Prosinec 2014

Pus(s)y na dobrou noc

25. prosince 2014 v 21:45 Ostatní
Už dlouho jsem se nevyjádřil k aktuálnímu dění. Tak trochu se zpožděním a díky zajímavé shodě i v rámci "Témata týdne" napíši tento krátký článek na dobrou svatoštěpánskou noc.

Pokud prezident přeloží jeden určitý výraz z angličtiny do češtiny, tak je sprostý a hulvátský. Hm... Zatímco téměř u všech názvů (včetně názvů uskupení) se překládají názvy do češtiny automaticky, tak u nějaké výtržnické skupiny žen, která má ona vulgární slova přímo ve svém názvu, se toto nepřekládá a běda když to někdo "nahlas" přeloží.

To se pak začne všude pokřikovat, jak dotyčný je hulvát, jak si z něj údajně utahují po celém světě (včetně anglicky mluvících zemí, kde ten vulgární výraz je používán v "nepřeloženém" výrazu???). Jestlipak byla lidem "po celém světě" tato informace "naservírována" pravdivě?

A "řešení"? Prý pořad "Hovory z Lán" předtáčet. Asi proto, aby mohlo docházet k cenzuře prezidentových výrazů, jako k tomu došlo nedlouho předtím v televizi (viz vystřižené jméno Zdeňka Bakaly z prezidentova projevu na ekonomikém fóru konaném k příležitosti 25. výročí údajného pádu komunistického režimu a údajného pádu cenzury a dalších totalitních projevů).

Raději se na toto smutné téma potlačování svobodného projevu v zájmu tzv. politické hyperkorektnosti dále nerozepisovat. Tak tedy posílám pusu na dobrou noc a... asi půjdou brzy spát, abych se takto přenesl prvního do druhého svátku Vánočního. :-)

Příběh na pokračování, 23. kapitola - Týden ticha před bouří

22. prosince 2014 v 21:28 Příběh na pokračování
(...)

Do růžova vyspaný vstoupil Honza do čtvrtečního rána 3. června. Do chladných útrob rozhlehlé školní budovy vstupoval s úsměvem na rtu. Mohl si to dovolit, protože v tašce měl dokončený výkres s úkolem z deskriptivní geometrie. A dokonce do školy dorazil už v 7:50 h, tedy dvacet minut před začátkem vyučování.

V podstatě po čtrnácti dnech měl zase "normální" celodenní výuku ve škole - protože od předminulého pátku až do tohoto pondělí byl v "domácím léčení" po pádu z kola, v úterý byli na školním výletě a ve středu měli praxe. A po čtrnácti dnech znovu mají technické kreslení. Minulý týden přece technické kreslení odpadlo, protože nerudný Ing. Gottlieb byl u maturit. Ti maturanti z něj museli mít radost...

Dlouhou temnou chodbou vedoucí do 1.A třídy technického lycea si Honza po ránu kráčel jako král. Měl k tomu důvod - v tašce měl výkres s hotovým domácím úkolem. Úkolem, jehož vypracování jej stálo mnoho sil, starostí a trápení. Ale má jej dokončen. Většina ostatních kluků se tváří dost rozpačitě. Jako by hned počítali s tím, že to mají špatně a že tam jen něco zkusili nakreslit. A že počítají s tím, že z tohoto dostanou pětku. Protože ale mají půlenou hodinu, věnují se dalšímu rýsování a tentokrát bez zkoušení. Ani k tabuli se Honza nedostal a to je dobře. Příští čtvrtek, kdy budou mít hodinu technického kreslení celá třída dohromady, neboť jde o teoretickou část, už budou domácí úkoly opraveny. A zároveň bude opraven i ten školní úkol, který dělali o dva týdny dříve. Takže známky se dozvědí vlastně až tři týdny od odevzdání.

Jednou z dalších hodin byl i Český jazyk a literatura. Chlapci se od učitelky Dočkalové dozvěděli nepřjíjemnou zprávu. "Napíšeme si souhrnnou písemnou práci z vašich znalostí z literatury. Tak za týden, tedy příští čtvrtek... kolikátého to bude? Desátého června... budeme psát kompletní písemku z literatury na celé druhé pololetí", říkala učitelka. Tentokrát se žádná vtipná poznámka z éteru neozvala. Tradiční tvůrce těchto poznámek, Jindra Vodička, byl pořád nepřítomen kvůli zranění, které si přivodil o dva dny dříve na školní exkurzi.

A totéž se později dozvěděli i v chemii. Takže přesně v těch třech předmětech, které mívají jak v sudé, tak i v liché čtvrtky, se o týden později bude něco dít. Desátý červen, to bude Honzův kritický den. Ale když jej překoná, tak cesta směrem ke konci roku, jakž takž přijatelnému vysvědčení a nakonec krásným bezstarostným dvěma měsícům, bude volná.

Odpoledne si Honza došel do opravny pro kolo.
"Tak jsme vám vyměnili řetěz a vycentrovali zadní kolo. Bude to za šest set korun", dozvěděl se Honza od prodavače a povzdychl si: "No jo, co se dá dělat, no." A nemělo jít o jediný výdaj.
"Protože jste havaroval, tak vám také doporučuji novou helmu. Ta, kterou jste měl, už zřejmě má poškozené deformační zóny."
"Hm, tak další výdaje po mně chtějí...", pomyslel si Honza v duchu. Nahlas pak dodal, že toto si musí promyslet. Že novou ochranu hlavy si hned rozhodně nekoupí. Navíc, s ohledem na to, co jej během dalšího týdne čeká za učení (teď už by měl ve škole zabrat) a že se má (svým způsobem "konečně") výrazněji ochladit a začít pršet (a to téměř po celý týden), tak stejně teď na kole jezdit asi ani nebude.

Předpověď se skutečně vyplnila, týden byl uplakaný až běda. Ale aspoň to Honzu nelákalo k výletům za hranice města a všedních dnů. Zatímco zopakováná látky z chemie mu šlo vcelku dobře, tak natlouci si do hlavy - alespoň na ten jeden den, kdy píší písemku - všechna jména raně novověkých autorů a jejich děl, to činilo větší potíž.

Během toho týdne se postupně čím dál tím víc rozpovídával i s Vojtou. Jako by se mezi nimi o pár týdnů dřív nic nestalo. Snad v tom hrála roli i Honzova téměř dvoutýdenní absence ve škole. Jako by čas pomalu, ale jistě hojil rány.

S většími či menšími problémy týden uběhl a nadešel "den D" - čtvrtek 10. června...

(...)


Samomluvné blogování?

20. prosince 2014 v 22:08 Ostatní
Je blogování samomluvou?

Proč mě toto napadlo - ve chvíli, kdy se pod mnoha mými články (hlavně pod zamyšleními nad nějakými aktuálními událostmi) neobjeví žádný komentář, přestože podle statistik se minimálně několik čtenářů za ten který den článek přečetlo, tak vlastně "mluvím" jen já.

Na druhou stranu - tím, že své postřehy a dojmy sdílím takto veřejně, vlastně komunikuji s ostatními. Byť bez zpětné vazby. I plakáty, billboardy apod. jsou přece formou komunikace, ačkoliv lidé sledující tyto plakáty nijak "nahlas" na ta sdělení neodpovídají - tedy kromě těch, kteří tam připisují různé "odpovědi", více či méně ironické.

Jak už jsem před časem psal, tak u běžných článků na nějaké aktuální téma mi tolik nevadí, když nakonec zůstane článek bez komentářů od čtenářů. Horší už to bylo s mým Příběhem na pokračování, kde jsem - poté, co se u jeho nových kapitol přestaly objevovat komentáře - nějak ztratil motivaci psát jeho další kapitoly, přestože osu jeho děje mám v hlavě pořád. Přesto jsem si dal takový závazek - do konce roku 2014 zveřejnit novou kapitolu příběhu. Jestli platí, že příběh je nakonec daleko podrobnější, než bylo původně uvažováno, tak nyní se pokusím vrátit k větší stručnosti.

Snad se mi toto "samomluvné" předčasné předsevzetí pořadí splnit.

Co bych řekl (Tobě nebo šéfovi), ale nemůžu

14. prosince 2014 v 14:31 Ostatní
Co bych řekl, ale nemůžu? Asi to byla ta věta "Miluju tě, XXXXXX**, z celého svého srdce". Věta, kterou jsem Ti nikdy nedokázal říct. Říkal jsem si ji jen tak potichu pro sebe. S tím, že i když Ti tuto větu nikdy neřeknu, tak se vždycky budu chovat tak, aby byl smysl té věty naplňován. A během těch vzácných chvil, kdy jsme si byli nablízku, jsem tak činil.
Kdybych býval tušil, jak to celé dopadne a jaké trápení ve mně zůstane po několik let...

Co dalšího bych také řekl, ale nemůžu? Asi mezi to patří spousta věcí určených mému "tak nějak nadřízenému". Jeho názory na odbornou problematiku, kterou se zabýváme, jsou v mnoha případech velmi podivné. Nemám problém s tím, když jsou v nějakém ohledu něčí názory konzistentní, byť s nimi nesouhlasím. Ale když v jednom případě tvrdí nadřízený, že "Jeden člověk si stěžoval na současný stav, tak jsme poté navrhli změny", zatímco v jiném případě tvrdil, že "I když ten stav několika lidem vadí, tak jej měnit nebudeme, protože jde jen o problém jednotlivců", tak asi není něco v pořádku.

Raději dále nepřemýšlet nad tím, co chci někomu říct, ale nemůžu, takže na tomto místě tuto krátkou úvahu ukončím.

** Samozřejmě se nejmenuješ XXXXXX, ale máš zcela konkrétní jméno, které jsem si v té větě i říkával. Ale nechci zde to jméno uvádět, takže jsem namísto nich použil "X".

Maličkosti, které dělají lidi šťastnými (téma týdne)

7. prosince 2014 v 18:54 Ostatní
Šel jsem jednoho květnového odpoledne po ulici a vůbec jsem neměl dobrou náladu. A říkal jsem si, že mě z toho může vysvobodit snad jedině setkání s jednou milou osobou, se kterou jsem se nedlouho předtím poznal. A bác ho - za chvíli jsme se, úplnou náhodou, potkali. Její úsměv, který na své tváři nosí skoro pořád, přenesl i úsměv na moji tvář. A vysvobodilo mě to z marasmu tpkých vzpomínek na něco, o čem jsem zde již několikrát psal - na citový vztah, který mi ukázal něco, co jsem do té doby nezažil. Ale zároveň mi - ze strany té druhé osoby - nakonec zlomil srdce. I když i v dobách, kdy jsem s tou osobou zažíval úplně neuvěřitelné, neskutečné pocity u svého srdce, mi i při docela špatné náladě stačilo setkání s ní a všechno najednou bylo neuvěřitelně krásné. Stačil jeden úsměv na její tváři nebo nějaká milá věta...

A neplatilo to zdaleka jen v tomto případě. I mnohdy jindy, když jsem měl náladu pod psa, stačilo několik milých vět s nějakou další milou osobou - ani jsme se do té doby nemuseli znát. A hned bylo mnohé lepší.

Další zajímavou maličkostí, která může přinést více radosti do života, může být malá radost z "nalezení něčeho nedávno ztraceného". Například když jsem doma před odchodem ven nemohl najít peněženku a několik minut jsem marně hledal a trnul, kam se mrška jedna ztratila. A když jsem ji pak našel, tak jsem najednou měl takovou radost, že jsem věděl, že mě už nic nemůže rozházet. Daleko lepší pocit, než kdybych chvíli předtím nic neztratil a nic nehledal.

Možná se to dá v přeneseném významu použít na život jako takový. Lepší je něco dlouho (v životě) hledat, ale když se nám toho nakonec přece jen dostane, tak z toho máme daleko větší radost než kdyby nám všechno jen ta spadlo do klína.