikdy nepřišlo, tak...
Otázkou je, zda je správné lhát sám sobě. Ale co když je to tak někdy lepší?

Zažil jsem několik zkušeností, nakonec smutných a trpkých, při nichž jsem se dostal za hranice reality. Kdy jsem dlouho sám sobě namlouval něco, co nebyla pravda. Ale i takové zkušenosti byly přínosné v "sebeučení žít". Chybami se člověk učí. A kdyby proplouval životem až příliš jednoduše, bylo by to možná až moc fádní.

Otázkou také je - co je to realita? To co vnímáme jako skutečnost? Co když je "skutečná skutečnost" ještě docela jiná než vnímaná skutečnost? Takže to, co "realisticky" vnímám jako realitu, je také pouhý přelud? A že naopak to, co vnímám jako sen za hranicí reality, je nakonec skutečné realitě blíže?

Tolik několik řádků napsaných záměrně tak, aby se prolínala dvě témata. A napsaných jen v přiměřené délce. Jednotlivé věty spolu možná nesouvisejí a možná se vzájemně vylučují. Možná jsou psané za hranicí reality. Ale i kdyby, tak proč ne? Žít znamená nejen ten spořádaný, ale často stereotypní život. Skutečně žít znamená, prožít sem tam i něco nevšedního. Neuvěřitelného. Něco, co je možná až... za hranicí reality.






Jak (ne)lze zapomenout, o setkáních s hloupostí a o věštbě počasí

9. září 2014 v 21:03 Ostatní
Už téměř 14 dní jsem sem nic nepsal. Co napsat?

Už to budou čtyři měsíce od doby, kdy jsem napsal dosud poslední kapitolu Příběhu na pokračování. Je to zatím nejdelší pauza, kterou jsem mezi dvěma kapitolami měl. Ale to číslo není konečné. Novou kapitolu jsem rozepsal sice už někdy v červnu, ale přes léto jsem na ní nijak nepokročil. Znovu smutně opakuji - je škoda, že k posledním kapitolám už nepřibyl žádný komentář (ani od dřívějšího věrného čtenáře mých stránek, ani od někoho jiného). Zrovna u Příběhu na pokračování jsem potřeboval tu zpětnou vazbu, odezvu. Ale... snad tu další kapitolu dokončím i bez toho. Byla by škoda, ponechat příběh nedokončený.

Několikrát jsem v tomto roce psal o jedné osobě, která pro mě kdysi mnoho znamenala. V posledních měsících, tím více v posledních týdnech, už jsem měl za to, že jsem vzpomínky na ty krásné, ale bohužel nepříliš dlouho trvající a smutně skončené, časy konečně z hlavy vypudil. Ale to jsem netušil, že stačí, když se shodou náhod zdálky uvidíte... Více také psát nechci, bylo by to příliš osobní.

Lidská hloupost je jako vesmír. Nekonečná a neustále se rozpíná. V posledních týdnech bojuji s lidskou hloupostí na několika frontách, bohužel i v oblasti takříkajíc pracovní. Bližší rozepisování by bylo příliš osobní, tak to zde nechci příliš pitvat. Třeba nemám pravdu. Ostatně kdybych pravdu měl, pak by to znamenalo, že jsem chytřejší než osobě mně nadřízená. A to by přece nebylo dobře.

Opět mě napadají myšlenky o pořád se měnící předpovědi počasí. Ještě v pátek (5. září) jsem se dozvídal, že celý týden bude krásné letní počasí. V sobotu večer už jsem počítal s tím, že hezky bude maximálně do pondělí. A hle - najednou dnes bylo velice krásné úterý. Tak už nevím. Asi začnu "předpovědi" počasí říkat "věštba počasí"...